Ne, nemyslím těch pár Turků, co se v období První
světové války fotili s fezy na hlavě na propagační pohlednice
v libereckých kasárnách. Mám na mysli peršany, co jsme doma nikdy neměli,
ale které maminka po celý svůj život pomlouvala, jaká že je s nimi práce a
jak nevýrazně vypadají. Měla ráda hezké věci, a tak tyhle koberce zavrhla
jednou provždy. Přitom bylo tisíc důvodů, proč je milovat, obdivovat se jim,
vyzdobit si jimi byt.
Peršan, perský koberec… Víte že bych jej mohl srovnat i s jinou
celebritou? S čínským porcelánem, malbou na hedvábí, krásnou, národní
písní? Utkaný rukama praobyčejných chudých lidí bez vzdělání podobá se pavučině,
ač pavučinou není. Je oním létajícím kobercem, na kterém Peršan s Turkem
pohodově sedávají, pijí čaj a kouří vodní dýmku.
A do toho moje máma, která mě mnohé naučila. Milovat grafiku,
knihy, dršťkovou polívku, domácí bramboráky, příběhy, co mi vyprávěla. Tak proč
ne peršany? Každý, kdo přišel do Sudet, do pohraničí po roce 1945 a viděl
poklady, co tu Němci zanechali v opuštěných vilách a kancelářích, nestačil
se divit. Na kobercích nešetřili ani trochu. Ve Vratislavicích, za zády Liberce,
měli továrnu na parádní koberce, a tak střední i ta vyšší vrstva společnosti na
kobercové kráse nešetřila a kupovala o sto šest.... A to ani tehdy nebyly
vratislavické koberce levné.
I přihodilo se doma, že tatínek, vzor vší laskavosti, se dal
slyšet, že přinese koberec a tu krásu pověsí na zeď.... No, nepověsil. Matka se
jej rozhodla do bytu nevpustit a tatínek s kobercem nepochodil. Jako
malá byla maminka na návštěvě ve vile známých zbraslavských lékařů Vančurových
na návštěvě. V dětské zvídavosti se rozhodla prohledat dům od půdy po
sklep a tam někde v mezipatře roztočila svinutý koberec, ve kterém měla být
snad mrtvá koťata. A tehdy si maminka vypěstovala něco, co prý nebylo možno později
změnit. Čichový odpor k něčemu, co je vzorem vší krásy, nebeského třpytu,
vzácného kamení, květin, loveckých sokolů, pěstěných zahrad a mramorových
altánů.
Co provincie, to jiné kobercové vzory, co jsou schopny
navodit hříšnou atmosféru rozmaru, pohody, ale jak vidno na příkladu mé matky,
i záchvaty dávivého kašle a žaludečních křečí. A tak se mi přihodilo, že mé
mládí a zrání bylo bez koberců indické, či perské provenience.
Přežil jsem to, vyrovnal jsem se s tím a lituji toho
stále. O to víc jsem četl a sbíral knihy. V mezipatře mám i pár svinutých
koberců. Zda v nich spí kočka nebo kuna nevím, a pro jistotu se do nich
ani nepodívám. Jistota je jistota... Jednou ale určitě podám inzerát: Prodám
koberec zn.: Rozviňte si jej až doma! Zaručeně pravý, žel není levný, je
perský…
Žádné komentáře:
Okomentovat