Stalo se před 150 lety

Je teplý podzim roku 2018, ani léto nebylo jiné. Kdo vybíral vstupné na plovárnách sklízel „pomeranče“, co neuschlo uzrálo, nikdo se neměl špatně. Bude i sladké víno. Prostě bylo, jak by mělo pokaždé být. Na krátké kalhoty, na tričko. I podzim se vydařil. Dušičky se sluníčkem zádech, silničáři, co opravují průjezd městem Jablonné pod Ještědem si mnou ruce, termín opravy – konec listopadu -dozajista dodrží.

Ohlédneme-li se, nebylo tomu pokaždé. Z dobového tisku se dozvídáme, že to nebylo vždy a pěkné počasí nebylo každý rok: „Osobní vlak přepravující uherské vojáky uvízl 10. listopadu 1868 v závějích u Cerhovic na Berounsku. Okolo šesté hodiny ranní do něj v plné rychlosti naráží nákladní souprava jedoucí za ním. Při neštěstí umírá 22 osob, dalších 60 utrpí zranění.“

Co dodat? V těchto dnech je počasí víc než jarní a tahle tragédie před 150 lety byla zaviněná obrovskými sněhovými závějemi. Jak je příroda krutá a zároveň velkorysá! Napravuje škody, které napáchal člověk, který ji chtěl předělat ke svému obrazu, vyhubit odvěké nepřátele ze svého okolí. Velcí se dnes vracejí do svých přirozených teritorií, do hor našeho pohraničí. Sem tam se tu objeví medvěd, ale to bude přeci jen kuriozita a žádné stálé angažmá. Horší to bude, až cirkusáci budou muset rozpouštět svá šapitó a pustí do přírody to, co se do ZOO neudá. Jsou extrémy, které škodí nám, lidem. Lidem, kteří mají být hospodáři a žít s přírodou v rovnováze, rozumět jí, a ne znásilňovat.

Jak bývá u nás krásně v podvečer, kdy vítr utichá a obloha si obléká rudé pláště červánků! To si pak připadám jako v kině na velkofilmu, kde, jako v příběhu o Kleopatře nebo o slavném Mozartovi bylo vše podřízené kráse exteriéru, přírodě. To je můj případ. Pohled na obraz končícího dne, zapadajícího slunce, oblaků plných červánků.

Naproti, v domě proti našemu vchodu do zahrady, mají malou holčičku. Před 150 lety našel nedaleko smrt v závějích kontingent nic netušících vojáků. Do blízkých hor se vrací vlci, Jana zasadila nové ovocné stromky, venku je jarní počasí. Silničáři v Jablonném v Podještědí finišují a práce jim jde od ruky. Kupodivu začaly růst houby, pole jsou zelená a silnice plné zvěře, která je ve velmi dobré kondici. I to je ta pozitivní zpráva o stavu přírody v listopadu roku 2018.

Co si přát víc? Hodně zdraví, pohody a štěstí. Blíží se zima. I ta se dá přežít. Smůlu měli jen uherští vojáci před rovnými 150 lety. Kdo čekal závěje 10. listopadu letošního roku, tak se nedočkal. Příroda se stala lidem přítelem. Na jak dlouho nikdo neví. Zítra může být všechno jinak…

Stalo se před 80 lety, přetrvává dodnes

Byli to naši sousedé, Němci, Češi, Poláci, Ukrajinci. Jen se dívali, ne všichni přiložili ruku k dílu k rozbíjení výloh, k rabování, k celkové atmosféře nenávisti - bijte Židy! Žel, slyšeli na pobídku: Vemte si, na co dosáhnete…Prapodivná podívaná, divná doba, divné chování.

Křišťálová noc před 80 lety nebyla jen nocí hořících židovských kostelů, ale předzvěstí, jak se zachová soused k sousedovi dnes, zítra, po válce. Kdo přežil Osvětim a vrátil se, nebyl sousedy milován. Už dávno, co Židy odvlekli, si sousedé rozebrali vše, co bylo židovské a nyní by to měli vrátit? Jak hloupé a absurdní! Proč se vraceli?

