Ten strach byl okouzlující

Moje maminka měla utkvělou představu, že při dětských hrách to budu já, kdo se zavře do skříně, do lavice a budu se odtam dívat na ty, co mne hledají dokud – dokud mi nedojde vzduch. Co k tomu dodat? Mizerné dětství a mizerné hry. Kdykoliv jsem se báječně schoval, tak první z těch, kdo mne našli, byla moje matka… Co dodat?

Tak tomu bylo dokud si nenašla práci v Liberci, v ulici, co už není, ale stále jí projíždí liberecká tramvaj. V Jánské ulici, v krajském podniku zemědělského zásobování. Nám, co něco víme o jednom ,,S“ v názvu republiky a ústavě z roku 1960, je jasné, ve kterém roce tam moje maminka pracovala – respektive, odkdy jsem se mohl „svobodně“ schovávat, kdy a kam jsem chtěl.

Většina ,,krajských“ podniků, po zřízení Severočeského kraje s krajskými úřady v Ústí, se tam přestěhovala po roce, kdy jsme se stali ,,socialistickým“ státem a získali jedno ,,S“ v názvu republiky navíc. Málokomu z libereckých úředníků se chtělo do Ústí. Tudíž i má milá máti mne opět záhy při dětských schovávačkách nalézala první.

V té době literární hrdinové Čuk a Gek ve stejnojmenné ruské knížce, která nám byla školou doporučena ke čtení, jeli transsibiřskou dráhou v uzavřené ,,krabici“ za tátou do Moskvy. Nic víc, než, že to přežili. V Moskvě se s tátou ve zdraví sešli. Někde v tom textu byla i silná socialistická pointa vítěze revoluce v Rusku. Ve škole chodili připraveni k tabuli, měli silně motivované skutky. Revoluční čtení pro děti od druhé do čtvrté třídy národních škol si přečetla i moje zlatá maminka. Měli jsme doma něco, co měli letci v Anglii než vzlétli nad kontinent k boji – briefing. Nadporučíci i poručíci ze Švejka, než zaútočili na Rusy měli porady, jak naložit s osudem, který je silně ohrožen světskou mocí, kdy mocní tak výrazně zasahují do práv a povinností jednotlivce. Musel jsem mamince svatosvatě slíbit, že se nedám za žádných okolností cestou Čuka a Geka, nebudu slavný a nebudu nikomu ze sebe dělat hrdinu.

Bylo pár let po válce, našim režisérům filmů otrnulo a uvěřili, že vyhráli jenom naši a tak jsme byli zahrnováni válečnými činy, které konali lidé vzoru Čuka a Geka. Takové zábavy mne však maminka se svou fobií z uzavřených prostor ušetřila. V pionýru mne prozatím ponechala, leč kontrolovala. Ze všech skříní zmizely klíče, zadní stěny skříní byly z ,,nepochopitelných“ důvodů uvolněny. Já to všechno přežil. Hry na schovávanou a jejich pozdější variace byly už dávno mnou i paní matkou přečteny a odhaleny dřív, než jsem upadl v jejich tenata.

Dubová a malovaná selská truhla šla z domu a maminka snad jediná v zemích budujících socialismus a uvítala výrobu nábytku z dřevotřísek, se stěnami z tvrzeného papíru. Mě už to bylo jedno. Už mě nikdo nikdy nikde nehledal… Maminka v klidu zemřela a já se nestačil divit, jak hlavní postavy románu Čuk a Gek, v češtině i v originále upadli téměř v zapomnění… Pokud ji z oněch let doma v knihovně máte neváhejte. To musíte číst!

Zbouchnul jsem holku

Nevím, jak cizinec, ale Čech by měl porozumět. Oba jsme byli v zeleném a kousek od zabláceného tanku. On byl Maďar, který neuměl Slovensky a učil se rovnou mluvit česky. Tak už tehdy chodilo. Maďarští kluci z jihu Slovenska budou nejlepšími  šoféry v Čechách. Svazarm jim, coby organizace pro spolupráci s armádou, zaplatil autoškolu – samo sebou v maďarštině. Řada z nich pak se mnou jezdila sanitkou a vozila z naší miniaturní vojenské nemocnice v Milovicích choré vojáky do Prahy, do Střešovic, do ústředního vojenského špitálu.

