Prázdniny, panečku, to byl čas!

Určitě mi nebylo víc než 10 let. Prázdniny u babičky, bratranec, sousedovic kluci, stromy, uličky plné trnů a růží… Všichni si mě pamatují. Jezdím sem každým rokem spát jinde než doma v posteli, nemýt si každý den nohy, krk, čistit si zuby. Tady mě nikdo nehoní. Tady smím pít žlutou a červenou limonádu a pořád mít červený jazyk od lízátka. To vše se u babičky smí.

Můj den je vlastně stále stejné odpočívání. Dnes tomu říkáte relax. Televizi zde ještě neměli. Trocha trávy, mlíčí pro králíky, dojít do krámu, do bandasky nalévané mléko, do síťovky rohlíky. A všeho tady bylo plno. Třešně jako švestky, švestky jablka, jablka jako malé melouny. Pili jsme ještě teplá syrová vajíčka, dívali se, jak babička zabíjí slepice, svléká králíka z kůže. Jindy zas děda topil v řece nadbytečná koťata. Život šel tak nějak bez předpisu, bez uzavírek, vyhlášek a kontrol. Byl jsem ještě malý a dospělí si před námi dávali pozor na ústa. Nežili život vedoucí k nenávisti.

O to jsem přišel. O život bez revolucí a násilí. Babička ani rádio neposlouchala. Chránila naše uši, hlavy plné ideálů a dětských radostí. Tomu říkám prázdniny! Bez politiky.

U babičky na vesnici, v městečku nedaleko od Prahy. Ve městě pod Ještědem, v mém městě, bylo vše jiné. Vlastně pořád německé, s německými nápisy na každém domě, kde už 10 let žili spokojeně Češi. Maminka byla Češka trošku z Prahy, trošku od Berouna. S tátou chodila za války a ten ji přivedl sem k nám. Já ji měl moc rád, a když jsem jednou viděl v tom městečku o prázdninách u babičky za okny ve výloze mechanický kráječ na knedlíky, nezaváhal jsem. Kolik tehdy stál už nevím, plácnu  - za 30 K. Nezvládl jsem to a spěchal na poštu. Tam jsem se svěřil úředníci v okénku, proč chci volat maminku teď hned: „Bleskem?“ Nic z moderní techniky jsem neodmítal, a tak jsem s maminkou mluvil hned. A mělo to být mluvení pěkně drahé.

Ano, maminka dosud v kuchyni neměla kráječ a měla o něj nepokrytě zájem. Leč ptala se i ona, kdo to zaplatí? Řekl jsem to i dámě mě za okýnkem: „Kráječ nebo telefon?“ Asi jsem udělal dojem. Platbu za volání bleskem jsem platit nemusel, kráječ na knedlíky ano. A bylo, jak se dnes říká, vymalováno.

Tomu říkám prázdniny! Pořád jsem se ohlížel, a nikdy nezapomněl na babičku, městečko Pod Skalkou, na bratrance, kamarády, jablka jako melouny, třešně jako palec, syrová vajíčka, na žlutou a červenou limošku… Řekněte, mohly být krásnější prázdniny? Nemusíte nic říkat, měli jste podobné…

Píši vám důchodcům, patřím k vám, nezaměnitelně

Dnes píši Vám, co čtete v posteli, v křesle před spaním. Vám, kterým vyhovuje právě tahle poloha. Píši Vám, čtenářům mé knížky, dá-li se říci literatury poznávání. Poznáváte sebe, své problémy, život, co se podobá tomu mému. Ach jo, já nic jiného neumím, a proto díky za každé ráno, co se probouzíme, za den, kdy nás ještě stále něco pobolívá. Žijeme, jsme tu. Co bude zítra? Bojím se plánovat. Včera hrdina dnes s bídou na vozíčku, s pamětí nic moc a bude asi hůř. Nemyslet, dělat to, co chce náš pes Vilínek, nebo jak se ten váš pes jmenuje. Jíst a spát, mezitím drbat na hlavě, poslouchat, že nás mají rádi a říkají, dědo, babi, vy psa špatně slyšíte.

Přátelé, nebuďme pesimisty. Dosud jsme a dýcháme, jako nikdy jindy. Nikdo po nás nic nechce. A pokud chce, ať si trhne nohou. Své máme odpracováno. Jsme poválečné děti, nikdo nic nám nenamluví. Jsme nezkrocená zvířata. Pokud je to pravda, pak nedráždit, nekrmit. Až jednou bude i tohle aktuální, budiž. Co nás ještě čeká? Nic. Důležité je zůstat v teple, dbát na hygienu, nechodit ven, když to klouže nebo fouká. Žádný den nás důchodce nesmí zastihnout nepřipravené. Neotevírejte dveře lidem, které neznáte, přátelé. Nejezme před spaním ani u televize, ve vaně v teplé vodě neusínejme, když vaříme, tak raději nechoďme pryč z kuchyně, plyn raději nepouštějme. Záclony  - těch si nevšímejte, na okna taky nelezte, pádů už bylo dost. Zbytečně se neshýbejte. Kohoutky u umyvadla opravdu zavírejte a dveře na dva západy taky. Klíče noste na krku na šňůrce, popřípadě tak doporučuji nosit i peněženku.

Ten hloupý mobil mějte stále blízko u sebe. Když není nabitý, pak vám nepomůže. Každou noc, co spíte, dobíjí se. Hlavně, opravdu, a to je důležité, přestaňte se rozčilovat, nenadávejte nikomu, leda tak jenom potichu a sobě. Nevyčítejte dětem, že se nezastaví, že nevolají, že na Vás nemají čas. Dělají jen to, co je přirozené. Odepsaly nás? Je odepíší jejich děti. Berte to rozumně. Nezmění se. Vím, bolí to i mně. Syn je přesně takový, jaký by být neměl, dcera je jiná, i já už dávno nejsem tím, čím jsem byl.

Proto píši Vám, prarodičům Vašich vnoučat. Hejbejte se, mějte psa nebo kočku. Píši Vám, co špatně chodíte, mělce dýcháte, máte cukrovku. Nebojte se, svět má taky nahnáno. Mění se a asi ne k lepšímu. Přesto my zůstaňme lidmi a ti by se měli mít aspoň trochu rádi. Stárneme, strašně moc pamatujeme, a proto nezapomínejme. Vyprávějte vnukům, jak a co bylo a co je nemine. Z čeho nám bylo nevolno, s čím si nehrajeme a co stojí jen za psí štěk

Dokument mající cenu zlata

Stále se potkávám s událostmi, které nám a našim dětem připadají jako z jiného světa, z jiné planety. Starý Habendorf, dnes už mnoho let Stráž nad Nisou. Držím v ruce dva nažloutlé papíry, to málo, co zbylo po Anně V. Z toho prvního cituji doslova: "Potvrzení: Místní národní výbor (ekvivalent dnešního obecního úřadu) ve Starém Habendorfu potvrzuje tímto, že není politických námitek proti paní Anně V..., nar. dne 3. října 1902 v Horním Růžodole (dnes součást města Liberce), bytem ve Starém Habendorfu č. p. 12. Jmenovaná se chovala vždy vzorně, jak se na pravou Češku patří. Za národní výbor, podpis nečitelný, čitelné kulaté razítko – Místní národní výbor – Starý Habendorf dne 7. srpna 1945."

Čeština nijak vybroušená, ale řeč přimá, burcující... Nic víc o paní V. nevím, snad ani vědět nechci. Je na místě otázka: Obstál by dnes každý, být „pravým Čechem“? Komu by se dnes chtělo před takovou komisi, úředníka, který vám vystaví - nevystaví dokument, na kterém je nebo není závislý váš příští osud, a začít znova. Je to vskutku dokument mající cenu zlata.

Druhý papír z těch, co zbyly po Anně V. je neméně zajímavý. Má název „Mýdlo“. Formátem je stejný jako první. Jiný psací stroj, čeština o něco lepší. Cituji doslova: "Mýdlo. Do 2,5 l měkké vody nechá se rozpustiti 1 kg tuku /přeškvařeného/ a přidá se 20 dkg jemně roztlučené kalafuny. Pak se přidá po částech 20 dkg louhu sodného za stálého míchání. To vše se provede navečer a druhý den se tato směs asi tak dvě hodiny vaří na mírném ohni. Když jest mýdlo uvařeno, což se pozná kápnutím na talířek, že hmota ihned tuhne, vylije se vše do vodou vypláchnutého pekáče a nechá se den tuhnouti. Druhý den se rozkrájí na kostky a nechá asi tři neděle sušiti."

Stejný papír, stejná patina, každý o něčem jiném, a přesto v době vzniku víc, než potřebné, nezbytné. Už ne anonymní potvrzení, ale zcela konkrétní psaní, zbavující Annu V. zapomnění. Je to zde, ve zcela konkrétní vzpomínce. Není už možné zapomenout. Nejen, že byla " pravou Češkou ", chovala se vždy vzorně a vedle těchto krásných vlastností uměla i prakticky uvařit nedostatkové mýdlo. Uměla i poradit dalším, jak se to dělá.

Nebylo to pokaždé jen o něčem světoborném, co si stojí vysoko, ale i o tom obyčejném, jak získat nedostatkové mýdlo, být člověkem a poradit dalším lidem. Vážená a milá Anno V., přes propast hlubokou víc jak 70 let mi dovolte, a říkám to rád, potřást vám rukou, poděkovat za to, že jste byla a zůstala i v těch tak revolučních dobách sama sebou. A to mýdlo je bonus, který se jen tak nevidí. A dá se i přidat. Myji si ruce.

Pes přítel člověka

Jak já to s pejskem moc neumím. Vzalo to svůj počátek, když mě Brita kousla přes tepláky až na maso. Bylo mi osm. V těch letech při takové příležitosti řvete jako tur, neboť si neuvědomujete průšvih, co by pro psa znamenalo, bez příčiny napadnout dítě. Zachoval jsem se jako hajzlík. Psa jsem nakopl botou pionýrkou. Pes mi to vrátil a já nakonec přece jen držel vášně pěkně při zemi.

Vesnice měla svého zdravotníka truhláře, co dělal vše, včetně čištění ran a snad i porod. Byl to důchodce, co nemusel do odsunu a v Sudetech mohl zůstat i pro své české příjmení Matouš. Maminka mě k němu poslala. Rána nekrvácela než jen trochu. Dala mi jiné tepláky a dobrou radu - když hned nepřijde, bude vzadu, krmí králíky, špatně slyší, ruce se mu klepou, ale neboj se. Já s tebou nepůjdu. Kdyby ti bylo blbě, tak on tě odvede domů -.

Nemusel. Jediné, co si z výkonu pamatuji přesně je, že když kousnutí od psa viděl, beze slova odešel a vrátil se s hořčicovou skleničkou do půlky plnou žluté tekutiny, kterou mi na ránu vylil, načež mě ránu obvázal, plácl po zádech a na hlavu mi dal z novin udělaný třírohý klobouk. Obdobný měl na hlavě.

Doma mi maminka řekla, že v nemocnici by mi to líp neobvázali. Na sklenku onoho zvláštního antiseptika mávla rukou: "To byly jeho čůránky. Divný, ale pomáhá, je to antiseptikum na rány." Když o mnoho, mnoho let později, po roce 1989 to náš ambassador kdesi v Arábii nutil naše diplomatické úředníky pít jeho moč v přesvědčení, že je to ochrání před infekcemi došlo mi, že tehdy s Matoušem to přeci jen bylo jiné kafe, naše pohraniční, sudetské. Nic se nemá přehánět, ale když to pomáhá?

