Západ slunce bývá stejně tak
krásný, jako jeho východ. Kdy den usíná a zbude ho tak málo. Jako by se tam za
horizontem děly věci, které už doma neznáme. Za kopcem, to je od nás nějakých pět
minut do Německa. Tam zapadá slunce a v ten samý okamžik, kdy se kolem kopců
vytvoří prsten světla. Jen mžik a kolem je než tma, nic než tma.
Slunce je dar nekonečna, je v něm
teplo domova, jistota, že až se probudím, bude tam, co pokaždé, na obloze. Slunce
nad Jablonném dovede zahřát, roztrhnout mraky a s větrem rozehnat bouřku, vyloudit
úsměv na tváři. Slunce je fenomén. Je na obrazech a je přesně tím, čím má být.
Inspirací, testem při předpovědi počasí.
Náš pes, než udělá poslední krok
z domu ven do přírody, podívá se na oblohu. Pokud tam není slunce, vrátí nohu
do výchozí polohy, couvá zpět a počká si. Pokud se slunce vrátí na oblohu,
potom je se psem řeč. Jedním okem se dívá po slunci, druhým, co mu dá páníček
do kastrolu. Slunce a žrádlo pro psa limitují můj svět od východu
k západu. Přesně po stopách sluníčka a jeho cestě po obloze. A když se
schová, pes ho následuje. I naše tři slepice si myslí, že káně na obloze sežralo
slunce a teď jsme na řadě my. Pes se
schoval, schovejme se také. Páníček si sundal černé brýle, hle, i on se bojí! Nedej
bože, až přijde konec, co s námi bude?
Erupce na slunci, celkem běžná
věc, a přesto ovlivňují naše chování. A vsadím boty, že i chování zvířat, celé
přírody. Až jednou slunce nebude, to se budou dít na rybníce věci!
V parlamentu a na radnici taky. Nevím, co naše tři slepice. Budou se
opičit, nebo se sednou v kurníku a poradí se, kam s vajíčky.
Sluníčko je nejen teplo, ale i
jistota. Slunce je za úrodou zeleniny, za vším, co narostlo, když plavuně a
přesličky upadly do bláta a sluníčko jim hřálo víc, než muselo. Slunce v duši,
přál nám rosničkář Zákopčaník v televizi a předvídal počasí, jaké by mělo
být.
Á propós, měsíc. Jde sice o jiný
čaj, ale je jako slunce. Každý den,
promiňte, každou noc na jiné obrazovce. Když slunce v Jablonném zapadne, spousta
sousedů si vzpomene na naši bývalou sousedku, paní Martu, co se odstěhovala do
Litoměřic a kvůli barvám zapadajícího slunce nás kolikrát neváhala i
telefonicky vybídnout, ať se jdeme podívat ven na tu nádheru.
Slunce umí být milé, ač dovede i popálit.
I hadi milují slunce a vylézají na svátek sv. Jiří zpod kamení. A s nimi i
štíři, jak praví pranostika. Ale do toho má jistě co mluvit sluníčko. Ať tedy
svítí, kdy se mu líbí. My lidé, do toho nemáme co mluvit. Opalovat se to ano, na
dovolenou jen za sluncem, jen tak ven, vždy s úsměvem a se sluníčkem v zádech.
A když prší? Ono jednou přestane…
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat