Spolkový dům – křižovatky pod Ještědem

Liberec je na křižovatce. Ale, že to trvalo! Galerie „U Rytíře“ odchází z Radničního sklípku a ten se vrátí svému původnímu účelu. Hospoda patří k Radnici, jako .... Konečně. Jen si správně vybrat nájemce. A veřejně. Včetně nabídky a všechno v reálných termínech. A Galerie s Rytířem? Třeba to zkusí naproti v „Plaze“, ve druhém, třetím patře k oboustranné spokojenosti všech zainteresovaných. Po třech letech se někdo probudil ze sna do reality. Ale proč to tak dlouho trvalo?

Nyní k opuštěné budově po Galerii. Ona zas tak úplně opuštěná není. Zůstala tam mrška dřevomorka. Zůstane prázdná, až budovu opustí i ona? Paní primátorka navrhuje nastěhovat sem, po pražském vzoru vše, co dosud bezprizorně bloudí městem, dát pod jednu střechu -  „Libereckou křižovatku“ – prostor pro setkávání městského mikrosvěta. Trochu to připomíná bleší trh na parkovišti za Sport Arenou, ale nic lepšího v nabídce asi není. Když už ano, tak instituci pojmenovat Spolkovým domem přesahujícím do mnoha činností, koníčků a zálib lidí, co žijí v Liberci a okolí.... To by asi opravdu bylo nejlepší řešení. Koncepce Galerie U Rytíře by sem ale určitě přijít neměla. Žádná monstra od „Spacia“, vnucující svůj nevkus Liberci, ale využít z nebe spadlé prostory a spravedlivě jimi podělit především neziskové organizace. Ostatní už využívají ty stávající za úhradu.

Ve Spolkovém domě pod Ještědem dejme prostor menšinám, co tu s námi žijí, amatérským sběratelům čehokoli. Ať představí své sbírky, ať se mají kde scházet, vystavovat a získávat nové členy do svých spolků. Získat prostor pro promítání filmů o Liberci, těch které se tu natáčely i amatérské tvorbě. Mít zde čítárnu s knihovnou libereckých autorů, knih o Liberci a jeho okolí. Prostor pro „amatérské“ čtení začínajících autorů... Ano. I malou, amatérskou výstavní síň, fotografů, malířů, keramiků, stavitelů železničních modelů, sběratelů, všech těch, kteří umí víc, než my ostatní.

V budově najít prostor, kde učit šít, vařit, plést, zavařovat atp. Pro kursy hovorové angličtiny, ruštiny, němčiny, romštiny, vietnamštiny, polštiny.... Prostory pro divadlo malých forem. Pro tiskové konference města, besedy s novináři, propagaci tohoto domu, možnost křtít prvotiny libereckých autorů, přijímat hosty, předávat ocenění – medaile v rámci práce amatérů, amatérské činnosti. Dát prostor malému přírodopisnému koutku, akváriu, terariu, včetně besed o přírodě v kraji pod Ještědem.

Jednu místnost věnovat původnímu majiteli, textilním dějinám města, lidem, co pracovali v tomto oboru a dali jméno Liberci. Spolkový dům oprostit od vší politické asistence a propagace politických stran a hnutí. Vytvořit azyl pro všechny, kteří si chtějí s někým promluvit, odpočinout si, podívat se na to, co kdo umí....                                       

Zbytečně prošoupané kalhoty

Oslovil mě známý, že jsem v té poslední knížce fandil Němcům. Konečně se někdo osmělil, a řekl, co si myslí. Není to pravda. Nic nikomu nedlužím a trafiku mi nikdo nevyjednal. Jsem pořád ten, co žije z důchodu. Nestěžuju si, nebo jen trochu.  Dali by mi Němci, nebo Izraelci víc? Kdo ví..Šťastní ti, co nic nemají, co si na nic nehrají.

Přesto mám pocit viny. Ne za sebe, ale za ty, které jsme zvolili. Bude to jednou lepší? Zajímá někoho, co lidem, kromě peněz schází? Jsou tu lidé národnostně napůl Němci, Židi, Ukrajinci, Rusové, Cikáni, Vietnamci, Arabové a často, velmi často se to bojí nahlas říct, kým jsou. Mají k tomu své vážné důvody. S ohledem na děti, sousedy v ulici, na patře paneláku. Mají strach, jak je společnost přijme. Většinou to ani říct nezkusí.

Žijeme, jak někde v Indii, tak trochu, jako za Německa za Rakouska. Žijí tu s námi „méněcenní“ - menšiny. Řada z nich neumí jazyk předků, nejezdí tam, odkud přišli, a přesto tu jsou. A k tomu ty hloupé předsudky....  Nemají možnost studovat, neumí dobře řeč, často nemají práci a jejich zařazení do různých radničních komisí je nulové. Kde jsou ty nedávné časy, kdy tomu bylo naopak?

Existuje mnoho výzkumných ústavů, zbytečných mezičlánků mezi radnicí a konečnou akcí, a tak se peníze na akce ztrácejí. Sport… Už mám z toho pojmu, a z toho, co se pod tímto slovem všechno schovává, žlučové kameny. Jsou přece i jiní a mnohem víc potřební. Za mého mládí, za bývalého zesměšňovaného režimu byly zájmové kroužky v Domě pionýrů pro všechny děti zdarma. Proč se dnes musí platit? Žádní zlatí komunisté! Dělají to lidé. Lidé, kteří si za vše nechají bez ostychu platit. Ti existují za každého režimu. Ve srovnání s tím předchozím, současný režim právě v  lidské, osobnostní oblasti selhává, je směšný, nenasytný a sebezničující.

Všichni veselí blázni, trpaslíci u dvorů českých králů by se z  kotrmelců českých pravicových vlád zbláznili. Proč se cosi kompenzuje i těm, co nic neztratili? Pokrytectví a faleš, snaha po majetku… Kde je pokora, láska a odpuštění? Nic z toho v Čechách už neplatí? Proč se děti cizinců stydí v Čechách hlásit ke své národnosti, proč Němci, Židé, Ukrajinci tají své babičky a dědečky? Zamyslete se nad tím, prosím, a nestyďte se říct, berou nám skutečně práci, jsou opravdu hluční.... A bude to tak jak říkáte, pokud nebudou mít ze zákona nárok na vzdělání, práci, byt, zdravotní péči. To vše jsme už jednou řešili, ale vylili jsme vaničku i s dítětem. Je třeba začít tam, kde komunisti skončili. Škoda dvaceti čtyř promarněných let, škoda kalhot prošoupaných na zadnici, když to k žádným výsledkům ve společnosti nevedlo

V Rusku Švejka prostě milují

Stalo se v požehnaném létě L. P. 2013 v Moskvě. K okénku pošty na Gorkého třídě přistoupil dobrý voják Josef Švejk a v ruce držel starý formulář používaný pro odeslání telegramu: „Chrabrý bratr, komisař Rudé armády Jaroslav Hašek, Praha: Jardo, je mi smutno, není z čeho si dělat legraci, musím domů, do Prahy... Bílá svoloč mi šlape na paty.

U okénka se mu vysmáli: „Strýčku Švejku, dnes už je v Moskvě jiná doba. Jsme vysmátí, utíkej na vlak do Prahy, tam je ještě minulé století....“  A víte, že měli pravdu? Jen co Švejk vystoupil v Praze z vlaku nevěřil vlastním očím. Je to Praha, není to Praha? Není to Chust, Mukačevo, Podkarpatská Rus? To nejsou pracovití Židé s potahy a Rusíni s košíky plnými ovoce, ale pražská taxikářská mafie, a gayové a dívky z celé Evropy - prostitutky v plné nahotě.

