Zkoušel jsem všechno. Mým cílem
bylo zamilovat si i zvíře. Nebo, co udělat, aby vás zvíře milovalo. Ano, nejsem
milovníkem zvířat, tudíž každé bylo svým instinktem varováno. Kdo koho
přechytračí? Velká otázka. Odpověď je v knize osudu, dál čti jen Darwina.
Tam někde končí argumenty a nastupuje chuť k jídlu někoho, kdo již pojedl
červeného masa, byl kousnut, stisknut, poklován, uštknut, potrhán....
Člověk a zvíře… Jde to vůbec
dohromady?Něco už mám v mém věku za sebou. Celý život se se zvířaty stýkám
a hledám cestu k jejich srdci. Přesto bezostyšně jím králičí hlavy,
vepřová kolena, hovězí na polívku, mleté na karbanátky, srdíčka s kolínky, husu
a kachnu už jen trochu a taky řízky, řízky s hranolky a tatarkou....
Proč bych to neměl umět
s živou kočkou, rybičkami, s kanárkem, se psem? Ano, začal jsem
neprozřetelně s Avarem, ruským chrtem barzojem. Byl to kulturní šok pro
oba. On byl štěně a mě bylo 25 let. Nechci se chlubit, ale já měl vyšší IQ. Ne
asi o moc, ale na rozdíl od něj jsem stál pevně na zadních a na tom, že já jsem
šéf a on v tomhle obchodu je jen příručí. Svou roli hrálo i to, že mě ten
ruský mrňavý aristokrat stál hromadu
peněz. Měl jsem k němu certifikát jakosti, legitimaci původu, čistoty rasy.
Zjednodušeno, můj Avárek byl Árijec od ocásku až po uši.
Začal jsem plemenem, co lovilo
v Rusku vlky, mužiky a dlouze vylo, když slyšelo projíždět vlak. Asi jsem
nezačal nejlíp. Nabízené rybičky v akváriu by byly lepším startovacím
počinem, ale já chtěl být viděn, slyšen, a byl jsem přistižen při činu. Chtěl
jsem, aby bylo viděno a chváleno obecenstvem mé přátelství a vztah, i jako
symbióza dvou masožravců, kteří mohou vedle sebe žít na jedné planetě a
v jednom bytě. Vytřít zrak všem pochybovačům a malověrným. Mému právě
narozenému synovi ukázat už odmala, že patříme k sobě, že jsme jedné krve.
Jeden za všechny, všichni za jednoho. Ne, jako Američani, když se osvobodili od
předsudků, Angličani, když podepsali Magnu chartu. Zvítězit nad sebou samým a
dát naší formě života, když to řeknu zjednodušeně, lidskou psí známku. Tak,
abychom psi i my, lidé, nosili hrdě hlavu a ocásek vztyčený. Žít a nechat žít.
A proč to nevyšlo? Avar
z rodu barzojů rostl, co do hmotnosti těla, v Golema. S hlavou to
bylo horší. Tu strkal synovi do kočárku ve snaze jej z něho vylovit a
použít, co kost, k zahrabání na dvorku. Tím skončila má snaha polidštit
opici a psí šlechta nešlechta šla zpět do kotců. Ošklivé probuzení…
Čas her a malin rozmačkaných do pití dospěl
k závěrečné epizodě, do finále. Ať žijí a zůstanou tam, kde nyní jsou
všichni psi a domácí mazlíčci. Čas ještě nedozrál. I tak, jak jsem řekl,
nebuďme skeptičtí. Vše má své mouchy a těch se jen tak nezbavíme. Nic nám
neuteče. Pes a kočka versus psí život a věčné téma, jak kočička s pejskem
pekli dort a trochu pozměnili svět ... 
Žádné komentáře:
Okomentovat