Synagogy hoří a sousedé, Němci, Češi, Poláci se už těší, co všechno tu po nich zůstane, jak si kdo polepší. Lékařské praxe, obchody, továrny, místa v divadlech, v novinách. Odejdou konkurenční hudební interpreti, skončí židovské učitelky, zdravotní sestry, úředníci. Zůstanou jen árijští právníci, dělníci, spisovatelé. Ano, to všechno byla Křišťálová noc. Následující dny ukázaly židovským sousedům, co je čeká, co se stane a co vás, Židé, nemine.

Waltrovi bylo právě 10 let, když ho vyvedli ze třídy ve škole U soudu v Liberci a řekli: „To byl tvůj poslední den ve škole! Židi do školy už nesmějí!“ Celá třída tleskala a učitel se dmul pýchou, jak s tím malým zatočil. Nevím, na které válečné frontě učitel vypustil svou černou duši. Doufám jen, že křičel strachem a bolestí. Naproti tomu strýc Walter stále zázrakem žije. Bylo tomu právě 90 let. Přežil holocaust a patří mezi ty šťastlivce, co se vrátili, aby se stali svědomím svých sousedů, všech, co si přáli zbavit se konkurence, co nenávidí Židy, kteří se s nimi nechtěli dělit o pracovní příležitosti, vracet ukradený nábytek, kuchyňské hrnce, peřiny.

Byli to naši sousedé až do doby, kdy uvěřili, že stačí vzít do ruky sirky, kámen, klacek a jít na Židy v Rusku, v Německu, v Polsku, v Československu, a to vše i po druhé světové válce. Je to k nevíře, ale je tomu tak. I to byli naši sousedé z jedné ulice, z jednoho podlaží. Rozebrali vše, co Židé nedobrovolně opustili. Sousedé se odvraceli, když měli potkat Žida na ulici. Někteří si o nich vyprávěli hrubé, urážející anekdoty.

Je Křišťálová noc. Sousedé stojí v ulicích, a když zrovna netleskají, neskrývají radost z podívané. To, co vidí, je pro ně zábava i předzvěst, co vše zůstane sousedům za nehty. Nedovedu si ani domyslet a nechci ani vědět, jak bylo sousedům, dozvědět se, že Žid z jejich ulice přežil, že musí vracet majetek, na který si už zvykli, kterým patří jim. Žid ať táhne, nemá tu být.

Ach, sousedé, je mi z vás smutno, řekl bych. Jednou, až si smrt přijde pro vás a vaše rodiny, bude to zlé, mnohem horší, než jste čekali. I o tom byla Křišťálová noc před 80 lety. Nezapomněli jsme. Ti, co se nevrátili, my všichni jednou budeme čelit fatálnímu nebezpečí. Chtěl bych mu čelit s vámi, žel nevím, zda Křišťálová noc byla tím správným společným vykročením na cestě za štěstím a odpuštěním.

Pár slov k našemu vzpomínání a k jednomu jubileu

Nedávné 80. výročí vypálení našeho libereckého templu i ve mně vyvolává vzpomínky na dobu ne tak vzdálenou. Jsem členem nejstarší místní židovské rodiny, jediné mišpoche žijící v Liberci po více jak 100 let (viz náhrobní kámen mé prababičky Boženy Wienerové na našem hřbitově v Liberci). Vzpomínku chci umocnit vzpomínáním mého žijícího strýce, nejmladšího bratra mého otce, přímého 10letého svědka zániku naší synagogy.

Byl žákem školy U soudu a celou tragédii měl tak říkajíc z první ruky. Učitel jej před spolužáky vyvedl ze třídy s dovětkem, že Židé už do škol nesmí chodit, tudíž vypadni a nevracej se… Můj tatínek v souvislosti s naším svatostánkem vzpomínal na Bar micva, které absolvoval za pomoci pana rabína a příslušného textu, který měl napsaný latinkou na kousku papírku, na vysoké svátky, kterých se zde jeho rodina účastnila.

Zpět k osobě čerstvého devadesátiletého jubilanta, nejstaršího člena naší obce, který se zde narodil. Jeho úžasný život je bezesporu námětem na film, který by žel mnozí popírači a nepřátelé státu Izrael odmítli jako nepravdivý. Nejdřív, jako ukrývané dítě, zázrakem přežil fašistické řádění, následovala cesta do Izraele, kde spolu s manželkou bojoval v izraelské armádě proti arabským státům, které napadly nově zrozený stát Izrael, pozdější návrat do Československa, významné úspěchy v bádání o genetice exotického ptactva oceněné těmi nejprestižnějšími organizacemi, zabývajícími se problematikou života ohrožené fauny našeho světa.

