Tam, odkud
jsem, je kopec ze všech stran. Kolo se tady tlačí pokaždé vzhůru. Dolů to jelo
k mostu přes řeku samo. Náměstí v obci není, vše se soustředilo na
pár metrech roviny podél řeky.
Jen co jsme
vyhnali fašisty, bylo týden po válce. Češi, co vesnici dosídlovali otevírali obchody
a provozovny. Byli jsme industriální, příměstskou vsí. Kráva už nebyla v každém
stavení. Paní Jungová, Češka, vdova po padlém německém vojákovi, si otevřela
mlékárnu s mlékem nalévaným do bandasek. Před mlékárnou stála kovárna
Němce, pana Lamla. Nemusel do odsunu. Tihle naši antifašisté často neuměli ani žbleptnout
česky, což byl i případ našeho vesnického kováře. Koním to nevadilo a my kluci,
co pořád postávali u vrat se nemohli nabažit sálajícího žáru, pachu zpocených
koní, rámusu kovadliny. Naproti kováře byl uhlíř, co koňským potahem uhlí
rozvážel.
Kousek za
vsí, jak jinak než uprostřed lesů pod rozvalinami hradu Hamrštejn, stála jediná
uhelná elektrárna široko daleko. Její zaměstnanci, aspoň někteří, bydleli přímo
pod uhlířem, v tzv. elektrickém domě. Za zatáčkou bydlel komunista,
německý antifašista vyjmutý z odsunu, obecní bubeník, který vybubnovával
informace o „dění na výboře“. Bubeníka nahradily v roce 1953 tlampače a
ředitel naší pětitřídní národní školy pro 1-5 třídu, který zprávy četl.
A už jste v centru
obce a zde byl skoro obchodní dům. Tep, Narpa, textil, papírnictví v jednom.
Řezník, kterému bylo nejdřív zabaveno, později v zestátněném umožněno maso
prodávat. Smíšené zboží s potravinami. Před vstupem s ohrádkou s vápennou
kaší, která byla účinná v boji se slintavkou. Každý, kdo chtěl nakupovat
si do ní musel šlápnout. Dnešní jednosezónní boty by tuhle zátěž nevydržely.
Naproti u
mostu měla už tehdy stará Špidlenka dřevěný stánek s kuřivem, novinami,
školními sešity, inkoustem, pérky a násadkami. Musím se vrátit o pár metrů zpět.
Tam měl provozovnu holič Jůza, co měl v té době snad jediný v obci maturitu.
Za mostem byla pošta, obecní úřad, v přízemí naproti národnímu výboru měl
ordinaci dojíždějící lékař. V dáli za vilkou odsunutého fabrikanta Pfeiffera
byla textilka v rozvalinách. Skrze opuštěnou továrnu vedla cesta k provizornímu
dřevěnému mostu přes Nisu. Asi dvě stě metrů za Pfeifferovou továrnou měl
ševcovskou dílnu a malou zoologickou zahradu pan Pelant.
V obci bylo
stále několik provozoven Ráje, restaurací a jídelen, jejichž počet se na konci
padesátých let ustálil na dvě. V obci byly 2-3 krejčové, které svůj salón
omezily na místní klientelu. Rovněž tak místní zedníci, truhláři a zámečníci.
Ve vsi zastavoval autobus ČSAD. ČSD zde měly dvě zastávky. K obci byla
připojena Bedřichovka, Karlov, Hamrštejn, dnes samostatné části blízkéhoměsta. Zvláštností
obce byla profese cestáře. Pan Hnízdil na Karlově, pan Štěpánek v Machníně.
Hrobník, majitel nádherného proskleného pohřebního vozu. V obci byl státní
statek, velká textilka, truhlárna. Lesní správa, vodárna. Naprostá většina
práceschopného obyvatelstva jezdila do blízkého městečka, kde pracovala v továrně
Totex, Textilana, Bytex. Do školy v naší vesnici chodilo na 150 dětí, po třiceti
v každé z pěti tříd. Ve vesnici se hrálo divadlo, dobrý fotbal, na
veřejnosti se aktivně projevoval Červený kříž, hasiči, sportovci, ženy.
Opravili jsme si krásné koupaliště, fotbalové hřiště, mateřskou školku,
prodejnu potravin, kanalizaci, vodovod.
To vše byla
má vesnice před více jak padesáti lety. Stojí stále tam, kde stála, žijí v ní
lidé, kteří rovněž dělají vše možné pro její rozvoj, aby se v ní dobře
žilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat