Tak trochu vánoční příběh

Mezi Chrastavou a blízkou vsí Machnín kdysi rostly břízky. Proč, na to se mne neptejte. To se ptejte války, co skončila na jaře ve čtyřicátém pátém. S milionem lidí, co procházeli krajinou před i po válce bůhví odkud, přišla i semena bříz. Lidé je přinesli nalepené na roztrhaných botách, v záložkách kalhot, v batozích plných nepotřebných věcí z krajů dalekých jezer a mohutných březových hájů, z domovů vzdáleného Baltu. Kde zůstal konec běžencům nevím, snad někde v Německu. Sazenice břízy našly svůj domov na opuštěném staveništi dálnice, na skrývce zeminy mezi Chrastavou a Machnínem.

„A skoč mi pro pár houbiček do bramboračky!“, slyšíte volat moji maminku. Volá na mě, abych všeho nechal, skočil na kolo a jel do „břízek“ pro něco málo hub do polévky, které rostly v hojném počtu právě v hustém zeleném porostu. Nikým nesázeny, kde se vzaly, tu se vzaly stály před vstupem do města, ve kterém naši rodiče nacházeli práci v místních textilkách, my děti školu, zubaře a jiné radovánky. Mladý lesík, to bylo kouzlo zeleného, co pohltilo i všudypřítomné malé betonové bunkry, zákopy, jezírka, pískovny plné přesliček, užovek, zmijí, ježků, myší a veverek.

Byl to náš klukovský ráj. Mnozí z nás se tu naučili plavat, milovat svět živých bytostí. Sušené březové listí sbíraly okolní školy, maminky objevily kouzlo březového šamponu a bříza se mohla stát i vánočním stromkem. Scházelo málo…

Pro vánoční stromek se jezdilo přes bedřichovský les do hájovny v Nové Vsi u Chrastavy a byl to úkol pro nás, tehdy desetileté machnínské kluky – Jardu Kalenského, Rudu Reichla a mě. Nerozklučná trojice, která obstála ve všech zkouškách, nástrahách i překážkách.

Venku přituhlo a my na vánoční stromky tak trochu zapomněli, ale naši rodiče ne. Pomalu se šeřilo, my svírali v ruce desetikorunu a před námi přece jen pár kilometrů lesem. Nikomu z nás se tam tehdy nechtělo. Nevím, kdo s tím přišel první, ale shodli jsme se na tom, že vánoční stromek bude v novém a ještě zbude z ušetřené desetikoruny na dárky pod břízkou, která nahradí už okoukaný smrk. Nebudu nic zastírat. Jistě dobrý nápad potřeboval podporu napříč rodinou i celou vsí. Nedostal ji. Nejvíc to odnesl Ruda. Toho táta seřezal tak, aby to slyšeli všichni okolní sousedi – to byli i naši.

            Když jsme se opět potkali, nemohli jsme se shodnout, čí ten nápad byl. Podobný tomu, proč právě tyhle stromky rostly v tak hojném počtu mezi naší vsí a kouzelným městečkem Chrastavou na straně půlnoční.

Břízky… Sváteční, všední, vždy obestřené lidovou tvořivostí, příběhů, které se staly, ale i nestaly, tajemstvím přírodního chrastavského koupaliště Oka, srovnatelné s fluidem Bělověžského pralesa jsou pryč. Ustoupily výstavbě široké silnice, rekultivaci krajiny.

Šedesát let nás dělí od romantiky tří machnínských kluků, co chtěli břízku vyměnit za pichlavý okoukaný vánoční smrk, od Vánoc, pletených svetrů, košil a rukavic, ale i od vytouženého kola, dobrodružné knížky, bot, ponožek, aut na klíček, dětského kočárku, stavebnic Merkur... Dárků nebylo moc. Rodiče dělali, co mohli, ale na drahé dárky nezbývalo. Oni sami si jen přáli, abychom byli zdraví a aby nebyly ve světě války, aby byl mír. Aby nádherné svátky, které dětem patří odjakživa, zůstaly tradicí, dobou, kdy vzpomínáme a přejeme si to nejlepší. Jsou to i břízky, co kdysi rostly mezi mou vsí a městečkem Chrastavou na naší severní hranici. Hezké vánoce vám přejí kluci a holky, co mezi břízkami vyrostli.