Zpět ke psům. Ti vás do ničeho nenutí. Ledaže - to máte tak. Náš Vilínek ze slovenského útulku toho moc nenamluví, ale i tak si často myslím, že je ukecaný až dost. O co jde? Vilda zná perfektně tři pokyny, kterým dobře rozumím. To se zvedne a ještě v našem hlubokém spánku mně nebo paničce strčí čumák kamkoli, s přáním jít ven za potřebou vyměšování. Další pokyn je vše položit, všeho nechat a drbat a drbat. A za třetí: pojď, dáš to, dej mi nažrat teď hned, sofort… Tři jednoduché příkazy, na které má copyright. Často občas drbu, ale pejsek chce čůrat. Obléknu se v domnění, že jdeme ven. Pejsek nechce čůrat, ani drbat, ale chce z ledničky nožičku parku. Ach jo… Ale co, dělám to rád. Mám rád faunu.

Pes se dozajista baví, ale proč ne. Říkám si, že v příštím životě se karta obrátí a snad si Vilda na mě vzpomene. Ano, pes je pro mě všechno. Řeknu hlídej a Vilda poslechne a rozhlédne se, koho má sežrat. Nemá ráda řemeslníky, lidi na kole a pošťačku. Přesto vím, že ač je to kůže líná, plní má zadání dobře. Máme se rádi a o tom ten psí život nakonec přece jen je.Kdo má koho raději neřeknu a toho našeho upovídaného psa se raději neptejte. Něco vám řekne, ale dopadnete stejně. Drbat, nažrat, vodítko a ven. Víte o co kráčí? Kdo dočůrá výš…

Čas je pojem relativní a paní Božena Němcová

Pokaždé se ptám sám sebe, kam pospíchám? Jsme uspěchaní, daleko od toho, co je normální, mnohé z dětí má své první vzpomínky zaplněny jen společenskými nebo sportovními aktivitami, které jsou předpokladem být veleúspěšným, úspěšným. Musíme být všichni úspěšní? Nestačí být normální? Závist, to je ona diagnóza nemoci, která páchá zlo a nenávist. Jak dobře by se nám bez ní žilo! Žijeme dlouho, je čas i na přemýšlení, vzpomenout na dobu předtelevizní, předseriálovou a dovolenými v zahraničí.

Jaký byl vůbec život před 150 lety? Na to je celkem snadná odpověď. Byl podobný nedělnímu odpoledni rodičů v zapadlém městě, kde se zastavil čas, který měřily jen kostelní zvony. Po obědě se zatáhly závěsy a šlo se spát, dát si šlofíka. Lidé se znali navzájem a to i ve velkých městech. Žilo se v naprosto uzavřených společnostech. Lidé o sobě věděli a vzrušovali se ne tak kulturními zážitky, jako spíš povrchní zvědavostí. Ta sice odpovídá mentalitě nás lidí, ale žel ve městech už i tehdy překračovala mez únosnosti.

Na vesnicích byly poměry dlouho jiné. Pro těžkou práci neměli vesničané čas napodobovat města. Z vesnic přicházeli relativně nezatížení lidé, budoucí významné osobnosti, politici, novináři a spisovatelé. Často jsou to osobnosti nadčasové, které se stávají vůdčími a sjednocujícími. Souzvuk myšlenek nastává například i tam, kam vkročila Božena Němcová, autorka knížky, jedná z nejmilejších. Známe ji všichni - Babička.