Narukoval jsem v Liberci a sešel se s nimi u tankové divize v Milovicích. Já jako nosič raněných, oni většinou jako řidiči tanků. Ti, co byli slabší konstrukce nás vozili v ruských sanitkách osvědčené výroby. Problémem, aspoň v prvních měsících dvouleté povinné vojenské služby onoho požehnaného léta 1966, byla komunikace. Maďarština se v ničem nepodobá jazyku praotce Čecha. Počínaje budíčkem, rozcvičkou, stále stejnou snídaní a výcvikem, nás provázela vášnivá slova, věty, gesta maďarských, hunských předků našich kamarádů, kteří nám nerozuměli ani půl slova. My jim taky nic. Byl mezi námi Čechy jeden, co později významně napomohl rozdělení Československa a vzniku samostatného Slovenska s maďarskou menšinou. Nedivím se mu. První rok s Maďary mi napomohl zorientovat se v národnostní politice a dát klukům od Dunaje možnost plavit koně na Žitném ostrově a nemuset na vojnu do Čech.

Nepředbíhejme. Než mi Tibor řekl: „Egon, zbouchnul jsem holku“, uplynulo hodně vody v Dunaji i v Nise. Je s podivem, proč zrovna Maďaři, co doma, ve škole a v učňáku už tehdy mluvili jen maďarsky, museli na vojnu do Čech, kde to pro ně bylo mimořádně náročné. Vše pro ně v jazyce černých Mašukulumbů nebo sibiřských Eskymáků. Ani jedno slovo nebylo, co by se podobalo češtině. Při každém poplachu jsme aspoň ty od sanit chránili mezinárodním znakem červeného kříže. Řidiči tanků byli většinou mláceni francouzskými klíči zbylou českou osádkou. Jak se později ukázalo, bylo to lepší a účinnější než mnohostránkové slovníky a kurzy češtiny.

Zhruba po roce jsme už znali základní sprostá maďarská slova a věty, kam nás naši spolubojovníci posílali ve dne i v noci. A oni konečně začali chápat, kam se zraněnými pojedou. Že nemusí do Hradce Králové, když do Prahy se jede jinudy. Někdy to byla legrace, jindy šlo o život. Ale to prostě byla vojna. Učila nás to, co bychom v civilu nepoznali. Hledat řešení při vypnutí proudu, když se kamarád topil v hlubokém rybníku a osádka tanku z něho nemohla ven. A pak mi už kamarád Tibor řekl, že ,,zbouchnul“ českou holku z Nymburka, pár kilometrů odtud. A tak to nakonec byl on, kdo tu po dvou letech zůstal a já, který odtud spěchal pryč.

Život je krásný téměř v každé podobě a ti, co dva roky oblékali zelenou je dnes nezatracují. Nebyla to promarněná léta.  Aspoň mně ty dva roky jako úplně ztracené nepřišly. Naučil jsem se leccos. I několik maďarských slov.…..                                                                                 

Egon Wiener

Nedejte se naštvat

Nechat se naštvat a vyvést z pohody. Kdo tohle umí velmi dobře jsou stále instituce - úřady, radnice, nemocnice, čekárny, ale i jízda v autobuse. Tam všude místo holubic je vran, krkavců, kukaček a městských holubů na tisíc. Spolehni se, příteli, je spousta způsobů jak tě naštvat, a je jedno, zda tě naštve úředník nebo úřednice. Žijeme v Sudetech. V pohraničí a stále tu jsou ti, co si mysleli, že po Němcích tu budou létat pečení holubi do úst a jimi schované poklady budou pod každou podlahou. Nejsou a nebyly. I takoví museli platit daně, chodit do práce, při chůzi dávat nohu před nohu.

