Fotky, mé milé fotky…

Moc toho neumím a tehdy jsem málem záviděl. Měl jsem k tomu důvod. Viděl jsem na obrazovce mého počítače pár fotografií – hezčí jsem neviděl. Začalo to dávno. Na rozdíl ode mne můj táta techniku miloval a rozuměl si s ní. Já na počátku padesátých let minulého století jen těžko sestavil z jednoduché stavebnice dřevěných koleček Spaskou věž moskevského Kremlu. Otec fotil tím roztahovatelným foťákem s měchem a já mu nebyl ani schopen přetočit film. Tehdy si každý amatér  uměl film i vyvolat, zvětšit, ostřihnout a vložit do krabic.

Táta fotil těch pár zbylých příbuzných, co jsem měl, co nevyletěli v Osvětimi komínem. Fotky to byly dozajista dobré. Živil se soustružením kovů na pětce v chrastavském Totexu, později i jako mistr v kotelně. Mám jeho fotku, která byla i v novinách, s titulkem „Nejlepší z nás“ u soustruhu. Mou první fotku fotil, když jsem ležel nahý na dece zadečkem nahoru, později, jak se houpu na dřevěném koni. V té sadě je ještě moje fotka s nohama v bílých podkolenkách a vystrašeným pohledem upřeným do dáli. Šel jsem poprvé do školy a tušil, co mělo přijít.

První foťák mě dohonil v  páté třídě základní školy v Machníně. Ačkoli táta uměl všechno, jeho fotky byly prázdné a mlčely. Mám s tím problém. Vidět dítě, co si nehraje a nezlobí, je něco, co nemá být. I neživý je na dobré fotce živý, plný pohybu a mládí, směje se i pod zavřenými víčky. I větev ze stromu, co leží připravena k rozsekání na třísky se může třást strachy, jako děti, co za ostnatými dráty ukazují vytetována čísla na rukou a umírají hlady.

Na fotkách má vítr neposekanými klasy, čeřit vodu na rybníce, zahánět strach. V rušné ulici až někam dolů za kruhák, kde lidé sedí před domky a čekají na zázrak… Svět kolem je plný nádherných přírodních scenérií a lidí, co v ruce drží foťák. Vše a nic se přitom neděje, vše má svůj zákonitý řád.

Slyšel jsem, čím fotil slavný Sudek. Malířský stojan, ochablé ruce, nohy, co nesloužily, oči už velmi starého pána. Ale jeho fotky, bez toho, že na ně někdo sáhl jsou dokonalé,  svaté a jednoduché…

Fotky, mé drahé fotky! Jak umíte být krásné… Asi to nebude optikou čočky, ale optikou oka, srdce a zkroucených prstů. To se pak objeví fotka, co vás umí dostat do kolen.

Noviny

Poprvé jsem se setkal s novinami, když se v nich objevily fotky zemřelých státníků Stalina a Gottwalda. Tehdy z jara roku 1953 svět novin zešílel a smuteční fotky snad byly větší, než samotné noviny. Aspoň mě to tak připadalo. Kdo si tu dobu pamatuje tak ví, že od té doby nikdy nic podobného neviděl.

Smutek to byl tak strašný, že i mě, šestiletému klukovi, vše utkvělo v paměti. Portréty byly tak grandiózní, že zahalovaly například celou libereckou radnici. Smutek to tedy byl. Noviny a radio, jediné sdělovací prostředky té doby se překonávaly. Stalinova oblíbená píseň Sulika se hrála 24 - 25 hodin, nonstop. Linula se nejen z radia, ale i z místních tlampačů v ulicích všech měst a obcí. Nebylo hlasu, který by se nezlomil při vyslovení jmen obou vládců, nebylo věty, ve které byste neslyšeli žal opuštěných a zrazených. Tak nějak si dnes představuji muslimský chalífát, který opouští duchovní vůdce.

I řekl jsem si: Psát do novin je má budoucnost, řadu čtenářů pozitivně ovlivním a ještě si vydobudu slávu. Bylo mi šest a tak mi to snad čtenář promine. Svěřil jsem se s tím mamince a nebudete věřit! Ta, která mi vše pokaždé odpustila, mě seřezala tak, že o mne zlomila ramínko na šaty. Vím to a pamatuji si to živě, neboť jsme se k téhle epizodě  vraceli mnohokrát.

