Nevím, jak cizinec, ale Čech by měl porozumět. Oba jsme byli
v zeleném a kousek od zabláceného tanku. On byl Maďar, který neuměl
Slovensky a učil se rovnou mluvit česky. Tak už tehdy chodilo. Maďarští kluci
z jihu Slovenska budou nejlepšími
šoféry v Čechách. Svazarm jim, coby organizace pro spolupráci s armádou,
zaplatil autoškolu – samo sebou v maďarštině. Řada z nich pak se mnou
jezdila sanitkou a vozila z naší miniaturní vojenské nemocnice
v Milovicích choré vojáky do Prahy, do Střešovic, do ústředního vojenského
špitálu.
Narukoval jsem v Liberci a sešel se s nimi u tankové
divize v Milovicích. Já jako nosič raněných, oni většinou jako řidiči tanků. Ti,
co byli slabší konstrukce nás vozili v ruských sanitkách osvědčené výroby.
Problémem, aspoň v prvních měsících dvouleté povinné vojenské služby onoho
požehnaného léta 1966, byla komunikace. Maďarština se v ničem nepodobá
jazyku praotce Čecha. Počínaje budíčkem, rozcvičkou, stále stejnou snídaní a
výcvikem, nás provázela vášnivá slova, věty, gesta maďarských, hunských předků
našich kamarádů, kteří nám nerozuměli ani půl slova. My jim taky nic. Byl mezi
námi Čechy jeden, co později významně napomohl rozdělení Československa a
vzniku samostatného Slovenska s maďarskou menšinou. Nedivím se mu. První
rok s Maďary mi napomohl zorientovat se v národnostní politice a dát
klukům od Dunaje možnost plavit koně na Žitném ostrově a nemuset na vojnu do
Čech.
Nepředbíhejme. Než mi Tibor řekl: „Egon, zbouchnul jsem
holku“, uplynulo hodně vody v Dunaji i v Nise. Je s podivem, proč
zrovna Maďaři, co doma, ve škole a v učňáku už tehdy mluvili jen maďarsky,
museli na vojnu do Čech, kde to pro ně bylo mimořádně náročné. Vše pro ně v jazyce
černých Mašukulumbů nebo sibiřských Eskymáků. Ani jedno slovo nebylo, co by se
podobalo češtině. Při každém poplachu jsme aspoň ty od sanit chránili
mezinárodním znakem červeného kříže. Řidiči tanků byli většinou mláceni francouzskými
klíči zbylou českou osádkou. Jak se později ukázalo, bylo to lepší a účinnější
než mnohostránkové slovníky a kurzy češtiny.
Zhruba po roce jsme už znali základní sprostá maďarská slova
a věty, kam nás naši spolubojovníci posílali ve dne i v noci. A oni
konečně začali chápat, kam se zraněnými pojedou. Že nemusí do Hradce Králové,
když do Prahy se jede jinudy. Někdy to byla legrace, jindy šlo o život. Ale to
prostě byla vojna. Učila nás to, co bychom v civilu nepoznali. Hledat
řešení při vypnutí proudu, když se kamarád topil v hlubokém rybníku a
osádka tanku z něho nemohla ven. A pak mi už kamarád Tibor řekl, že
,,zbouchnul“ českou holku z Nymburka, pár kilometrů odtud. A tak to
nakonec byl on, kdo tu po dvou letech zůstal a já, který odtud spěchal pryč.
Život je krásný téměř v každé podobě a ti, co dva roky oblékali zelenou
je dnes nezatracují. Nebyla to promarněná léta. Aspoň mně ty dva roky jako úplně ztracené
nepřišly. Naučil jsem se leccos. I několik maďarských slov.…..
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat