Má
dcera si před léty vytapetovala svůj pokojíček načerveno. Do
takové syté, biskupské červeně, co vás znepokojí a donutí
přemýšlet. Dlouho si svého červeného stanu neužila, vdala se a
frr....Co asi dcera chtěla tou barvou nachu říct, jaký vzkaz
poslala světu, co mi šeptala nastydlá, co křičela až uzlíky jí
na krku naběhly? Copak si otcové, popřípadě i matky zaslouží,
že si dcery a synové tapetují doruda a lepí plakáty, s nádechem
nachu mého nemocného žaludku oslabeného včera snědeným obědem?
Pamatuje
mí drazí vrstevníci, jak ta děcka, když se narodila byla
roztomilá? Byla jako štěňátka, kterým podrbání na zádech
zajistí vrchol pozemského blaha. Na rozdíl od dcery, která
podrbání na zádech odmítala už v pěti letech slovy: „Už
jsem velká, neblbni táto....“ Škoda, že tě nemůžu podrbat na
zádech dneska, má velká milovaná dcero.
A tak
si hovím v rudém pokoji. Kreml to sice není, panelák nejsou
Hradčana, ale i paneláček není k zahození. Zvláště,
je-li zateplený a se zdvořilými sousedy....To ani rudá nevadí a
dcera už neprudí. Prudil jsem prý já. Už to taky neplatí. Vdala
se, bydlí ve svém a já se trápím, že nemám s kým
promluvit.
Postavil
jsem si stan na ledové kře, kterou teď žene mořský proud do
neznámých končin, světem bílých ker velikých jako dům o
deseti patrech. Stan je samosebou červený. Nobille, italský
generál, by nad barvou stanu zajásal, připadal by mu povědomý.
Takový je vidět a trosečníky v něm je možné zachránit... Však
já si taky ten stan v rudé barvě tak trochu přikrášlil a
kytkami vyzdobil.
Odchodem
dcery za jiným byt osiřel. Takové stany vídávám až příliš
často a jsou to pozůstatky byvších velkých a šťastných
komunit.... Děti odešly, už ani nevolají. Mobil, a nebyl levný,
se hodil. Umí toho tolik, až oči přecházejí. Budiž, jsem na
volitelném místě a čekám až zazvoní.... Proč se trápím?
Nevím. Asi rád telefonuji, miluji červené tapety, stanuji a
procházím si staré fotky, na kterých je děda za první války
společně s 50 spolubojovníky někde v horách v Itálii.
Opravdu se jich tolik vešlo na jednu malou fotografii z fronty
První světové války.
Bydlím
na sídlišti v centru Liberce. Z okna vidím, jak vodí
rodiče děti do školky. Ráno s nimi přifrčí, odpoledne je
odvážejí, a to už celá desetiletí. Za volanty dnes sedí
někdejší děti. Čas je veličina, na kterou jsme všichni krátcí,
stárneme a čas nikdo nezastaví. Pokaždé to zkouším. Je to
beznadějné bušení hlavou do zdi, ale co kdyby... Vím, že jsem
nepoučitelný, ale asi bych to nebyl já, kdybych to nezkusil. Copak
ti, co sází, dělají něco jiného? Sází a někdy vyhrávají.
Nečekám, že vyhraji všechno. Stačí mi jen tolik, aby zůstalo i
na druhého. Třeba červené tapety po synovi, po dceři...
Děti,
říká se, jsou štěstím. Moc se těším, až dceři odpovím,
proč tapetovat ve škále od růžové po kardinálskou červeň.
Červená se hodí ke všemu, je barvou, co sice zvyšuje tlak, ale
když ji vidím, vidím, jak to těm mladým dneska sluší.....
Žádné komentáře:
Okomentovat