Co jsou a co byly pro nás noviny? Kdo je píše a pro koho, kdy jsou obživou, kdy lžou, kdy jsou objektivní a kdy jsou tak akorát na ........? Rodina měla jasno. Nula bodů, lžou, lžou. Nevím proč, ale hodnocení vyznělo, že špiní, ale zcela nahradí toaletní papír. A tak i můj příspěvek do pionýrských novin kolik kontryhelu usušila naše škola, byl podroben rodinné kritice. V dalším příspěvku jsem se formou článečku ptal já, zda a kde v Severní Koreji pracuje náš bagr, na který jsme se ve školách skládali. I já dal dvakrát tři koruny. No ano, neotiskli nic. Pionýrské noviny se asi taky pozeptaly a jak vidno i tam neměli úplně jasno, zda se ty prachy na bagr nezměnily na kalašnikovy.....

 Později jsem do Mladé fronty poslal recept na pastu šustu, jídlo do deseti korun..... To uveřejnily a poděkovaly. Ještě později jsem v rámci chalífátu obeslal noviny řadou budovatelských příspěvků, na které nejsem hrdý, neboť jsem se domníval, že činím správně. Už to nebyl usušený kontryhel, ale vagóny sena na počest Sjezdu.... Těší mě, že i dnešní hrdinové šoubyznysu dělali to samé a za peníze, já zadarmo z mladické nerozvážnosti a naivního pohledu na tehdejší svět.

Noviny přestaly být jedinými nosiči tištěných zpráv. Úplné objektivity se čtenářům nedostalo ani po zrušení vedoucí úlohy strany po roce 1989. Co nový titul, to jiný majitel a koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A tak se opět přitvrdilo. Na levé a na pravé, na ty, co na socialismus nedají dopustit, a na  ty, kteří nemají pozitivního slůvka pro dobu, ve které žili rodiče a prarodiče dnešních novinářů... Jako vše, ani doba minulá nebyla jenom o lži a ti starší jen těžko nesou, že tehdy vše bylo špatné, že co jsme dělali je nutné očernit.

Není lehké, být novinářem. Já jím nikdy nebyl. Viděl jsem v novinářích elitu společnosti, tolik co v lékařích a učitelích. Vystřízlivěl jsem a vím, že tomu tak není.... Přesto jim závidím jejich povolání, jejich snahu být stále lepší a lepší. Nepsat jen za honorář, ale i tak, aby se čtenáři těšili na jejich články.

Rychlokvašky

Je léto roku 2014. Teplo kolem třicítky. Člověk padá horkem, nadává, i když ví, že mu teplo bude scházet a neví jak, by to udělal, aby tu zůstalo a bylo s námi stále. Jsou věci, kdy s tím, co nás štve nic neuděláme. Pak se jde někam zapít žal, zazpívat si v partě.

Spláchnout se to dá i doma. Tentokrát výjimečně nejde o pivo, to je už trochu okoukané. Nyní je všude přítomný lák z okurek a rychlokvaška, okurka mládí, poutí a dobrých restaurací. Nezapomněl jsem na ni ani já. Má vesnice poutě neměla, o rychlokvašených okurkách v láku v dřevěném sudu u houpaček mezi střelnicí a kolotočem raději nemluvím.

Ano, lák byl tím nosičem pachu a barev, ve kterém se volně pohybovaly okurky. Už jejich bizarní velikosti a bachratost... Některé velikosti hrušky, jiné splasklé, jako úřední desky a všechny nasáklé lákem, jako bandaska plná piva..... Přátelé dobrého jídla, vemte to tak. Je vám deset, řadu jídel jste ještě nejedli, v ruce máte světle zelenou, dohněda zbarvenou bačkoru.... Ta teda je! I ten, co vám ji za korunu prodal se přikrčil, neboť se chystáte kousnout do nukleární bomby - stříkačky.

Řekl bych, že svět kolem ztichl v němém očekávání. A taky, že ano. Lák z okurky vylétl na dva metry. Žádný jiný obraný ani útočný stroj nemá sílu moku z rychlokvašek, ze sudových okurek, které si zapamatujete. Poznání jejich nezapomenutelné chuti, je jako naučit se plavat, či jezdit na kole. To v člověku zůstává, na to se nezapomíná.