Horší je, když tě zabolí třeba v koleně. Už nejsi mladý dravý pták, spíš tak rybka na přehradě, co čeká, až ti kus chleba vypadne z dlaně a nakrmí tvou hladovou a prostořekou pusu. Existují i nemocnice a pokud se nepletu, ty si v ní právě svlékáš kalhoty a jistě máš v síťovce leccos, ale ne pyžamo, pantofle a hygienické potřeby. Můžeš pak slyšet, co máš mít a co ti schází. Dostaneš úbor z půjčovny divadelních kostýmů z 19. století, dobrý tak zuřivcům do klece ze železného proutí. A choď si po špitálu bos, než ti přinesou pantofle, či cosi, co se hodí sem, kam tě dostal úřední šiml už jen tím, že tohle je nemocnice odkud máš vyjít uzdravený a odpočatý.

Ono se něco musí, něco se má, něco je dáno, něco je tu proto, aby se s tím nehýbalo. Třeba teploměr brzo ráno. Mě to nevadilo. Byli jsme pokaždé jen dva, co vstávali tak brzo. FJ I. Já a císař. Mě se chtělo a on to měl v povaze… Ostatní by spali, ale věrnost trůnu je to, co je u nás v Čechách šlechtí, byť byl císař dávno na ,,forhontě“ a sr….ly na něj mouchy.

Jsme my to ale roztomilé povahy! Tomu, kdo nic nemá, děláme problémy a bohatým, jako třeba u nás zrušeným šlechticům bychom ,,vrátili“ všechno i bábu s kozama a dědka s dluhama. A k tomu řeči, že vrátit vše je správné, že by se nám špatně spalo vědět, že jsme nevrátili Opočno, obrazy, zbraně, špulky od nití, tampóny do uší, záclony, vybavení kredence, vše, co se staronovým pánům hodí do krámu. Promiňte – do zámku…

Naštvat pána a vyvedení z míry, to vše je společné pro stav mysli naší společnosti, která je zralá nikam nechodit. Nevolit. To se nepodařilo ani těm, kteří vládli dříve a že i těm, co vládnou nyní… S čím se rozloučit nejde, jsou prach a broky ve staré flintě a stará páska z roku 1938 nebo 1948 na levé  paži. Ty druhé byly pásky revolučních gard. Ani se neptejte, jaké měly renomé. Švédská vojska v Praze za třicetiletí by byla hodnocená stejně…

Nenechte se naštvat, a zůstávejte s námi dál jen s dobrou náladou… A protože láska prochází žaludkem, tak i s pěknou flákotou. Potom už je svět krásný a voní po pečené kachně se zelím.

Umět tak krást

Zloději nám kradou slepice, prádlo ze šňůry.... Kradou nám čas. To, co by moje matka brala jako krádež, jsem v praxi zažil jen co malé dítě. Ty opravdové zlodějiny teprve měly přijít.

„Co by nám asi vzali?“, slyším, jak říká máti a sundává ze šňůry tátovy kalhoty a moje košile. „Tyhle hadry?“, vrací kolíčky na šňůru a suché prádlo hozené přes rameno pospíchá domů. Nezamyká. Tehdy se u nás na vesnici nezamykalo. Ani v podnájmu u Fořtů a ani oni nezamykali. Víc, než jiní jsme měli doma knihy, ale ty se nekradly nikdy. „Motorku ti taky nikdo neukradne“, povzdechla si tehdy často máti. Já se taky divil. Nám klukům by se hodil řetěz, baterka, možná řídítka. Máma chtěla dát motorku pryč, táta ani za nic. Mě to bylo šuma-fuk. Já sedal v „sajdkáře“ připevněné na boku „Jawy“ a nechtěl jsem. Jezdilo se každou neděli a mně to křížilo plány být s klukama a kout plány, co bunkrama, kterých se zbavila naše armáda a tudíž patřily nám. A my jeli zase do Sobotky, na Kost a na oběd do Turnova.