Švejk skočil do tramvaje a chtěl platit starou rakouskou korunou. Tvrdě narazil. Nejdřív jej někdo jenom praštil, jiný se představil a složenkou po něm chtěl tisíc korun. Rozhodl se jít na fotbal. Přátelák. To mu opět někdo zlomyslně poradil. Špatně si vybral a nestačil se divit, jak je dobré, že má vyndavací zuby, vlasy na ježka, na sobě vojenské šaty – uniformu ze starého Rakouska. Na policejní stanici mu vzali otisky prstů, ale zachránilo ho, že mluvil německy.

Policista, co to vyšetřoval, si řekl o odznak rakouské armády na švejkově vojenské čepici. To Švejka dostalo opět na ulici. Šel si s ostatními lehnout někam, kam míří všichni pražští bezdomovci, pod most řeky Vltavy.... I tam je blaze, řekl si Švejk. Zítra jej čeká den plný demokracie na balkónu v Parlamentu.  Chce to vidět a případně i hladem zemřít, pokud mu nedají najíst.

Den jako obrázek vystřižený z kalendáře. Píše se rok 2013, dvacet čtyři let od poslední revoluce, zvané Sametová. Švejk si ze školy pamatuje, že se v českých dějinách defenestruje, restituuje a opět defenestruje, boří mýty a Mariánské sloupy, pomlouvají hrdinové, staví barikády, mohutně kolaboruje…

Na Bělehrad, nebo zpátky do Moskvy? Jo, a to tě potěší, bratře Hašku, slyšíš krásně libozvučně česky: „Zlatý bolševik!“ Co s tím? Lidé se nám radikalizují a bolševizují. Bratři i bratříci, rudí, bílí, monarchisti, menševici, anarchisti… Kdo by to řekl? Tolik studovaných a přesto volby vyhráli kapitalisti…

Švejku, co s tím udělaj?

O knize současnosti Petry Flath

Každého potěší potká-li za hranicemi rodáka, někoho, kdo tu žil, nebo žije, kdo je tu doma. Nemusíme chodit světa lán, stačí když sáhneme po knížce. Právě takovou si prohlížím.

Petra Flath – Portéty z Čech a Moravy – Porträts aus Böhmen und Mähren vydal spolek Adalberta Stiftera v Mnichově v roce 2011 česko – německy. 54 portrétů fotografky Petry Flath, byly nafoceny v polovině Evropy. Pohledy do tváří těch, kteří spoluvytvářeli a dá se říct i formovali v uplynulých dvaceti letech česko-německé vztahy. Portréty politiků, umělců, sudetských Němců i Čechů, těch odsunutých, ale i těch, kteří žijí v našem krásném městě Liberci. Svět kolem nás je, jak známo od školních let, vícebarevný minimálně o dvou barvách, mnoha chutích a rozměrech, ale především o lidech.

Nehledejme mezi námi, Čechy a Němci bariéry, ale to, co nás spojuje. To je motiv knížky Petry Furth. Nepátrá po kostlivcích v šatnících, na půdách v Liberci, nebo v Mnichově. Autorka nás seznamuje, pokud je důvěrně neznáme, s osobnostmi, které k tématu mají co říct.

Pozitivně na čtenáře působí i samotný výběr osobností, jejichž tváře a s nimi text tvoří obsah knihy. 11. listopadu roku 2010 se v Mnichově konala porada, která vybrala osobnosti z politiky, ekonomiky, vědy, církve, kultury a spolkového života, které na sebe po Sametové revoluci v roce 1989 upozornily svou angažovaností v oblasti česko-německých vztahů. Všichni museli vyrůstat v Čechách, nebo na Moravě a být starší šedesáti let... Nakonec vzniklo 54 portrétů a v knize jsou vystaveny v abecedním pořadí.

Dvojjazyčné členění knihy je jistě ku prospěchu projektu a dává čtenáři do rukou potřebný dvojjazyčný materiál k dalšímu studiu problematiky česko-německého soužití a vyrovnání se s dějinami. Mezi 54 osobnostmi, které mají k problematice co říct, se nacházejí i naši sousedé, občané Liberce. Paní Věra Vohlídalová, emeritní ředitelka Liberecké knihovny a pan Erwin Scholze. Oba se významně podílejí na aktivitách, které si autorka dala za cíl.

Mezi osobnostmi s jejichž fotografiemi a životními osudy se můžeme díky této knize blíže seznámit, je i Marius Lüpertz narozený v Liberci, významný malíř a sochař a Oskar Böse narozený v libereckém okrese v Žibřidicích. Politik a funkcionář řady spolků a snažící se o sblížení Čechů a Němců žijících na tomto území.

Knížku bych doporučil nejen studentům novodobých dějin, ale především těm, kteří setrvávají na falešných, překonaných mýtech a fabulacích vedoucích k nedorozuměním. Kniha Petry Flath je skutečně potřebným dokumentem k posílení argumentů, že zde vedle sebe mohou žít Češi i Němci v míru a bez strachu z válečného konfliktu.

Peršani na Liberecku

Ne, nemyslím těch pár Turků, co se v období První světové války fotili s fezy na hlavě na propagační pohlednice v libereckých kasárnách. Mám na mysli peršany, co jsme doma nikdy neměli, ale které maminka po celý svůj život pomlouvala, jaká že je s nimi práce a jak nevýrazně vypadají. Měla ráda hezké věci, a tak tyhle koberce zavrhla jednou provždy. Přitom bylo tisíc důvodů, proč je milovat, obdivovat se jim, vyzdobit si jimi byt.

Peršan, perský koberec… Víte že bych jej mohl srovnat i s jinou celebritou? S čínským porcelánem, malbou na hedvábí, krásnou, národní písní? Utkaný rukama praobyčejných chudých lidí bez vzdělání podobá se pavučině, ač pavučinou není. Je oním létajícím kobercem, na kterém Peršan s Turkem pohodově sedávají, pijí čaj a kouří vodní dýmku.

A do toho moje máma, která mě mnohé naučila. Milovat grafiku, knihy, dršťkovou polívku, domácí bramboráky, příběhy, co mi vyprávěla. Tak proč ne peršany? Každý, kdo přišel do Sudet, do pohraničí po roce 1945 a viděl poklady, co tu Němci zanechali v opuštěných vilách a kancelářích, nestačil se divit. Na kobercích nešetřili ani trochu. Ve Vratislavicích, za zády Liberce, měli továrnu na parádní koberce, a tak střední i ta vyšší vrstva společnosti na kobercové kráse nešetřila a kupovala o sto šest.... A to ani tehdy nebyly vratislavické koberce levné.

I přihodilo se doma, že tatínek, vzor vší laskavosti, se dal slyšet, že přinese koberec a tu krásu pověsí na zeď.... No, nepověsil. Matka se jej rozhodla do bytu nevpustit a tatínek s kobercem nepochodil. Jako malá byla maminka na návštěvě ve vile známých zbraslavských lékařů Vančurových na návštěvě. V dětské zvídavosti se rozhodla prohledat dům od půdy po sklep a tam někde v mezipatře roztočila svinutý koberec, ve kterém měla být snad mrtvá koťata. A tehdy si maminka vypěstovala něco, co prý nebylo možno později změnit. Čichový odpor k něčemu, co je vzorem vší krásy, nebeského třpytu, vzácného kamení, květin, loveckých sokolů, pěstěných zahrad a mramorových altánů.

Co provincie, to jiné kobercové vzory, co jsou schopny navodit hříšnou atmosféru rozmaru, pohody, ale jak vidno na příkladu mé matky, i záchvaty dávivého kašle a žaludečních křečí. A tak se mi přihodilo, že mé mládí a zrání bylo bez koberců indické, či perské provenience.

Přežil jsem to, vyrovnal jsem se s tím a lituji toho stále. O to víc jsem četl a sbíral knihy. V mezipatře mám i pár svinutých koberců. Zda v nich spí kočka nebo kuna nevím, a pro jistotu se do nich ani nepodívám. Jistota je jistota... Jednou ale určitě podám inzerát: Prodám koberec zn.: Rozviňte si jej až doma! Zaručeně pravý, žel není levný, je perský…     

Chovat psa je taky kumšt

Zkoušel jsem všechno. Mým cílem bylo zamilovat si i zvíře. Nebo, co udělat, aby vás zvíře milovalo. Ano, nejsem milovníkem zvířat, tudíž každé bylo svým instinktem varováno. Kdo koho přechytračí? Velká otázka. Odpověď je v knize osudu, dál čti jen Darwina. Tam někde končí argumenty a nastupuje chuť k jídlu někoho, kdo již pojedl červeného masa, byl kousnut, stisknut, poklován, uštknut, potrhán....

Člověk a zvíře… Jde to vůbec dohromady?Něco už mám v mém věku za sebou. Celý život se se zvířaty stýkám a hledám cestu k jejich srdci. Přesto bezostyšně jím králičí hlavy, vepřová kolena, hovězí na polívku, mleté na karbanátky, srdíčka s kolínky, husu a kachnu už jen trochu a taky řízky, řízky s hranolky a tatarkou....

Proč bych to neměl umět s živou kočkou, rybičkami, s kanárkem, se psem? Ano, začal jsem neprozřetelně s Avarem, ruským chrtem barzojem. Byl to kulturní šok pro oba. On byl štěně a mě bylo 25 let. Nechci se chlubit, ale já měl vyšší IQ. Ne asi o moc, ale na rozdíl od něj jsem stál pevně na zadních a na tom, že já jsem šéf a on v tomhle obchodu je jen příručí. Svou roli hrálo i to, že mě ten ruský mrňavý aristokrat  stál hromadu peněz. Měl jsem k němu certifikát jakosti, legitimaci původu, čistoty rasy. Zjednodušeno, můj Avárek byl Árijec od ocásku až po uši.

Začal jsem plemenem, co lovilo v Rusku vlky, mužiky a dlouze vylo, když slyšelo projíždět vlak. Asi jsem nezačal nejlíp. Nabízené rybičky v akváriu by byly lepším startovacím počinem, ale já chtěl být viděn, slyšen, a byl jsem přistižen při činu. Chtěl jsem, aby bylo viděno a chváleno obecenstvem mé přátelství a vztah, i jako symbióza dvou masožravců, kteří mohou vedle sebe žít na jedné planetě a v jednom bytě. Vytřít zrak všem pochybovačům a malověrným. Mému právě narozenému synovi ukázat už odmala, že patříme k sobě, že jsme jedné krve. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Ne, jako Američani, když se osvobodili od předsudků, Angličani, když podepsali Magnu chartu. Zvítězit nad sebou samým a dát naší formě života, když to řeknu zjednodušeně, lidskou psí známku. Tak, abychom psi i my, lidé, nosili hrdě hlavu a ocásek vztyčený. Žít a nechat žít.

A proč to nevyšlo? Avar z rodu barzojů rostl, co do hmotnosti těla, v Golema. S hlavou to bylo horší. Tu strkal synovi do kočárku ve snaze jej z něho vylovit a použít, co kost, k zahrabání na dvorku. Tím skončila má snaha polidštit opici a psí šlechta nešlechta šla zpět do kotců. Ošklivé probuzení…

Čas her a malin rozmačkaných do pití dospěl k závěrečné epizodě, do finále. Ať žijí a zůstanou tam, kde nyní jsou všichni psi a domácí mazlíčci. Čas ještě nedozrál. I tak, jak jsem řekl, nebuďme skeptičtí. Vše má své mouchy a těch se jen tak nezbavíme. Nic nám neuteče. Pes a kočka versus psí život a věčné téma, jak kočička s pejskem pekli dort a trochu pozměnili svět ...           