Padesátá léta minulého století

            Každé prázdniny počínaje polovinou minulého století, jsem trávil u babičky v Mníšku pod Brdy. Nevím, zda znáte tamější kraj, ale je podobný tomu mému podještědskému. Však Karolina Světlá věděla, jak je u nás krásně. Já jako kluk nechtěl jinam než do Mníšku pod Brdy.

          Babička bydlela v podnájmu naproti sokolovně a já musel poznat její sousedy. Upřednostňoval jsem takové, kde se něco dělo. A v hospodě se děje něco vždy. Až nahoře pod střechou byly hostinské pokoje. Otevřeným oknem jednoho z pokojů, jsem naslouchal křiku a hádkám, které měly stoupající tendenci. Když babička zjistila, jak zaujatě sleduji cizí hovory, tak mi je zakázala, že to není nic pro mne. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsem tehdy naslouchal hlasitému filosofickému rozjímání. V tu se dobu tam schovával před věřiteli Egon Bondy s družkou. To babička netušila, že moderní filosofii tu přednáší budoucí guru českého undergroudu a přítel Václava Havla.

            Babička z Mníšku pod Brdy byla dozajista svérázná osoba a mé dětské kroky vedla zcela účelově. Zamlada se s dědečkem kamarádili s rodinou spisovatele Vančury ze Zbraslavi. Nakonec sama vychovala 5 dětí, z nichž jedna dcera byla mou maminkou. Babička, ač nevěřící, byla po smrti vystavena v rakvi v mníšeckém kostele, kam jsme se všichni kluci z okolí na ni šli podívat.

            Já ji zažil ve sporu s jejím svědomím a citem pro spravedlnost. Psal se rok 1957 a byli jsme v Mníšku na staré poště. Za přepážkou seděla poštovní úřednice a chlubila se novou poštovní smuteční známkou s portrétem Antonína Zápotockého. A teď to přišlo. Známka se ocitla pod kulatým razítkem pošty Mníšek pod Brdy. Bum – rovnou do tváře druhého dělnického prezidenta naší republiky. Babička uměla být přesvědčivá a důsledná. Ač pošťačka byla její kamarádkou, musela volat vedoucího pošty. Všichni babičce vysvětlovali, že co pošta poštou stojí, je problém razítka a hlavy státu neřešen.

Nevyřešili to před sto lety, nevyřešili to ani dnes. Babička už není, prezidenti a králové stále dostávají do tváří bouchance ze všech stran. Čas malin, lesních jahod, borůvek, červené a žluté limonády, je pryč. Zestárli jsme. Doba, kdy se nám v Čechách nekontrolovatelně množila mandelinka bramborová a my nosili domů diplomy z pionýrských táborů a vysvědčení ze škol, v jejichž čele stáli příslušníci strany, která má dnes cejch nedemokratické, jsou nenávratně za námi.

Babičko zlatá, oči by ti vypadly z důlků. Prezident čelí útokům, které by vy tvé době vskutku možné nebyly. Poslanci se v jednacím sále hádají jako psi o šunkovou kost, a i to ostatní stojí za pendrek. Mléko je sice bílé, ale chutná jinak. Nařezat dítěti nesmíte, noviny stávající padesátník stojí 18 korun. Těším se domů. Svět po volbách se všude dělí na dva tábory. Korektnost dostává význam zcela odlišný. Byla to úžasná léta, kdy jsme věděli, že nás na okně čekají rozkvetlé květiny.

Je tady moc hezky, v Sudetech, kousek od hranic

            Tady jsem doma, za kopcem už je jiný kraj. Lidé tam mluví jinou řečí, domy a zahrady mají jiný tvar. U nás, ještě před hranicí jsou stejné stromy, keře, louky, cesty i cestičky takové prašné, málo učesané, trošku i zanedbané. Za kopcem jsou jiné, učesané.

            U nás si sednu na kámen, strom, co tu leží a kolem vidím svět. A hlavně – jsem tu doma a nejsem tady sám. Jen musím být chvilku zticha. Zvedá se opona, herci přicházejí. Nejdřív, aby ostatní ohlásila, se dala slyšet straka. Cestu přeběhl ježeček. Kolem mne jako by tekl proužek vody. Není to voda, jen mravenci spěchají odkudsi do hloubi lesa. Přichází jedna z hlavních postav, na které záleží. Srnec a s ním tři jeho dámy. Hlavy skloněné, pasou se stále blíž k naší zahradě. Když jsme ještě neměli plot, chodili až pod okna. Zachutnaly jim růže. Tady ani hlavu nezvednou a pasou se na zelené louce.

