Ach ta
paměť! Zavřít oči a zkusit jít po vůni, která mi neomylně
řekla: „Jsi chlapče v nemocnici, ve škole. Tohle je školní
chodba. Takhle voní nádraží, voda dole u Nisy, barevna
v textilce, hala nástrojárny v Totexu, školní jídelna,
autobus plný bezdomovců...“
A jsme
doma. Stačí si vybavit maminku v kuchyni, a dál, dál nemusím
říkat nic.... Souhlasila. Bylo nám deset a v břízkách, tam
mezi Chrastavou a Machnínem, jsme se rozhodli si sami uvařit
v kotlíku. Polívka s chlebem, v pískovcových
dunách... Jak se nám to zdálo být romantické! Žádná
civilizace kolem, žádná obalovna, benzinka, nebo chatičky
v zádech. Čistá příroda, znásilněná asi asi před
patnácti lety Němci, co tudy chtěli vést dálnici do Berlína.
Stačili strhnout zeminu, navézt písek, kameny a prohrát válku.
Od projektu a okolí tudíž odešli ze dne na den. Svět kolem
zarostl břízkami a houbami.
Neznali
jsme romantičtější kraj, než ten, co tu vznikal. Žel už za pár
roků stavební činností do jedné zmizely břízky, a ti nejmladší
už nemají ani tušení, jak vypadal tenhle kraj mezi Bedřichovkou,
Machnínem a Chrastavou. Úplné moravské Podyjí....
Vraťme
se k naší klukovské výpravě s vařením poledního menu
v kotlíku na ohni. Voda nebyl problém. Buď tu bylo čisté
písčité jezírko, dnes zabahněné chrastavské Oko, nebo potůček,
co teče dodnes chalupářskou kolonií z Bedřichovky do
Machnína. Kotlík jsme vybrali ten největší. Hlavní jídlo byla
polévka. Ach, ta paměť! V krámě jsme si koupili hrachovou i
tu druhou, gulášovou kostku. Myslím si, že tím výběr končil.
Ty kostky byly dost velké, asi jako polovina kostky současného
toaletního mýdla, nebo tak nějak. A výběr byl ze dvou druhů.
Ještě, že byly magi kostky. Ty byly určitě menší. Někdo chtěl
vzít domácí nudle, nebo rýži.
Byli
jsme čtyři kluci. Mrázek měl sirky. Moje máti mi je chtěla dát
po půlhodinové přednášce taky, ale když slyšela, že Petrovi
je maminka dala, byla naštvaná.
Petr Mrázků to měl do břízek nejblíž. Ruda, já a Jarda
o něco dál. Chtěli jsme do hrachovky ze dvou kostek dát houby,
ale žádné jsme, jako na truc, nenašli. Zato jsme do vody dali
šťovík, Ruda nezapomněl na sůl, já přidal listy pampelišky,
Jarda listy kopřivy. Ty pampelišky jsme vyhodili z kotlíku
první. Míchali jsme klacky a hliníkovými lžícemi po Němcích.
Oheň hřál a Ruda, jehož táta byl myslivec, odpovídal za
mezinárodní konvenci, jak nerozšiřovat lesní požáry. Což si
starý Reichl přišel později, když už jsme byli doma s plnými
žaludky zkontrolovat.
Zatím
jsme pořád míchali a míchali. Přemýšleli jsme, co tam do té
zelené vody s napadanými uhlíky ještě přidat. Nebylo co.
Všude kolem břízy, písek, tráva, brouci. Uvažovali jsme o
žabích stehýnkách, ale už nevím proč, nedošlo na ně. Asi ze
stejného důvodu jako na šneky a ptačí vajíčka. Neměli jsme
zkušenosti lovců, ani kuchařů. Nakonec došlo k hodování
z kotlíku a nebylo to špatné. Bylo to takové uzené,
očouzené a snad i slizké a pořád jsme něco vyplivovali.
Žádné komentáře:
Okomentovat