Jen těžko se dá uvěřit, že to, co se
prodávalo na Libereckých výstavních trzích (LVT), bylo módou daného období a
stály se na to fronty. Do Liberce mířily stovky autobusů plné koupěchtivých
turistů, pro které bylo spotřební zboží, vrchní i spodní ošacení metou, za
kterou se utrácely peníze určené na vánoční dárky. K nákupu módy LVT
vyhrávaly známé orchestry, zpívaly hvězdy pěveckých soutěží– Karel Gott,
Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Helena Vondráčková a mnozí jiní. Návštěvníci
LVT kupovali a oblékali se podle toho, co bylo na pultech stánků textilu,
v obou školách, na pultech vybraných obchodů v centru Liberce.
Sympatické bylo, že zboží vybraného
zájmu se sice prodávalo i tzv. pod pultem, ale ony démonizované prodejny pro
stranické funkcionáře (KSČ), zde nebyly. Funkcionáři museli, stejně jako
ostatní kolegové a známí „dozadu“ a odvolat se na jméno společného známého. Pak
jim bylo vyhověno a dotyčný si mohl koupit módní košili, kalhoty, nepromokavý
plášť, nafukovací matraci a jiné spotřební zboží. Často se jednalo o zboží
průměrné kvality, které se záhy objevilo na pultech obchodů bez jakéhokoli
omezení.
K tomu se váže i jedna má
příhoda ze Sovětského svazu na Rudém náměstí v Moskvě. Mně, Liberečáka
v módním šusťáku z LVT oslovil ruský turista: „Nezlobte se, vy
maskvič, řekněte mi, jak se dostanu k Puškinovu pomníku.“ To, že jsem byl
za Moskvana mi nevadilo, ale že si nevšiml, že mám na sobě módu z posledního
LVT, mě mrzelo.
Jo, móda! Třeba ty „švédské“ košile,
naše košile se dvěma knoflíčky pod krkem, roláky ze syntetiky, „endérácký“
dederon… Jedna výhoda tu byla. Lidé z města chodili oblékaní stejně, jako
lidé ze vsí. Všichni nakupovali v Liberci na LVT v období let 1958 –
1988.
Móda, to bylo o životním stylu, o
divadelních hrách, o filmech, knihách, které jsme v té době četli, o
autech, ve kterých jsme jezdili. Móda poplatná době, málo kvalitní spotřební
zboží, omezení možnosti výroby, nenaplněná kupní síla obyvatelstva.
Přesto jsme vyrostli a překonali
závislost na věcech, kterých se nám nedostávalo. Nebylo to lehké, ale i s tím
se dá žít. Po roce 1989 jsme se zapojili do budování kapitalismu. Záhy jsme
dostihli módu, která nám byla upírána. Pokud se ptáte, zda je náš život díky
tomu šťastnější, jsem na rozpacích. Nevím. Spíš ne. Přece jen jsme už starší a
uznáváme jiné hodnoty.
Žádné komentáře:
Okomentovat