            Sedím tiše a poslouchám, ani nedýchám. Nad hlavou v korunách stromů sedí ptáci. Překřikují se, hádají, krmí potomstvo. Srnec mě ucítil. Zvedl hlavu, odfrkl si, snad i dupnul a v tu ránu byli všichni pryč. Z úkrytu vyběhl bažant celý zlatý. Přeběhl kousek ode mne a zmizel v houští. Byla tam i lasička, kuna, hranostaj, co já, kluk z města, o lese vím. Bylo to vystoupení jen tak, pro mrknutí oka, spíš jako sen.

            Často si takhle u potoka sednu do trávy a jak voda teče, poskakuje po kamení, lehce mne pohladí a šup, spím. Probudí mě až komáři a noha sesutá do mechu plného vody. V tu ránu mám mokré boty i ponožky. Přesto ještě chvilku sedím a poslouchám, co si povídají stromy, větve, listí. Je to tu jako na tržišti. Není co si koupit, nikdo tu za nic neplatí. Stromy se uklánějí do všech stran a vítr se mezi nimi honí, jako když kluci hrají fotbal, kde se dá.

            Znám těch míst u lesa víc. Na nebi plují ptáci, pod strání se pasou koloušci a jejich mámy, u rybníčků vodní ptáci, ve vodě žáby, ryby, všude je spousta vodní trávy. Miluji divadlo a herci jsou i mí dobří známí. V lese je tomu jinak. Lesní herce neznám jmény a přesto aplauduji. Chodím mezi ně a tiše našlapuji, zlehka se pohybuji, nechci je vyplašit. Je tu krásně od jitra po rudé červánky, divadlo všech divadel, doslova národní.

            V noci už ven nechodím. Oni ano. Je to svět predátorů, lovců ve svitu měsíce a hvězd. Tajemného křiku, lovených lovců. Asi bych se bál. Noční les je království, kam smí jen vyvolení, a k nimž se svou holí nepatřím. Mně stačí les přes den, takový, který není o úlovcích, les lásky, plného bříška, sluníčka a mechu. Les, který kdesi končí a začíná u nás za zahradou. Tam, kam si dojdu sednout, poslouchat a dívat se na krajinu, která mne okouzlí každý den znova a znova. Dává mi sílu vracet se, vzpomínat a rozprávět. Věřte mi, je krásná naše krajina, v mém případě jen kousek od hranic tam, kde zapadá a noří se do lesů slunce i hvězdy. Jeviště herců chlupatých, opeřených, němých tváří…

Móda všudypřítomná – vzpomínky na LVT

            Jen těžko se dá uvěřit, že to, co se prodávalo na Libereckých výstavních trzích (LVT), bylo módou daného období a stály se na to fronty. Do Liberce mířily stovky autobusů plné koupěchtivých turistů, pro které bylo spotřební zboží, vrchní i spodní ošacení metou, za kterou se utrácely peníze určené na vánoční dárky. K nákupu módy LVT vyhrávaly známé orchestry, zpívaly hvězdy pěveckých soutěží– Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Helena Vondráčková a mnozí jiní. Návštěvníci LVT kupovali a oblékali se podle toho, co bylo na pultech stánků textilu, v obou školách, na pultech vybraných obchodů v centru Liberce.

            Sympatické bylo, že zboží vybraného zájmu se sice prodávalo i tzv. pod pultem, ale ony démonizované prodejny pro stranické funkcionáře (KSČ), zde nebyly. Funkcionáři museli, stejně jako ostatní kolegové a známí „dozadu“ a odvolat se na jméno společného známého. Pak jim bylo vyhověno a dotyčný si mohl koupit módní košili, kalhoty, nepromokavý plášť, nafukovací matraci a jiné spotřební zboží. Často se jednalo o zboží průměrné kvality, které se záhy objevilo na pultech obchodů bez jakéhokoli omezení.

            K tomu se váže i jedna má příhoda ze Sovětského svazu na Rudém náměstí v Moskvě. Mně, Liberečáka v módním šusťáku z LVT oslovil ruský turista: „Nezlobte se, vy maskvič, řekněte mi, jak se dostanu k Puškinovu pomníku.“ To, že jsem byl za Moskvana mi nevadilo, ale že si nevšiml, že mám na sobě módu z posledního LVT, mě mrzelo.