Někdo mi tvrdil, že účinnost semtexu je srovnatelná s českou rychlokvašenou okurkou. Dítěti do rukou z nepatří braň, natož močák! Když už, tak prodejcem propíchnutý! I tak, je to pochoutka, kterou musí ocenit i ten, co očekává pečenou kachnu, lanýže, husy, holoubata, úhoře...

Je léto roku 2014, venku se střídá slunce s teplou vodou z těžkých mraků, co stojí nad hlavou a čekají, až jim dá někdo pokyn ke slejváku a vy jste doma a chystáte se kousnout do močáku. Miluji rychlokvašky, miluji močáky, miluji vše, s čím si lidé často neví rady. Někteří si ráno připravují jídla ze zrní a mléka. Tak odvážný bych si já netroufl být. Zato chléb s máslem a močák - tomu říkám snídaně bohů, ambrosie vznešených....

Tak do toho mí drazí spoluobčané! Vietnamci si nakládají do sudů ryby, Češi si dělají radost rychlokvaškami. Přidejte se k nám, rozvědčíkům nových chutí a zážitků, kteří ocení to nejlepší. Rychlokvašky patří do kategorie oněch vzácných hub, co rostou pod zemí, k lanýžům modrým. Vztáhněte ruku i vy, hoši kategorie V.I.P., byť byste se šli jen na pouť projít a viděli, na co jste už dávno zapomněli. Rychlokvašky jsou tu doma.

Sám jsem si jich doma pár naložil do kameninového hrnce a nyní už třetí den čekám, kdy se voda zakalí a kuchyní se začne linout vůně, kterou znám.... Nevím, zda to vydržím a neodklopím příliš brzy zátěž a nevypustím džina, který vyvolá v našem paneláku paniku... Chodbu vyvětrám, schody zametu, ale rychlokvašek se nevzdám.... A vám všem je opravdu doporučuji. Kdo je ochutná, už nechce z okurek jiné, než rychlokvašené. Jsou voňavé a chutné, zdravější než syrečky olomoucké.

Červené tapety, červený stan

Má dcera si před léty vytapetovala svůj pokojíček načerveno. Do takové syté, biskupské červeně, co vás znepokojí a donutí přemýšlet. Dlouho si svého červeného stanu neužila, vdala se a frr....Co asi dcera chtěla tou barvou nachu říct, jaký vzkaz poslala světu, co mi šeptala nastydlá, co křičela až uzlíky jí na krku naběhly? Copak si otcové, popřípadě i matky zaslouží, že si dcery a synové tapetují doruda a lepí plakáty, s nádechem nachu mého nemocného žaludku oslabeného včera snědeným obědem?

Pamatuje mí drazí vrstevníci, jak ta děcka, když se narodila byla roztomilá? Byla jako štěňátka, kterým podrbání na zádech zajistí vrchol pozemského blaha. Na rozdíl od dcery, která podrbání na zádech odmítala už v pěti letech slovy: „Už jsem velká, neblbni táto....“ Škoda, že tě nemůžu podrbat na zádech dneska, má velká milovaná dcero.

A tak si hovím v rudém pokoji. Kreml to sice není, panelák nejsou Hradčana, ale i paneláček není k zahození. Zvláště, je-li zateplený a se zdvořilými sousedy....To ani rudá nevadí a dcera už neprudí. Prudil jsem prý já. Už to taky neplatí. Vdala se, bydlí ve svém a já se trápím, že nemám s kým promluvit.

Postavil jsem si stan na ledové kře, kterou teď žene mořský proud do neznámých končin, světem bílých ker velikých jako dům o deseti patrech. Stan je samosebou červený. Nobille, italský generál, by nad barvou stanu zajásal, připadal by mu povědomý. Takový je vidět a trosečníky v něm je možné zachránit... Však já si taky ten stan v rudé barvě tak trochu přikrášlil a kytkami vyzdobil.

Odchodem dcery za jiným byt osiřel. Takové stany vídávám až příliš často a jsou to pozůstatky byvších velkých a šťastných komunit.... Děti odešly, už ani nevolají. Mobil, a nebyl levný, se hodil. Umí toho tolik, až oči přecházejí. Budiž, jsem na volitelném místě a čekám až zazvoní.... Proč se trápím? Nevím. Asi rád telefonuji, miluji červené tapety, stanuji a procházím si staré fotky, na kterých je děda za první války společně s 50 spolubojovníky někde v horách v Itálii. Opravdu se jich tolik vešlo na jednu malou fotografii z fronty První světové války.