Táta měl takové velké rukavice až pod lokty a vypadal v nich jako čaroděj, nevím, zda patřily do výbavy motocyklisty. Spíš je za války používali němečtí vojenští kurýři, taky na motorkách. Já se krčil v sajdce až u dna, takže jsem viděl, než bok lodičky, jak se správně sajdce mělo říkat. Táta jen křičel, abych se díval na ten krásný svět kolem. Někdy nosil na očích i svářecí brýle, ale s těmi ani on, osvícený člověk, nic neviděl. A tak si přinesl odkudsi soustružnické brýle, kterými je vidět daleko, ale zase jenom rovně, kupředu.

To dělají ty dnešní televizní seriály. Tam se hřeší o sto péro, krade, chodí za manželkami druhých, udávají se kamarádi a objevuje se všechno. A to vše pár let potom, co jsme doma nezamykali přesto, že jsme měli i černobílou televizi. A tu zatracenou motorku. Zapomněl bych na oblíbené králíky. Ty měl na vesnici komunista i propuštěný třídní nepřítel přesto, že králíkárna stála u plotu a případný opilec, je měl stále na očích.

Jablečné záviny rozdělily národ na diváky konzumenty a na ty, co koukají, a mají zlost, že jsou vůči seriálům imunní. Inteligence nás postupně opouští. Nikde se moc o tom nemluví, neboť se za to nahoře stydí. Taková statistika je neúprosná. Lidí bez plánů a fantazie, co si pouští TV od rána to mají u mě blbý...S nimi bych si na písku nehrál. Dneska na písku, zítra ....

Výběr polévek byl menší

Ach ta paměť! Zavřít oči a zkusit jít po vůni, která mi neomylně řekla: „Jsi chlapče v nemocnici, ve škole. Tohle je školní chodba. Takhle voní nádraží, voda dole u Nisy, barevna v textilce, hala nástrojárny v Totexu, školní jídelna, autobus plný bezdomovců...“

A jsme doma. Stačí si vybavit maminku v kuchyni, a dál, dál nemusím říkat nic.... Souhlasila. Bylo nám deset a v břízkách, tam mezi Chrastavou a Machnínem, jsme se rozhodli si sami uvařit v kotlíku. Polívka s chlebem, v pískovcových dunách... Jak se nám to zdálo být romantické! Žádná civilizace kolem, žádná obalovna, benzinka, nebo chatičky v zádech. Čistá příroda, znásilněná asi asi před patnácti lety Němci, co tudy chtěli vést dálnici do Berlína. Stačili strhnout zeminu, navézt písek, kameny a prohrát válku. Od projektu a okolí tudíž odešli ze dne na den. Svět kolem zarostl břízkami a houbami.

Neznali jsme romantičtější kraj, než ten, co tu vznikal. Žel už za pár roků stavební činností do jedné zmizely břízky, a ti nejmladší už nemají ani tušení, jak vypadal tenhle kraj mezi Bedřichovkou, Machnínem a Chrastavou. Úplné moravské Podyjí....

Vraťme se k naší klukovské výpravě s vařením poledního menu v kotlíku na ohni. Voda nebyl problém. Buď tu bylo čisté písčité jezírko, dnes zabahněné chrastavské Oko, nebo potůček, co teče dodnes chalupářskou kolonií z Bedřichovky do Machnína. Kotlík jsme vybrali ten největší. Hlavní jídlo byla polévka. Ach, ta paměť! V krámě jsme si koupili hrachovou i tu druhou, gulášovou kostku. Myslím si, že tím výběr končil. Ty kostky byly dost velké, asi jako polovina kostky současného toaletního mýdla, nebo tak nějak. A výběr byl ze dvou druhů. Ještě, že byly magi kostky. Ty byly určitě menší. Někdo chtěl vzít domácí nudle, nebo rýži.