            Jo, móda! Třeba ty „švédské“ košile, naše košile se dvěma knoflíčky pod krkem, roláky ze syntetiky, „endérácký“ dederon… Jedna výhoda tu byla. Lidé z města chodili oblékaní stejně, jako lidé ze vsí. Všichni nakupovali v Liberci na LVT v období let 1958 – 1988.

            Móda, to bylo o životním stylu, o divadelních hrách, o filmech, knihách, které jsme v té době četli, o autech, ve kterých jsme jezdili. Móda poplatná době, málo kvalitní spotřební zboží, omezení možnosti výroby, nenaplněná kupní síla obyvatelstva.

            Přesto jsme vyrostli a překonali závislost na věcech, kterých se nám nedostávalo. Nebylo to lehké, ale i s tím se dá žít. Po roce 1989 jsme se zapojili do budování kapitalismu. Záhy jsme dostihli módu, která nám byla upírána. Pokud se ptáte, zda je náš život díky tomu šťastnější, jsem na rozpacích. Nevím. Spíš ne. Přece jen jsme už starší a uznáváme jiné hodnoty.

Nikdy mi nebylo líp, než když tady byla máma a táta

            „Fouká, venku to dneska fouká,“ říkávala s výčitkou v hlase maminka. Tatínek na to už ani nereagoval. „Fouká, fouká,“ pokračovala maminka a přidávala: „Všichni budeme nemocní. Chytit průvan znamená bolení zubů, uší, z očí a nosu teče, chytíte ischias, kolena – neohneš se. Slyšíš, co ti povídám?“ Tatínek, který by ani mouše neublížil zvedl oči, podíval se vysoko vzhůru a řekl: „Já se na to podívám.“ Ač se maminčina i tátova řeč opakovaly rok, co rok, nikdy jsem nepochopil, co táta myslel tím „podívám se na to“.

Táta uměl opravit všechno od budíka po staré rádio, ale co provedl větru, že zítra už nefoukal, to nevím dodnes. Tušení mám. Odpověď často sám hledal v křížovkách. Ač se česky nikdy pořádně nenaučil, tak českou křížovku vyluštil pokaždé. Tatínku, táto…

            Maminka sama byla jak podzimní vítr, co opravdu silně foukal. „Co s tím naděláš?“ Tak mi táta odpovídal, když jsem se zeptal, jak bude řešit maminčino přání – elektrickou troubu. Z Prahy si do pohraničí, dříve Sudet, přivezla po válce plynovou, a tak tatínek předělal troubu na elektrickou, opravil žehličku, radiobudík a určitě by postavil i televizi, kdyby maminka tušila, že něco takového existuje. Uvařil mýdlo, postavil lázeňský kotel, osvětlil velký vánoční stromek v naší vesnici. Chodil natahovat kostelní hodiny, hrál i fotbal za Jiskru Machnín, postavil si kolo ze tří kol po Němcích. Každý, kdo si řekl, dostal starou vojenskou baterku s bateriemi, co se automaticky dobíjely, když se postavily na horká kamna.

            Tatínkův majstrštyk byla stará motorka se sajdkou z levé i z pravé strany, ale tu mu policajti nepustili do provozu. Sám si léčil zlomeniny sádrou a speciální dlahou ve zkráceném režimu léčby 4 – 6 dnů. Postavil i velmi vychytaný a bezpečný „rentgen“, kterým kontroloval slepičí donášku vajec.

Táta byl holohlavý a matka tento a jiné tátovy nedostatky přisuzovala právě tomu „rentgenu“, který táta používal bez olověné roušky.

Každoročně měl táta nejvíc práce s podzimním větrem, s průvanem, co vždy ovládl náš vesnický domek. Okna i dveře „pamatovaly první světovou“, břidlice na střeše, prkna na podlaze jakbysmet. A tak se utěsňovalo. Copak vítr, ten za týden zmizel, ale sníh mezi okny, za dveřmi, na půdě, ten se pod koberec zamést nedal.