Bydlím na sídlišti v centru Liberce. Z okna vidím, jak vodí rodiče děti do školky. Ráno s nimi přifrčí, odpoledne je odvážejí, a to už celá desetiletí. Za volanty dnes sedí někdejší děti. Čas je veličina, na kterou jsme všichni krátcí, stárneme a čas nikdo nezastaví. Pokaždé to zkouším. Je to beznadějné bušení hlavou do zdi, ale co kdyby... Vím, že jsem nepoučitelný, ale asi bych to nebyl já, kdybych to nezkusil. Copak ti, co sází, dělají něco jiného? Sází a někdy vyhrávají. Nečekám, že vyhraji všechno. Stačí mi jen tolik, aby zůstalo i na druhého. Třeba červené tapety po synovi, po dceři...

 Děti, říká se, jsou štěstím. Moc se těším, až dceři odpovím, proč tapetovat ve škále od růžové po kardinálskou červeň. Červená se hodí ke všemu, je barvou, co sice zvyšuje tlak, ale když ji vidím, vidím, jak to těm mladým dneska sluší.....

Mačkanice v autobusu

V pravěku autobusové dopravy připojovala firma „ČSAD“ k řadovým autobusům tzv. přívěsy. Odvaha to byla bezesporu. Firma riskovala, jaké monstrum připojila, od nás cestujících, že jsme vůbec nastoupili.

Osobních aut bylo málo, a tak z Liberce do Chrastavy přes Machnín „cestovalo“ se společností ČSAD velmi, velmi mnoho školáků, lidí z továren a institucí, včetně ženských spěchajících k doktorovi, za nákupy, za milenci, na hřbitovy. Patřil jsem mezi ně. V těch letech jsem se těšil z každodenního cestování a útrap s tím spojených.

Jak známo, vesnice Machnín byla sice pouhou vsí, ale leží i na úpatí města Liberce. Má i nemá z toho výhody. Dnes, po padesáti letech je to již jinak, ale to podstatné zůstalo. Je mimo centrum, stěhují se sem milí sousedi, ale do města se stále jezdí městskou i státní hromadnou dopravou. Téměř všichni dnes mají osobní auta, silné motorky, takže kdeže ostaly fronty dole u Táborských o deseti, dvaceti i více lidech čekajících na každý autobusový spoj jedoucí pryč z vesnice.

To se to potom mačkalo a nebylo to zase tak, že by se mi nechtělo. Nevím, jak mezi sebou dospělí, ale mě moc nevadilo být mezi kyprými ženskými těly, hlavu zabořenou mezi ženskými ňadry, nohy a tělo přilepené na tělo.... No, byla doba, že jsem se těšil na cestu do liberecké školy. Pokud šlo otevřít okénko a pár lidí to nepřehnalo s voňavkou, nebo s vodou po holení, pak cesta ubíhala s těmi nejtajnějšími představami až příliš rychle. Byly to zážitky, srovnatelné s erotickými filmy, pokleslou literaturou a sny, které se mohou zdát jen šestnáctiletému klukovi. Myslím si ale, že si to užívali i dospělí. Navenek si stěžovali: „Zase ten lítací přívěs, vozí nás jak dobytek! Šup! opice na stromy, kdy tohle skončí?….“ Žel jednou skončí všechno a zůstanou jen vzpomínky.

Musím se zmínit i o průvodčích na trase Liberec – Chrastava společnosti národní podnik ČSAD. Byl mezi nimi i jeden s dřevěnou nohou. A ten, ač jsme byli zabořeni jeden pasažér do druhého jako dílky puzzle a kostice z podprsenek nás bodaly do obočí, on se mezi nás ještě vešel. Dřevěnou nohou, jako čelním ráhnem si razil cestu od jednoho k druhému, prodal jízdenky, štípal „týdenky“, kontroloval naše žákovské legitimace.

Jeho konání bylo barbarské. Jsem přesvědčen, že tímto způsobem zmařil leccos, co se právě rodilo mezi mužem a ženou, nebo mužem a mužem, kteří jinak neměli jiný prostor, kde si říct, jsi mi milý, tvá tělesnost mi je blízká, jsem tu a až jednou vystoupíme a já se osmělím, najdeme společnou cestu k lepšímu a krásnějšímu zítřku. Tak nějak jsem, přesně to už nevím, uvažoval i já. V ovzduší nebylo tolik zplodin, mléko bez problému zkyslo v hrnci, voda byla za hubičku a noviny stály padesátník. A když jsme měli štěstí, řidič autobusu pan Linka z Bílého Kostela musel ve Svárově zastavit, vzít konev, nabrat vodu ze studánky ve stráni a ochladit motor.

