Človíčku, člobrdo, člověče, vlečeš se, jako soumar, vláčíš se,
jako svázaný, jako bys nemohl.... Kolikrát za život slyšíš to samé. Patří to vůbec mně?Ach, dětství… Doba rozmačkaných jahod s piškotem a
cukrem, přesnídávek kaší s medem, polívek a zahuštěných omáček
s masem a kousíčky na lžíci… „Jez! Neboj se a pojď! Človíčku, dej jednu
nohu dopředu a tu druhou za ni... Podívej se na mě a uvidíš, jak je to snadné.
Jmenuji se Silná vůle…“ Vůle v této patriarchální rodině patřila chlapům,
síla pak mamince.
„Človíčku, člobrdo!“ To člobrdo mi říkal děda Artur příslušný
do Obrub u Jičína z úplně české, staré židovské rodiny. Bydlel ve vesnici ve
stínu obrovské hrdoňovické pískovny. Nevím, jestli si v ní jako kluk
hrál, ale už i menší hromada písku byla pro mou generaci velkou inspirací.
„Človíčku, pojď, nezdržuj
se, škobrtáš!“ Z krůčku je krok a dědeček Artur se přidá: „Už ho nechte. Člobrdo,
ty už vlastně chodíš! Škobrtáš! Nikam nespěchej. Co tě má potkat, tomu se
nevyhneš, ničemu neutečeš a není, kam pospíchat.....“ Stalo se, že mu zemřela
maminka. Na židovském hřbitově v Liberci stojí pomník a na něm je napsáno
Božena W. To je moje prababička. Dědu dali do pražského sirotčince…
Praha je velká a za Rakouska, kdo chtěl víc a ne jen stát u
Prašné brány, musel umět německy. Kdo chtěl za socialismu víc, než se jen cpát
polévkou v bufetu, musel vstoupit do
strany. Nic víc... Děda uměl německy parádně, později se v armádě generála
Klapálka naučil obstojně i anglicky.
První kroky jsou vlastně krůčky v botičkách, co nemají
podpatky a jsou měkké jako máminy polibky. Nebrání pádům a tomu, že další pád a
všechny další odnese už hlava. Trvá to sice jen krátký čas, ale človíček by se
rád vrátil na všechny čtyři a přepsal knihu genetiky. Přesun z bodu A do bodu
B by byl přeci jen rychlejší a tady vždy zasáhl děda Artur. Řekl něco o
sirotčinci, a jak tam žil. Existují prý i chudobince pro staré, o které se
mladí nestarají, nebo pro ty, kteří zůstali ve stáří sami.... Berme to tak, že
maličký netuší, proč by se měl bát. Co je to strach? Co může přijít?
„Človíčku, pojď!“ Každý se naučil chodit, jezdit na kole,
plavat, cizí jazyky, ožení se, má děti, pracuje a vzpomíná. Naučil se chodit,
vstávat do školy, do učení. A pořád slyšel: Člověče, tak pojď, vlečeš se jako
soumar, trochu života do toho umírání. Hoď kostrou, vlečeš se, jako vodní
želva. Vláčíš se jako bys nemohl.... Svět je jako stará gramofonová deska, pevný
disk.
Základem života zůstávají dobré boty a zdravé nohy, co tě
ponesou celý život od jednoho autobusu k tramvaji, na vlak, loď, k letadlu.
Celičký život, človíčku, strávíš tím, že budeš spěchat. Poběžíš a budeš rád, že
jsi to stihl a přišel včas. V uších ti bude ještě znít: „Nepospíchej, nic
ti neuteče“, ale ty už si budeš chtít odpočinout. Lehnout, zavřít oči a spát.
Každá cesta jednou někde končí... A ty uslyšíš:
Človíčku, pojď. Pojď, člobrdo, jsi na konci cesty a stojí nás tu fronty,
abychom si konečně sedli, dali si kafe, pivo, ovocné mošty a našli čas si
poklábosit, aby ti konečně uschly boty a šaty na ramínku. Dobrou noc…
Žádné komentáře:
Okomentovat