Dnes píši Vám, co čtete
v posteli, v křesle před spaním. Vám, kterým vyhovuje právě tahle poloha.
Píši Vám, čtenářům mé knížky, dá-li se říci literatury poznávání. Poznáváte sebe,
své problémy, život, co se podobá tomu mému. Ach jo, já nic jiného neumím, a
proto díky za každé ráno, co se probouzíme, za den, kdy nás ještě stále něco
pobolívá. Žijeme, jsme tu. Co bude zítra? Bojím se plánovat. Včera hrdina dnes
s bídou na vozíčku, s pamětí nic moc a bude asi hůř. Nemyslet, dělat to, co chce
náš pes Vilínek, nebo jak se ten váš pes jmenuje. Jíst a spát, mezitím drbat na
hlavě, poslouchat, že nás mají rádi a říkají, dědo, babi, vy psa špatně
slyšíte.
Přátelé, nebuďme
pesimisty. Dosud jsme a dýcháme, jako nikdy jindy. Nikdo po nás nic nechce. A
pokud chce, ať si trhne nohou. Své máme odpracováno. Jsme poválečné děti, nikdo
nic nám nenamluví. Jsme nezkrocená zvířata. Pokud je to pravda, pak nedráždit,
nekrmit. Až jednou bude i tohle aktuální, budiž. Co nás ještě čeká? Nic.
Důležité je zůstat v teple, dbát na hygienu, nechodit ven, když to klouže
nebo fouká. Žádný den nás důchodce nesmí zastihnout nepřipravené. Neotevírejte
dveře lidem, které neznáte, přátelé. Nejezme před spaním ani u televize, ve
vaně v teplé vodě neusínejme, když vaříme, tak raději nechoďme pryč z kuchyně,
plyn raději nepouštějme. Záclony - těch
si nevšímejte, na okna taky nelezte, pádů už bylo dost. Zbytečně se neshýbejte.
Kohoutky u umyvadla opravdu zavírejte a dveře na dva západy taky. Klíče noste
na krku na šňůrce, popřípadě tak doporučuji nosit i peněženku.
Ten hloupý mobil
mějte stále blízko u sebe. Když není nabitý, pak vám nepomůže. Každou noc, co
spíte, dobíjí se. Hlavně, opravdu, a to je důležité, přestaňte se rozčilovat,
nenadávejte nikomu, leda tak jenom potichu a sobě. Nevyčítejte dětem, že se
nezastaví, že nevolají, že na Vás nemají čas. Dělají jen to, co je přirozené. Odepsaly
nás? Je odepíší jejich děti. Berte to rozumně. Nezmění se. Vím, bolí to i mně.
Syn je přesně takový, jaký by být neměl, dcera je jiná, i já už dávno nejsem
tím, čím jsem byl.
Proto píši Vám,
prarodičům Vašich vnoučat. Hejbejte se, mějte psa nebo kočku. Píši Vám, co
špatně chodíte, mělce dýcháte, máte cukrovku. Nebojte se, svět má taky nahnáno.
Mění se a asi ne k lepšímu. Přesto my zůstaňme lidmi a ti by se měli mít aspoň
trochu rádi. Stárneme, strašně moc pamatujeme, a proto nezapomínejme. Vyprávějte
vnukům, jak a co bylo a co je nemine. Z čeho nám bylo nevolno, s čím si
nehrajeme a co stojí jen za psí štěk
Žádné komentáře:
Okomentovat