Cestou busem jsem se tenkrát dozvěděl spoustu nových důležitých věcí. To, jak se dospělí mezi sebou bavili, bylo zdrojem báječných informací. Od epizod s milenkami k lásce mezi manželi, o frekvenci domácích prací, jejich kvalitě, mnoho podstatného ve věcech jídla, vyžehlených košil, vypraných ponožek. Došlo i na drby o politicích, o nemocech, kdy a jak žádat o interupci.

Jo, přátelé machnínští i přespolní, ty doby frustrovaného cestování v hromadných prostředcích pominuly a přišly jiné. Čekají na své kronikáře, na posluchače u bazénů, v autech cizích značek, při opékání masa, ryb a sýrů na grilu v hloubi machnínských zahrad a chatové kolonie. Byly jsme v mnohém chudší, ale byly nám dány jiné zábavy a rošťárny. Ať vám sluníčko hřeje a machnínští ať se nemusí mačkat cestou kamkoli…

Prapodivné existence

Ještě dřív, než jsme se marně snažili vybudovat v téhle zemi socialismus a později kapitalismus, měla každá obec svého obecního blázna. Takového Pepka Vyskoče známého z Haškova Švejka. Tu pohlídal kozy, tu někoho vystrašil, když byl tam, kde neměl být. Figurka, která přispívala ke koloritu daného místa. Král v Praze měl svého Žita, s rolničkami na čepici metajícího kozelce po stolech i po podlaze. Vrchnost přála všelikerým bláznům zpotvořených údů, aby ves bavili a aby lidé ze vsi nikam neutíkali....

Doba se poněkud změnila, ale prapodivné existence jsou tu stále. Někteří se před světem ukrývali ve zvonicích, v kostelech, jiní v pastouškách, na statcích, v poustevnách, u lidí, kteří se jich nebáli a pomáhali jim. Zlé na ně byly děti a stát je zavíral do ústavů pro mentálně postižené. Ne všichni byli blázni, ne všichni se společnosti lidí chtěli pomstít za svá postižení. Svět je v moderních dějinách jiný, žel postižených, těch dřívějších Pepků Vyskočů, neubývá. Neběhají po návsích, nevystraší vás v lese na houbách, nekoulí na vás oči a nemávají na vás oběma rukama najednou.

Když odbočím, dnes, když na obrazovkách TV vidíme řadu známých politiků a vypneme zvuk, tak z druhdy ministra financí, vidíme upocenou figurku obdařenou mimikou velmi, velmi blízkou postiženým, žijících ve vsích na obecní útraty. Někdy zábavnou, někdy na výsost trapnou, podle toho.

Za „lido-demo“ zřízení, později i za socialismu stát zakázal cikánům kočovat, postiženým nabízet služby, kočovným cirkusům ukazovat bizarní zmrzačené a postižené. Nešlo to. Cikáni nepochopili, co od nich stát chce. Pochopili pouze jedno, že stát jim ukradl koně a maringotky, že byli žabaři, když kradli slepice a ze šňůr prádlo. Stát nepochodil a řešení problémů svěřil do rukou specializovaných ústavů.

Přesto původní uspořádání, kdy se obec starala o svého blázna, je pravděpodobně jediné správné řešení. Mé osobní setkání s jedním z nich bylo na konci 50. Let minulého století v centru Liberce. Dotyčný zametal a co smetl, to nakládal na vozík a stále se sebou vedl monolog. Když jsem jej míjel, hrozil mi koštětem. Ve své kategorii byl bezkonkurenční a oslovoval mě v němčině. Pak dlouho nic, až změnou režimu ze socialismu zpět do kapitalismu jsem opět v Liberci začal potkávat prapodivné existence. Sociálně vyčleněna byla jistá dáma v bílém kožichu, která si Liberec dozajista spletla se Špicberky a zemí Františka Josefa.... Její misionářské poselství byla směs němčiny a bůhví čeho.