Byli jsme čtyři kluci. Mrázek měl sirky. Moje máti mi je chtěla dát po půlhodinové přednášce taky, ale když slyšela, že Petrovi je maminka dala, byla naštvaná. Petr Mrázků to měl do břízek nejblíž. Ruda, já a Jarda o něco dál. Chtěli jsme do hrachovky ze dvou kostek dát houby, ale žádné jsme, jako na truc, nenašli. Zato jsme do vody dali šťovík, Ruda nezapomněl na sůl, já přidal listy pampelišky, Jarda listy kopřivy. Ty pampelišky jsme vyhodili z kotlíku první. Míchali jsme klacky a hliníkovými lžícemi po Němcích. Oheň hřál a Ruda, jehož táta byl myslivec, odpovídal za mezinárodní konvenci, jak nerozšiřovat lesní požáry. Což si starý Reichl přišel později, když už jsme byli doma s plnými žaludky zkontrolovat.

Zatím jsme pořád míchali a míchali. Přemýšleli jsme, co tam do té zelené vody s napadanými uhlíky ještě přidat. Nebylo co. Všude kolem břízy, písek, tráva, brouci. Uvažovali jsme o žabích stehýnkách, ale už nevím proč, nedošlo na ně. Asi ze stejného důvodu jako na šneky a ptačí vajíčka. Neměli jsme zkušenosti lovců, ani kuchařů. Nakonec došlo k hodování z kotlíku a nebylo to špatné. Bylo to takové uzené, očouzené a snad i slizké a pořád jsme něco vyplivovali.

Na cestě kolem světa

Jen jednou v životě jsem se odvážil vydat se na cestu po stopách Vasca di Gamy. Obeplout, co se dá a hledat země, co přede mnou nikdo neobjevil. Byli mi čtyři, skoro pět let... Měl jsem za sebou už první stanici, výstup a přestup na další. Plán mi dokonale vycházel. Ze stanice Machnín do stanice Liberec, odtud z pátého na třetí podchodem. V Turnově přepřahání lokomotivy, směr Praha, Mnichov, Paříž, Marseille, eventuálně Lisabon a dál loděmi. Tam, kam Kolumbus, nebo Amerigo Vespucci.

Problémem byly ty tři vysoké schůdky do vlaku v Machníně na zastávce ČSD a otevření těžkých dveří. Kupodivu, ta co prodávala lístky a stahovala závory, mi do nich pomohla a otevřela dveře. Přesvědčil jsem ji, že ve druhém kupé na mě čeká teta, se kterou jedeme do zoologické zahrady. Z batůžku mi koukala mapa Evropy, polní láhev a kolem pasu jsem měl pro všechny případy korkový záchranný pás, ale byl jsem přesvědčivý. Nejvíc mou misi odnesla právě ta dobrá duše v železniční uniformě. Půl roku -20% z platu a ostuda, že naletěla čtyřletému klukovi, co ještě nechodí ani do školy.

Chytili mě na třetím nástupišti, když jsem se snažil překonat tři schody do rychlíku na Prahu a dál do západní Evropy. Nápadný byl prý rovněž liberecký dialekt němčiny, kterou jsem odpovídal na dotazy cestujících i drážního personálu. Snažil jsem se být nenápadný turista. Tohle zase odskákala moje babička z Hrádku nad Nisou, která se mě snažila naučit německy, kterou znala líp, než jazyk český. Ze všech nejvíc to ale schytal táta za ty bláznivé příběhy – pohádky, co mi vyprávěl před spaním a doplněné tím, co všechno jednou objevím, čím vším budu, budu-li se učit a pustí-li nás režim ven, za hranice k teplým mořím. Máma mě doma seřezala, táta to odnesl varováním a dostal k tomu červenou kartu na měsíc, ale tomu já prý ještě nerozumím.

Já vlastně byl tak trochu za hrdinu. Místní drobní řemeslníci, ženské na mateřské, úředníci z chrastavského Totexu a i babky, co měli doma jen jednu krávu se chlubili, že bydlí v obci s tím malým klukem, co chtěl za kopečky do cizinecké legie. Nevím, kde to sebrali, ale byla to jedna z eventualit, kdybych neměl dost peněz na objevnou plavbu Pacifikem a musel si jít přivydělat.