Jsme-li unaveni stačí si přečíst kteroukoli kapitolu z Babičky. Je to, jako by slunce posvítilo na krásné, co zůstalo za námi a dalo nám chuť po životě. Právě Božena Němcová věřila v dobro a budoucnost. Přijímala pomoc od přátel a sama dovedla potěšit. Nabízeli jí místo vedoucí v dívčím penzionátu s opravdu výborným platem asi 1000 zlatých. Ptala se, zda by měla možnost zlepšit výchovu mladých děvčat. Protivilo se jí bezduché a povrchní cepování děvčat výšivkami a papouškováním společenských frází. Když se její budoucí zaměstnavatelé dozvěděli o jejích plánech, zhrozili se a od nabídky práce ustoupili. A aby to nebylo vše, vzali to jako velký nevděk, který jí tehdejší společnost dlouho vyčítala.

Podruhé si Božena Němcová rozhněvala společnost „takyvlastenců“ činem, který společnost rovněž nepochopila. Pražské dámy mezi sebou sebraly peníze jako pozornost pro autorku Babičky a v čele s Karolinou Světlou jí peníze odevzdaly. A co spisovatelka s penězi udělala? Rozdala je studentům, kteří je podle jejího zdání v té chvíli potřebovali víc než ona. Co k tomu dodat? Jen málo lidí kolem nás je ochotno slevit z kvality života, kteří jsou ochotni přibrzdit a hledat hodnoty jinde než v komerci, spotřebě, kariéře a svém společenském postavení.

Událo se na Den žen v roce 1975

Píše se rok 1975, březen, Mezinárodní den žen. K zemi, a to doslova, jde „papoušek“, skleněná ikona Liberce, neonová reklama dominující Šaldovu náměstí.

 My kluci z vesnic v okolí jsme znali Liberec jen povšechně. Středobodem byla radnice a její nejbližší okolí. Šaldovo náměstí s obrovským neonovým papouškem, který žel až moc často kolaboval. Svítil, nesvítil, byl na celé ploše vystrčený do města a každý, každičký ho obdivoval. Došlo i na něj. Vyměňovat skleněné trubice se prý už nevyplatilo, a tak město ztratilo další ze svých kuriozit. Tři kropicí vozy, hasičská auta, auto se žebříkem, sanitky, papaláši, kteří u toho museli být z titulu své funkce na radnici, na partaji, u hasičů, policie. Všechno odnaproti, chodník před mléčným barem, ulice 5. května, všude stály davy lidí okouzlených podívanou, jak „papoušek“ sletí, která se každý den nevidí. Stál jsem tam mezi nimi a fotil. Fotil každý druhý, zvedaly se malé děti, dospělí menšího vzrůstu se ptali vyšších, co vidí. Všude byl klid před bouří. O dům přímo naproti, kde bylo v přízemí kadeřnictví, se náležitě na to, co mělo přijít, připravili. Dům obložili prkny. To udělali i v zelenině a ovoci v domě pod „papouškem“ v likvidaci.

Pak to bouchlo. Tolik prachu jsem do té doby neviděl. Kdo měl hadici, tak kropil a kropil. Prach se usazoval pomalu a všude. Naštěstí nelétalo vzduchem žádné kamení. Oddychnout si mohli i v mléčném baru obloženém prkny, jak ty chlebíčky a smaženky uvnitř se rychle dobře prodaly. Všichni jsme měli oči navrch hlavy. Chvíli, než se prach usadil, to vypadalo, jako by v okolí vybuchla sopka. Být to u moře, už by se zdvihala hladina vlnou tsunami.

Nic takového se v onen březnový den v roce 1975 nedělo. Byl odstřelen jeden z dalších domů, který uprostřed města měl udělat místo novým, v konkrétním případě hotelu Liberec, který dnes stojí na místě domu s papouškem z neonových trubic.