Človíčku, pojď, ale nijak zvlášť nepospíchej

Človíčku, člobrdo, člověče, vlečeš se, jako soumar, vláčíš se, jako svázaný, jako bys nemohl.... Kolikrát za život slyšíš to samé. Patří to vůbec mně?Ach, dětství… Doba rozmačkaných jahod s piškotem a cukrem, přesnídávek kaší s medem, polívek a zahuštěných omáček s masem a kousíčky na lžíci… „Jez! Neboj se a pojď! Človíčku, dej jednu nohu dopředu a tu druhou za ni... Podívej se na mě a uvidíš, jak je to snadné. Jmenuji se Silná vůle…“ Vůle v této patriarchální rodině patřila chlapům, síla pak mamince.

„Človíčku, člobrdo!“ To člobrdo mi říkal děda Artur příslušný do Obrub u Jičína z úplně české, staré židovské rodiny. Bydlel ve vesnici ve stínu obrovské hrdoňovické pískovny. Nevím, jestli si v ní jako kluk hrál, ale už i menší hromada písku byla pro mou generaci velkou inspirací.

 „Človíčku, pojď, nezdržuj se, škobrtáš!“ Z krůčku je krok a dědeček Artur se přidá: „Už ho nechte. Člobrdo, ty už vlastně chodíš! Škobrtáš! Nikam nespěchej. Co tě má potkat, tomu se nevyhneš, ničemu neutečeš a není, kam pospíchat.....“ Stalo se, že mu zemřela maminka. Na židovském hřbitově v Liberci stojí pomník a na něm je napsáno Božena W. To je moje prababička. Dědu dali do pražského sirotčince…

Praha je velká a za Rakouska, kdo chtěl víc a ne jen stát u Prašné brány, musel umět německy. Kdo chtěl za socialismu víc, než se jen cpát polévkou v bufetu,  musel vstoupit do strany. Nic víc... Děda uměl německy parádně, později se v armádě generála Klapálka naučil obstojně i anglicky.

První kroky jsou vlastně krůčky v botičkách, co nemají podpatky a jsou měkké jako máminy polibky. Nebrání pádům a tomu, že další pád a všechny další odnese už hlava. Trvá to sice jen krátký čas, ale človíček by se rád vrátil na všechny čtyři a přepsal knihu genetiky. Přesun z bodu A do bodu B by byl přeci jen rychlejší a tady vždy zasáhl děda Artur. Řekl něco o sirotčinci, a jak tam žil. Existují prý i chudobince pro staré, o které se mladí nestarají, nebo pro ty, kteří zůstali ve stáří sami.... Berme to tak, že maličký netuší, proč by se měl bát. Co je to strach? Co může přijít?

„Človíčku, pojď!“ Každý se naučil chodit, jezdit na kole, plavat, cizí jazyky, ožení se, má děti, pracuje a vzpomíná. Naučil se chodit, vstávat do školy, do učení. A pořád slyšel: Člověče, tak pojď, vlečeš se jako soumar, trochu života do toho umírání. Hoď kostrou, vlečeš se, jako vodní želva. Vláčíš se jako bys nemohl.... Svět je jako stará gramofonová deska, pevný disk.

Základem života zůstávají dobré boty a zdravé nohy, co tě ponesou celý život od jednoho autobusu k tramvaji, na vlak, loď, k letadlu. Celičký život, človíčku, strávíš tím, že budeš spěchat. Poběžíš a budeš rád, že jsi to stihl a přišel včas. V uších ti bude ještě znít: „Nepospíchej, nic ti neuteče“, ale ty už si budeš chtít odpočinout. Lehnout, zavřít oči a spát.  

Každá cesta jednou někde končí... A ty uslyšíš: Človíčku, pojď. Pojď, člobrdo, jsi na konci cesty a stojí nás tu fronty, abychom si konečně sedli, dali si kafe, pivo, ovocné mošty a našli čas si poklábosit, aby ti konečně uschly boty a šaty na ramínku. Dobrou noc…