 Poslední zářný případ odpoutání ducha od zchátralého těla jsem zažil před několika dny. Dívenka, která evidentně opustila střední školu před několika lety, a kterou jsem ještě nedávno pravidelně potkával, mne oslovila před „Billou“. Bylo právě výročí jedno sto let od zahájení 1. světové války. Domníval jsem se, že se dívám do tváře markytánky napoleonského zadního voje. Svraštělá babičkovská tvář, ještě nedávno školou povinné dívenky se na mne dívala a stále opakovala: „Na prezervativ." Všechny kolem jdoucí to šokovalo. Kdyby slečna žádala cokoli, dal bych jí to. Na chleba, na boty, na čaj... Na prezervativ jí nedal nikdo. Asi, že by nenašel uplatnění.

Lásky zelené lavice – nová kniha z Frýdlantu v Čechách

Právě jsem dočetl knížku Milana Maršálka „Lásky zelené lavice“. Voní novotou. Nebývá zvykem, že vyšetřovatelem velké vlakové loupeže je někdo, kdo si rád hraje s vláčky a má v Jihoafrické republice doly na diamanty. To bych v nadsázce mohl být i já. Přesto jsem se s radostí chopil pera, otevírám třídní knihu, žákovskou knížku a píšu.

Je tomu 40 let, co autora znám. Setkání s ním nejsou jen sladké kremrole , nebo trubičky s krémem. Do školy jsem začal chodit stejně jako autor. 1. září 1953, v rozhodujícím roce padesátých let. Vzdušnou čarou jsme však k sobě měli 25 kilometrů. Poznali jsme se v době, kdy jako redaktor zpochybnil mé pracovní výsledky.

Po přečtení první poloviny knížky jsem dospěl k názoru, že mu to nemohu vrátit. Ujal se pocty být kronikářem třídy a té se drží do poslední stránky. Najdeme tam všechno, až na Romy a Židy. Opravdu na Frýdlantsku mezi dětmi, které chodily do Bělíkovky, nebyli potomci těch, co byli vyhnáni z této části Země české? Všímáš si jiných, milý autore, tak asi opravdu v té škole nebyl žádný z nás.

Tvůj pohled pod lavici, do šaten i na dívčí WC svědčí o tom, že nebylo úniku před tvým pátravým zrakem. Nevím, nevím, zda aktéři tvrdošíjného „dokumentárního filmu“, až budou číst tvou knihu, si pak budou chtít s tebou s chutí zazpívat písničku našich společných školních let „Jen dál, rudí námořníci, přiložte pušky k líci“. Pro ty chytrolíny, které naše vzpomínky uráží dodávám, že jsem ještě v sedmdesátých letech koupával a uspával při této pochodové písničce syna Jakuba.

Knížce bych snad vyčetl jen to, že v první části jsou hrdinové maličko statičtí. Nevidím snahu vzepřít se osudu a pokud se vzepřeli, je to o nás, co se vzpíráme jen tehdy, máme-li zaručenou jistotu desetinásobku. Bylo a je to těžké. Dokáží to jen silné povahy. Ustát velitele a říci dost, tady máte pionýrskou legitimaci, kroužky za nic nestojí, končím. Vím, že nedostanu doporučení na školu. Můj táta sedí a já jinej nebudu.

Je to těžké. Vem z dlaně chlup, když tam neroste. Frýdlant v Čechách, tehdy i dnes významné pohraniční město Sudet v Československé republice. Mnozí Němci zůstali a s nimi smíšená manželství. Jejich osud přivedl rodiče spolužáků do země za tunelem. Naše hry byly o válčení, fotbalu, o dobrodružství, které nepoznaly děti z vnitrozemí. Jsem rád, že ve tvých vzpomínkách je od všeho trochu. Byl jsi dobrý kronikář.

V druhé části knihy se čtenář dozvídá, jak vypadá naprosto dokonalý sběr dokumentů, dat a fotografií uložených chronologicky do kapitol, odstavců a vět. „Česká škola Václava Bělíka“. Ne všude byla, ne všude český železničář dovedl boj za českou školu v německém prostředí ke zdárnému konci, završený otevřením školy v prvních dnech osvobození.

Autor se zdárně popral s úskalím pouze hromadit a shromažďovat data a informace k danému tématu. Po zpracování získaných informací se objevuje plastický, trojrozměrný životný a plnohodnotný obraz jak učitelů, tak vybraných žáků. V kontextu časových údajů, nedávné, dosud nikým nezpracované regionální historie vykrystalizovala velmi pěkná kniha, námětem i budoucí téma vysokoškolských bakalářských i magisterských prací.