Doma jsem měl co vyprávět. Vlasy jsem měl šedivé, bunda mohla jít rovnou do prádla, zrovna tak košile, kalhoty, ponožky. Z domu zbyla hromada sutě. Otevřel se pohled do Husovy ulice, na Dům klavírů a do Jablonecké ulice. Odstraněním domu s legendárním papouškem začala vlastně přestavba centra Liberce zakončená o třicet let později nákupní galerií Plaza. Léta, která znamenala pro nás pamětníky a pro ty, co milovali starý Liberec, šok. Změna tváře industriální aglomerace se nezachovala, Liberec se stal městem betonu a skla. Město pod Ještědem navždy ztratilo, co zůstalo snad jen na ostrůvcích, nástupištích centrálního vlakového nádraží. Tvář našich předchozích generacích, umu řemesel, poctivé práce stavbařů. Ztratil se duch města textilního průmyslu, podhorské přírody, ulic a zákoutí, po kterém nám žel zůstalo tak málo. K tomu všemu se počítal i náš „papoušek“, který odletěl bůhví kam.

Otevřené psaní

Až naše vzpomínky, naše, protože jsou nám povětšinou podobné, budou číst za šedesát let potomci, pak bych je chtěl při tom vidět. Pokud se v mých dvaasedmdesáti letech ohlížím, vybavují se mi příběhy a svět kolem mne stále živě. A je to jiný svět než ten dnešní. Nedovedu si představit svět za šedesát let.  Bude se ještě číst tradičně, tak jako dosud, stránka po stránce? Bude svět daleko od našich dnešních problémů, nebude spíš kdesi u problémů kosmických, surovinových, etnických? Nebude svět po atomové válce svítit svíčkami, pít vodu ručně čerpanou ze studní, topit dřívím, bez benzínu, nafty? Jaký bude svět našich dětí, jak a čím budou žít? Bude někdo mít chuť číst pradědečkovy úvahy?

Náš svět je o zdraví, míru, teple, o vodě a přemíře všeho, co leží na pultech obchodů, o práci, dovolené, o sportu a kultuře, divadle, knize, o výstavách, o autě, dopravě, přírodě, politice. Je o rodině, dětech, seniorech, o penězích, o církvích, národnostních konfliktech, o studiu a uplatnění schopností, o vztazích mezi mladými a starší generací. O městech, vesnicích, státech a jejich zřízení. O domácích zvířatech, o těch, jejichž maso nás živí. O etice a slušném chování, terorismu, migraci, o těch, co pracují a těch, co pracovat nechtějí, nepřizpůsobivých. O zprávách v médiích, facebooku, internetu a počítačích, o tom, co dělá ženu ženou, muže mužem. O tom jsem se snažil nechat tu na papíře svědectví mé doby, vzkaz ne tak vzdáleným, příštím generacím.

Soudím podle sebe, jak je nám zatěžko pochopit dědečka, babičku, jejich postoje za války, v době procesů v padesátých letech, jak se chovali za Protektorátu Čechy a Morava, co všechno kupovali od ruských vojáků v letech nedávno minulých. Jak propadli kouzlu disidenta Havla, který vydal republiku všanc desperátům, kteří vše dokonale rozkradli. Co na to všechno naše děti a jejich děti?  Budou mít čas číst? Neztratí se z jejich života dětství? Nenarodí se rovnou dospělí? Co přijde po mobilu, současných sdělovacích sítích? Kam a na co dosáhnou ruce našich dětí? Co obsáhne jejich výuka? Kam dají své staré rodiče? Čím se pochlubí? Kdo bude sít? Kdo sklízet, stavět domy, krmit zvířata, šít šaty, kopat základy? Budou z našich dětí jen a jen doktoři všeho možného a nemožného, inženýři vývojáři? Přál bych jim víc radosti, než dosud mají, přál bych jim víc chodit do cirkusu, jezdit vlakem, koupat se na veřejných koupalištích. Je toho moc? Není. I proto, že věřím, že to dají, píši jim otevřené psaní. Zvládnou to už jenom proto, aby nám ukázali, že umí víc než jsme od nich čekali, že jsou to naše děti.