Právě jsem dočetl
knížku Milana Maršálka „Lásky zelené lavice“. Voní
novotou. Nebývá zvykem, že vyšetřovatelem velké vlakové
loupeže je někdo, kdo si rád hraje s vláčky a má v Jihoafrické
republice doly na diamanty. To bych v nadsázce mohl být i já.
Přesto jsem se s radostí chopil pera, otevírám třídní knihu,
žákovskou knížku a píšu.
Je tomu 40 let, co autora
znám. Setkání s ním nejsou jen sladké kremrole , nebo trubičky
s krémem. Do školy jsem začal chodit stejně jako autor. 1. září
1953, v rozhodujícím roce padesátých let. Vzdušnou čarou jsme
však k sobě měli 25 kilometrů. Poznali jsme se v době, kdy jako
redaktor zpochybnil mé pracovní výsledky.
Po přečtení první
poloviny knížky jsem dospěl k názoru, že mu to nemohu vrátit.
Ujal se pocty být kronikářem třídy a té se drží do poslední
stránky. Najdeme tam všechno, až na Romy a Židy. Opravdu na
Frýdlantsku mezi dětmi, které chodily do Bělíkovky, nebyli
potomci těch, co byli vyhnáni z této části Země české? Všímáš
si jiných, milý autore, tak asi opravdu v té škole nebyl žádný
z nás.
Tvůj pohled pod lavici,
do šaten i na dívčí WC svědčí o tom, že nebylo úniku před
tvým pátravým zrakem. Nevím, nevím, zda aktéři tvrdošíjného
„dokumentárního filmu“, až budou číst tvou knihu, si pak
budou chtít s tebou s chutí zazpívat písničku našich společných
školních let „Jen dál, rudí námořníci, přiložte pušky k
líci“. Pro ty chytrolíny, které naše vzpomínky uráží
dodávám, že jsem ještě v sedmdesátých letech koupával a
uspával při této pochodové písničce syna Jakuba.
Knížce bych snad vyčetl
jen to, že v první části jsou hrdinové maličko statičtí.
Nevidím snahu vzepřít se osudu a pokud se vzepřeli, je to o nás,
co se vzpíráme jen tehdy, máme-li zaručenou jistotu
desetinásobku. Bylo a je to těžké. Dokáží to jen silné
povahy. Ustát velitele a říci dost, tady máte pionýrskou
legitimaci, kroužky za nic nestojí, končím. Vím, že nedostanu
doporučení na školu. Můj táta sedí a já jinej nebudu.
Je to těžké. Vem z
dlaně chlup, když tam neroste. Frýdlant v Čechách, tehdy i dnes
významné pohraniční město Sudet v Československé republice.
Mnozí Němci zůstali a s nimi smíšená manželství. Jejich osud
přivedl rodiče spolužáků do země za tunelem. Naše hry byly o
válčení, fotbalu, o dobrodružství, které nepoznaly děti z
vnitrozemí. Jsem rád, že ve tvých vzpomínkách je od všeho
trochu. Byl jsi dobrý kronikář.
V druhé části knihy se
čtenář dozvídá, jak vypadá naprosto dokonalý sběr dokumentů,
dat a fotografií uložených chronologicky do kapitol, odstavců a
vět. „Česká škola Václava Bělíka“. Ne všude byla, ne
všude český železničář dovedl boj za českou školu v německém
prostředí ke zdárnému konci, završený otevřením školy v
prvních dnech osvobození.
Autor se zdárně popral
s úskalím pouze hromadit a shromažďovat data a informace k danému
tématu. Po zpracování získaných informací se objevuje
plastický, trojrozměrný životný a plnohodnotný obraz jak
učitelů, tak vybraných žáků. V kontextu časových údajů,
nedávné, dosud nikým nezpracované regionální historie
vykrystalizovala velmi pěkná kniha, námětem i budoucí téma
vysokoškolských bakalářských i magisterských prací.
Žádné komentáře:
Okomentovat