Táta byl vyučený tkadlec, ale nejraději měl motory, motorky a auta. Maminka se jen bála, aby si nevšiml letiště v Růžodole I., vzdáleného od nás 3-4 kilometry, nebo, že i řeka Nisa, od domu vzdálená asi kilometr, by mu mohla učarovat a mohl by začít stavět letadla nebo lodě. To mamince vyšlo. Zaměstnala tátu tak, že mu na letadla a lodě nezbyl čas.

Měl jsem úžasné rodiče. Dnes, když na ně vzpomínám, obdivuji maminku, jak zvládala otce, mě i dům, tatínka, jak uměl mamince vyhovět a mě srovnat do latě, když mě učil znát svět. Je skvělé mít takové rodiče, jaké jsem měl já. Oheň a voda, síla paží, rozumu, štěstí a zdraví. Táta často říkal: „U nás nemusí ani běžet rádio, maminka ho zastane.“ Ta se nezlobila, věděla, že táta je táta. Oba dva měli štětí. Přežili holocaust a byli spolu 42 let. Ať jim tam nahoře svítí sluníčko, nefouká a není průvan. Ať jsou jejich jména věčná, zapsaná v knize života jednou spolu s mým.

Píšeme si a čteme denně

            Píši Vám, co si večer nemyjete nohy a koušete si nehty, olizujete příborový nůž, nezdvíháte prkýnko na WC, nesprchujete se, neměníte si ponožky, nečistíte zuby. Píši Vám, co nečtete, nešmírujete, co nedojídáte a víte, že v Africe mají hlad. Píši Vám, mladým křepelkám, srnčí zvěři na loukách. Píši v rozpoložení mysli komárům, blechám, vteřinovým ručičkám, ztraceným hodinám i vteřinovému lepidlu.

            Píši Vám, řidičkám MHD, sličným slečnám, co mají krásné nohy, velká prsa, prsteny na rukách. Píši Vám, čtenářům koránu, bible nacistů knihy Mein Kampf. Píši oslům i jejich manželkám, všem, co doma čtou po slabikách, vrtí zadky, jak mravenci na Tahiti. Píši slunci, že při poslední erupci si došla dáma s kosou pro sousedku Novákovou.

            Píši i těm, co pořád jedí, lžou a mažou nám med po kapotě odshora dolů. „Máme, co jsme chtěli, kilo masa na neděli,“ říkávala maminka. Píši Vám a přece se trochu stydím. Schází mi, no řekněme, řečnický talent obhájit per ústa vše, co tady tvrdím. Hlasitě říkat, co si myslím, stát si za tím, v pravdě žít. Na druhé straně kdosi vraždil opuštěné kočky, průmyslově, bez skrupulí. Páčkou dolů a bylo po kočičí slávě. Křup a bylo po křiku. Jak je to všechno jednoduché! Jen najít ten správný grif a je po parádě, trvá to jen mžik. Kdo má na to apetit, ten se má, v konkurenci snadno obstojí.

            Píši všem, co mají rádi vše, co se dá uchopit, změřit, zvážit, obejít. Všem, co se nebojí. Píši všem odvážným. Vám, co si zpíváte, brzo vstáváte, umíte si poradit. Vám, kterým nic nestojí v cestě a máte stále nabitý mobil, kterým zima nedělá problémy. Vám, kterým kytky v květináči neusychají, děti nezlobí. Všem, co umí a nedělají z toho vědu. Všem, kterým rostou kedlubny, brambory i okurky. Píši a mám radost z toho, že babičkám přidali důchody, že slunce svítí a v noci je tma. Tak to má být.

            Píši vše, co se jim nelíbí letní čas, co kdosi mění na zimní. Však jednou toho osla dopadneme a dáme mu na budku, až se mu v hlavě rozsvítí! Píši Vám, co fest lyžujete, chodíte na houby. Není větší pobavení, když si něco zlomíte… Píši Vám, felčaři. Nechte triků a pojďte se posadit mezi nás. Píši i těm, co vaří, všem, co to zkoušejí. Vám, co si kupujete v krámech droždí a pečete výborné koblihy. Vám, co stojíte uprostřed křižovatky a řídíte dopravu, dívkám na plovárnách, že mají odvahu. Píši celému světu, že už bylo na čase sednout si do parku.

            Píši Vám, dětem 21. věku. Mějte se! Je krásné přijít domů, dát mámě pusu, najíst se. I já si píši sám pro sebe a bavím se…

Má vesnice před více jak půl stoletím

            Tam, odkud jsem, je kopec ze všech stran. Kolo se tady tlačí pokaždé vzhůru. Dolů to jelo k mostu přes řeku samo. Náměstí v obci není, vše se soustředilo na pár metrech roviny podél řeky.