Významná je i publikační činnost našeho jubilanta, pana Waltra Wienera, a to nejen pro odborníky v oboru, ale i pro chovatele drobného exotického ptactva, kteří jí rozumí a která je vede k chovatelským úspěchům. I ta byla oceněna řadou medailí a diplomů doma i v zahraničí.

Dnes oslavovaný devadesátník je stále v plné duševní síle a sleduje život nejen naší židovské obce, ale i v Izraeli a u nás, v naší republice, kde žijeme. Je oporou i mě a vzorem, jak psát, když se odvolávám k jeho životním zkušenostem a přehledu, který nemá často ani mladší člověk. Ty pomohly našemu jubilantovi přežít holocaust, první válku za svobodný stát Izrael, padesátá léta plná antisemitismu a dožít se současnosti. Naší nové modlitebny židovské obce, státu Izrael, který odolává nenávisti arabských sousedů.

Je škoda, že neuspěl návrh pana Waltra Wienera ocenit poctou hejtmana Libereckého kraje. Jistě by si jí zasloužil, a to i v souvislosti s výročím osmdesáti let, kdy občané města nečinně přihlíželi vypálení svatostánku libereckých Židů, svých sousedů.

Nechť tedy žije pan Walter Wiener dál život plný úžasné energie s vědomím, že my si jeho práce vážíme a jsme rádi, že je tu s námi.

 Egon Wiener, synovec

Dušičky pokaždé jinak, tentokrát z roku 2018

Dnes se sluníčkem a v teplém počasí, že takové nepamatuji. Snad jen vítr a poletující listí připomíná, že je listopad. Píše se rok 2018 a my sedmdesátníci a výš jsme vděčni za každé nové ráno, že jsme tady mezi vámi, s bolestmi, co nikomu nepřejeme. Přesto jsme tu. Až nás nic bolet nebude, vzpomenete si na nás právě v tuto dobu o dušičkách.

Poslouchám staré dámy na hřbitovu. Ničím se jedna od druhé neliší. Vzpomínají živých a mrtvých, do budoucna nekoukají. To nechávají mladým. Ti si o tom myslí své a žijí dneškem, současností.

Vítr fouká, jako by chtěl odvát chmury. Stále nové a nové obchody, je to tu jako na výstavě květin. Kdo má, a mají skoro všichni, tak koupí a hrob ozdobí. Jsou tu i kamínky těch, kteří tu pochovali i poloviční Židy, velké až převeliké květinové mísy i malé, malinké, od dětí, kterým babička i děda opravdu schází.

Jsou i děti nevděčné, které sem nechodí. Není jich moc, ale vím je o nich a nejsem schopen jejich výmluvy překousnout. Vím, že to tak někdy chodí, ale hlava to nebere a jeden se i stydí, že on, vzdělaný a úspěšný, vypráví, že jsou to jen mrtví lidé, kteří už nic necítí.

Nemám rád, když v tuhle dobu prší a padával i sníh. Zlé je, když k tomu fouká a padají větve. Nemajetní tuší, že nebudou chycení a berou z hrobů věci, co jim nepatří. Tohle všechno mohou, když je špatné počasí a na okolí padá už kolem páté odpoledne tma, i když kolem svítí snad všechny svíčky světa.

Pamatuji, těsně po válce, když Němci opustili své domovy a hřbitovy. Jaká to byla tma na opuštěných německých hrobech! Češi, co přišli, tady neměli ještě své mrtvé a na dušičky jezdili domů, odkud přišli, kde měli své pohřbené. Němcům jsem to víceméně přál při vzpomínce na mrtvé z Osvětimi, kterým rovněž nemá, kdo dát květiny kamínky na opuštěné hřbitovy. Takový je koloběh života. My ho nevymysleli.

Dnes i ten malý hřbitůvek u ještě menší vesnice svítí do naší krajiny v době dušiček, jako by to bylo Václavské náměstí a je tu rušno, jako v pravé poledne Na Příkopech v Praze. Co s tím naděláme? Nic, a buďme rádi, že sem do klopýtáme a že naše je to lamentování, že cesta sem je rok od roku strastiplnější.

Dušičky, čas přemítání a díků za vše, co oni pro nás udělali. Že nám odpustili chyby, že nás připravili na to, co z nás udělali, byť si to ani neuvědomili. Jsme jejich klony, neúplné a nedokonalé, jejich děti.

