V pravěku
autobusové dopravy připojovala firma „ČSAD“ k řadovým
autobusům tzv. přívěsy. Odvaha to byla bezesporu. Firma
riskovala, jaké monstrum připojila, od nás cestujících, že jsme
vůbec nastoupili.
Osobních
aut bylo málo, a tak z Liberce do Chrastavy přes Machnín
„cestovalo“ se společností ČSAD velmi, velmi mnoho školáků,
lidí z továren a institucí, včetně ženských spěchajících
k doktorovi, za nákupy, za milenci, na hřbitovy. Patřil jsem
mezi ně. V těch letech jsem se těšil z každodenního
cestování a útrap s tím spojených.
Jak
známo, vesnice Machnín byla sice pouhou vsí, ale leží i na úpatí
města Liberce. Má i nemá z toho výhody. Dnes, po padesáti
letech je to již jinak, ale to podstatné zůstalo. Je mimo centrum,
stěhují se sem milí sousedi, ale do města se stále jezdí
městskou i státní hromadnou dopravou. Téměř všichni dnes mají
osobní auta, silné motorky, takže kdeže ostaly fronty dole u
Táborských o deseti, dvaceti i více lidech čekajících na každý
autobusový spoj jedoucí pryč z vesnice.
To se
to potom mačkalo a nebylo to zase tak, že by se mi nechtělo.
Nevím, jak mezi sebou dospělí, ale mě moc nevadilo být mezi
kyprými ženskými těly, hlavu zabořenou mezi ženskými ňadry,
nohy a tělo přilepené na tělo.... No, byla doba, že jsem se
těšil na cestu do liberecké školy. Pokud šlo otevřít okénko a
pár lidí to nepřehnalo s voňavkou, nebo s vodou po holení,
pak cesta ubíhala s těmi nejtajnějšími představami až
příliš rychle. Byly to zážitky, srovnatelné s erotickými
filmy, pokleslou literaturou a sny, které se mohou zdát jen
šestnáctiletému klukovi. Myslím si ale, že si to užívali i
dospělí. Navenek si stěžovali: „Zase ten lítací přívěs,
vozí nás jak dobytek! Šup! opice na stromy, kdy tohle skončí?….“
Žel jednou skončí všechno a zůstanou jen vzpomínky.
Musím
se zmínit i o průvodčích na trase Liberec – Chrastava
společnosti národní podnik ČSAD. Byl mezi nimi i jeden s dřevěnou
nohou. A ten, ač jsme byli zabořeni jeden pasažér do druhého
jako dílky puzzle a kostice z podprsenek nás bodaly do obočí,
on se mezi nás ještě vešel. Dřevěnou nohou, jako čelním
ráhnem si razil cestu od jednoho k druhému, prodal jízdenky,
štípal „týdenky“, kontroloval naše žákovské legitimace.
Jeho
konání bylo barbarské. Jsem přesvědčen, že tímto způsobem
zmařil leccos, co se právě rodilo mezi mužem a ženou, nebo
mužem a mužem, kteří jinak neměli jiný prostor, kde si říct,
jsi mi milý, tvá tělesnost mi je blízká, jsem tu a až jednou
vystoupíme a já se osmělím, najdeme společnou cestu k lepšímu
a krásnějšímu zítřku. Tak nějak jsem, přesně to už nevím,
uvažoval i já. V ovzduší nebylo tolik zplodin, mléko bez
problému zkyslo v hrnci, voda byla za hubičku a noviny stály
padesátník. A když jsme měli štěstí, řidič autobusu pan
Linka z Bílého Kostela musel ve Svárově zastavit, vzít
konev, nabrat vodu ze studánky ve stráni a ochladit motor.
Cestou
busem jsem se tenkrát dozvěděl spoustu nových důležitých věcí.
To, jak se dospělí mezi sebou bavili, bylo zdrojem báječných
informací. Od epizod s milenkami k lásce mezi manželi, o
frekvenci domácích prací, jejich kvalitě, mnoho podstatného ve
věcech jídla, vyžehlených košil, vypraných ponožek. Došlo i
na drby o politicích, o nemocech, kdy a jak žádat o interupci.
Jo,
přátelé machnínští i přespolní, ty doby frustrovaného
cestování v hromadných prostředcích pominuly a přišly jiné.
Čekají na své kronikáře, na posluchače u bazénů, v autech
cizích značek, při opékání masa, ryb a sýrů na grilu v
hloubi machnínských zahrad a chatové kolonie. Byly jsme v mnohém
chudší, ale byly nám dány jiné zábavy a rošťárny. Ať vám
sluníčko hřeje a machnínští ať se nemusí mačkat cestou
kamkoli…
Žádné komentáře:
Okomentovat