            Jen co jsme vyhnali fašisty, bylo týden po válce. Češi, co vesnici dosídlovali otevírali obchody a provozovny. Byli jsme industriální, příměstskou vsí. Kráva už nebyla v každém stavení. Paní Jungová, Češka, vdova po padlém německém vojákovi, si otevřela mlékárnu s mlékem nalévaným do bandasek. Před mlékárnou stála kovárna Němce, pana Lamla. Nemusel do odsunu. Tihle naši  antifašisté často neuměli ani žbleptnout česky, což byl i případ našeho vesnického kováře. Koním to nevadilo a my kluci, co pořád postávali u vrat se nemohli nabažit sálajícího žáru, pachu zpocených koní, rámusu kovadliny. Naproti kováře byl uhlíř, co koňským potahem uhlí rozvážel.

            Kousek za vsí, jak jinak než uprostřed lesů pod rozvalinami hradu Hamrštejn, stála jediná uhelná elektrárna široko daleko. Její zaměstnanci, aspoň někteří, bydleli přímo pod uhlířem, v tzv. elektrickém domě. Za zatáčkou bydlel komunista, německý antifašista vyjmutý z odsunu, obecní bubeník, který vybubnovával informace o „dění na výboře“. Bubeníka nahradily v roce 1953 tlampače a ředitel naší pětitřídní národní školy pro 1-5 třídu, který zprávy četl.

            A už jste v centru obce a zde byl skoro obchodní dům. Tep, Narpa, textil, papírnictví v jednom. Řezník, kterému bylo nejdřív zabaveno, později v zestátněném umožněno maso prodávat. Smíšené zboží s potravinami. Před vstupem s ohrádkou s vápennou kaší, která byla účinná v boji se slintavkou. Každý, kdo chtěl nakupovat si do ní musel šlápnout. Dnešní jednosezónní boty by tuhle zátěž nevydržely.

            Naproti u mostu měla už tehdy stará Špidlenka dřevěný stánek s kuřivem, novinami, školními sešity, inkoustem, pérky a násadkami. Musím se vrátit o pár metrů zpět. Tam měl provozovnu holič Jůza, co měl v té době snad jediný v obci maturitu. Za mostem byla pošta, obecní úřad, v přízemí naproti národnímu výboru měl ordinaci dojíždějící lékař. V dáli za vilkou odsunutého fabrikanta Pfeiffera byla textilka v rozvalinách. Skrze opuštěnou továrnu vedla cesta k provizornímu dřevěnému mostu přes Nisu. Asi dvě stě metrů za Pfeifferovou továrnou měl ševcovskou dílnu a malou zoologickou zahradu pan Pelant.

            V obci bylo stále několik provozoven Ráje, restaurací a jídelen, jejichž počet se na konci padesátých let ustálil na dvě. V obci byly 2-3 krejčové, které svůj salón omezily na místní klientelu. Rovněž tak místní zedníci, truhláři a zámečníci. Ve vsi zastavoval autobus ČSAD. ČSD zde měly dvě zastávky. K obci byla připojena Bedřichovka, Karlov, Hamrštejn, dnes samostatné části blízkéhoměsta. Zvláštností obce byla profese cestáře. Pan Hnízdil na Karlově, pan Štěpánek v Machníně. Hrobník, majitel nádherného proskleného pohřebního vozu. V obci byl státní statek, velká textilka, truhlárna. Lesní správa, vodárna. Naprostá většina práceschopného obyvatelstva jezdila do blízkého městečka, kde pracovala v továrně Totex, Textilana, Bytex. Do školy v naší vesnici chodilo na 150 dětí, po třiceti v každé z pěti tříd. Ve vesnici se hrálo divadlo, dobrý fotbal, na veřejnosti se aktivně projevoval Červený kříž, hasiči, sportovci, ženy. Opravili jsme si krásné koupaliště, fotbalové hřiště, mateřskou školku, prodejnu potravin, kanalizaci, vodovod.

            To vše byla má vesnice před více jak padesáti lety. Stojí stále tam, kde stála, žijí v ní lidé, kteří rovněž dělají vše možné pro její rozvoj, aby se v ní dobře žilo.