Musím se přiznat. Tady někde se střetla realita s dětskou bujnou fantazií. Chtělo se mi do světa, ale stýskat se mi začalo hned na chodníku. Nedovedl jsem si představit, co to znamená být bez mámy a táty. Věděl jsem, že můj čas ještě nepřišel, ale první kroky „kudy kam“ už jsem měl za sebou a čekal mě – nás široký svět pohádek, velikých vln, čistých řek a vysokých hor. Na cestu kolem světa, jsem později zapomněl a hledal jsem něco levnějšího. Našel jsem dobrou knížku a dlouhá léta četl a četl. Těžko dnes posoudit, co je pravda a co fikce.

Prší, prší

A co nejvíc překvapí je, že i přesto, že z nebe padá voda hlava nehlava, šeřík voní. Je květen, máj a oslavujeme tak nějak divně, jako by nebylo co. Prací. Zní to famózně. Ale v neděli se má odpočívat a státní svátek – světit. Počesku slavit, odpočívat. Jít někam, kam se má jít. Mezi ostatní. Bavit se s ostatními lidmi, co podobně odpočívají. Znáte to. V Čechách a odpočívat! Když neprší, tak se jede na chatu, na chalupu dřít, nebo někam do centra nákupů a tam plnit vozíky čínským haraburdím.

Chtělo by to víc hrdosti. Dnes je den osvobození. Sednout si s mladšími a vzpomenout těch, co za osvobozením šli, bojovali o ně a třeba se už domů nevrátili. Vyvěsit vlajky? Byly i průvody, vojenské přehlídky. Manifestace jsme zavrhli jako hlupáci, co si nevidí na konec nosu, ve stylu „co dělali komunisti, bylo špatné“. Tak jenom koukáme, jak na obrazovkách televizorů v průvodech za něco manifestují lidé v Berlíně, v Paříži, v Londýně.... Tam všude jsou lidé jako my. Mají své problémy, ale nejsou tací poseroutkové, aby si dali pivo, klobásu, zahráli si karty a „revoluci“ nechali na studentech a na hercích.

Venku prší. Důvod pro to, zůstat doma. Mnozí už ani neví, proč jsou dnes doma, proč nemusí do školy, do kanceláří. Takový je život. V roce 1945 nám svobodu přivezli na tancích Rybalkovovi rudoarmějci od Berlína. Ze Sachsenhausenu s nimi jel na jednom z tanků osvobozený vězeň, můj otec. Přes vězeňské hadry, mu dali prostřílenou uniformu, aby na korbě tanku v Krušných horách nezmrzl. V Praze voněl šeřík a lidé jej házeli na tanky a rudoarmějce, v Praze, tak jako v Plzni, prostě na osvoboditele.

Mohli být v Praze mnohem dřív, ale politici se dohodli jinak. Tak nějak to na světě, co svět světem stojí, chodí. Nahoře se dohodnou a na novinářích je, komu nasadí psí hlavu.... A tak jedni jsou oslavováni celé dny, ostatní jen, aby si z ruského velvyslanectví nestěžovali. A to jsme sami sobě ještě za hrdiny. Stačí, že ne všechny úřady vyvěsily vlajky... Tibetskou ano, ale na naši zapomněli....

Prší, mnozí sedí doma a bilancují. Máme jasno. Existují jen černí a bílí. Vybrali jsme si správně? Asi ano. Málokdo si troufne veřejně nesouhlasit, pochybovat. Co na tom, že jsme se už sekli s podporou války – bombardování Srbska, uznání podloudnické republiky Kosovo, politického jara v arabských zemích, multikultury a soužití s islamisty v jeden pokojný, mírumilovný svět. Náš svět je jiný. Máme své tradice, své obřady a své rituály a tanečky. Dějiny, na které můžeme být i sporadicky hrdi. Ale to, co nás posunulo dál, bychom asi měli slavit. I když venku prší. Nebude pršet pořád. Jsou i dny, kdy sluníčko svítí....