Budiž nám tedy dopřáno ještě chvíli pobýt, než se připojíme a budeme čekat, zda tentokrát dorazí, zastaví se a byť jen symbolicky zamávají, slzičku utřou, něco řeknou. Třeba jen pohnou rty, oči přivřít, myšlenkou zabloudit, pohnout zápěstím…

O tom jsou tyhle každoroční dušičky, rituály, které se opakují. Jiné je jen doprovázející počasí. Nechť tedy ano, za rok na shledanou, naši drazí nejdražší…

S podzimem přichází i změna počasí

           Píši Vám, spadanému listí, scvrklým borůvkám, keříčkovým růžím, trnkám, kedlubnám i kopřivám, co rostou podél plotu. Hložinkám, stromům javorům a planým třešním, šípkům, všem uschlým květinám. Nastal čas, kdy fouká, déšť dělá kaluže a moje letní boty s nimi už nejdou dohromady. Slunce rychle zapadá. Klouže to, klouže na deskách pod schody u dveří. Okna jsou plná deště a okap naříká, jak nestíhá. Pes nechce do boudy, a když konečně ano, nechce ven. Počasí se tomu slovu příčí. Pes líná a brzo budeme mít nového z chlupů, co jsme z něj vytáhli. Zlobí nás, že marodí…

Píši Vám, co máte taky tyhle starosti. Čert vem hlouposti, počasí, zdá se mi, je v hluboké depresi. Auta kolem frčí, srnky za plotem už mají šedé kabáty, na obloze létají tiše dravci a pozvolna se plíží, jako kočka, co se bojí psa a dělá se menší a ještě menší…

Píši všem, co umíte číst. Píši i dětem ze školky, co to neumí, učitelkám, co se o ně bojí, dětem, co ještě chodí na hrníček bosy. Píši Vám, svobodným i zadaným, píši všem, co chodí na dušičky a zapalují svíčky, co utrácejí za drahé knížky, za kosmetiku, za akvarijní rybičky, za hotová jídla, za dobré pití, za čokoládu, ovoce a erotické pomůcky.

Píši všem, co umějí číst ve hvězdách, co šlapou chodník, dojí krávy, píší verše, co mají pásový opar a zkažené zuby, díry na punčoše. Co se dívají na staré filmy, jedí hady, smaží choroše a tak jako já, mají rádi bramborové placky. Píši Vám, auťákům, co jezdí, jako by v nich jeli blázni. Vám milá paní Michalíková, co prodáváte té mé čerstvá vajíčka a klábosíte se mnou taky.

Nemohu nenapsat mojí tetě, strýčkovi, zavolat Jakubovi, Sáře, Honzovi. Píši Vám a nevím, nejsem si jist. Je podzim a kraj se mi zdá být nevěrný. Místo sukně nosí kalhoty, místo slunečních brýlí čepici přes uši. Už žádné sobotní bleší trhy, toulání se v ulicích, chlubení se ňadry a bicepsy.

Píši Vám, co máte rádi psy a ani morčata vám nejsou cizí. Píši všem, co finišují a opravují střechy, chodníky i vozovku napříč Jablonným v Podještědí. Píši všem, co nevěří, že se to dá stihnout dřív, než zasněží. Píší i těm, co suší nakrájená jablka, zavařují a loupou vlašské ořechy. Taky máte tak zbarvené prsty? Kdo je nemá…

Píši těm, co v tomhle marastu čistí okna, všem, co mají děti, které je už taky neposlouchají. Všem, co vaří chutná jídla, co způsobně smrkají do papírových kapesníků, což já neumím a používám hadrové. Vám všem, co mi to máte za zlé: trhněte si nožkou. Mám svůj standard jako ta ruská vodka.

Píší i těm co pijí minerální vody, berou prášky a onanují, všem, co baští televizní detektivky, hrají tanky, chodí včas do postele a rychle usínají. Miluji a píši si: nezapomeň napsat všem. Teta a strýc, co jich mám, do banky pro peníze, koupit toaletní papír, brambory, kalendář, co bude platit od ledna, zaplatit SIPO, zaplatit kontejner, vyčistit boty, letní uložit.

Píši Vám všem, co tohle víte, abych Vás naštval a řekl Vám. No, budiž, přijdou i horší chvíle. Svět se nezboří, chleba nebude levnější. Co, bez chleba se dá žít, ale co housky, benzín, zkapalněný plyn?

Píši Vám. Co dělat s těmi starými? Mladé jsme odepsali, staré je třeba utopit. Blbost, že? Není to k životu, natož ke čtení, a proto si žijme po svém. Zůstaňte tu s námi, kam byste chodili! Venku fouká, je podzim, ale to už jste dozajista poznali sami. 

Výprask

Nemám rád fyzické násilí. Kdo by ho rád měl? Má generace si ho ještě užila ve škole, ale především doma. Nebyla to dnešní školní šikana, násilí silnějšího vůči slabšímu, ale násilí páchané učiteli na nás. Intenzivně jsem jej prožíval v první třídě ve školním roce 1953 až 1954, kdy nás řídící učitel trestal rákoskou přes dlaně i slovně výroky jako: Useknu ti ruko u samý pr....le. Práskání rákoskou do stolku před tabulí, stáním na hanbě v rohu třídy, zesměšňování mentálně zaostalých děcek, co se pomočovala. Rodiče se jen těžko mohli bránit. Mnozí neuměli dobře česky, německy se to jaksi sedm - osm let po válce nehodilo a ředitel byl stranický funkcionář vesnického výboru KSČ. Tudíž jsme vyrůstali pod hrozbou jeho stále čilé taktovky.

Doma jsme s násilím soudruha ředitele nijak nechlubil. Mohli nám ještě přidat, což se dělo v rodinách alkoholiků, frustrovaný otců a samolibých otců rodin, kteří si potrpěli na tradice domácnosti,  kde všichni poslouchali toho nejsilnějšího, zpravidla živitele rodiny. Maminky v té době ještě moc do práce nechodily.

Byla to v podstatě velmi čitelná doba aspoň pro nás školáky. Násilí bohatých starších na nás mladších spolužácích ještě nebylo. Báli jsme se dospělých. Je zvláštní, že si mnozí dnes, po více jak 60 letech, na pionýrskou organizaci stěžují. Já ten důvod nemám. Ta naše neměla proč nám škodit. Vedli nás starší studenti středních škol a chovali se k nám vstřícně. Výprask jsme víceméně mohli očekávat od rodičů, pokud zjistili, že jsme obešli jejich důvěru být samostatnými od oběda do večeře. V době, kdy jsme si veleli sami, kdy nás nikdo nehlídal, kdy jsme se starali sami o sebe. O to bylo horší, když jsme onu katastrofu udělali záměrně podruhé na veřejnosti. Potom jsem si nemohl nikomu (a komu) stěžovat, že o mě maminka zlomila dřevěné ramínko, že táta na mě vzal řemen z kalhot. Nepomohl ani křik trestaného.

Například vedle nás, otec mého spolužáka, pan Reichl. Vyvlekl Rudu před verandu na zahradu, řezal jej tam o to víc. To povzbuzovalo další a další otce, aby přitvrdili a domohli se tím i větší pozornosti manželek, které tím byly informovány, že stále platí, že co řekne pán domu, musí být respektováno všemi…

Má dcera, po víc jak čtyřiceti letech, si v první třídě přinesla kartičku s telefonním číslem, kam má zavolat a kde informovat úřad na ochranu dětí o případném násilí, především ze strany nepoučených rodičů a prarodičů.

Nedivme se, že nastal čas, kdy se o děti právem bojíme. Násilí na dětech nevymizelo. Dopouští se jej jiní. Zkušené děti na dětech, organizovaní devianti a zločinci. Co k tomu všemu dodat? Svět se mění a mění se i naše děti. Co zůstává je zranitelnost, které musíme zabránit. Nesmíme si nechat vzít to nejdražší, co na světě máme. Naše děti.

Píši dětem, vnukům a příštím generacím…

Píši Vám, drobným střadatelům různých rádoby bank, kampeliček, fondů a darebáků, co si přisvojili už dávno naše úspory. Dávno zašlou bolest mi oživilo až psaní, že krajský soud tam a tam rozhodl formou usnesení konkurz ve věci úpadce, ble ble ble… A je tady opět zpátky čas, doba a činy dávných lupičů počátku 21. století. Hrdinů kuponové privatizace, likvidace takových gigantů jako ČKD, hutí a železáren, v mém okolí textilních továren. Kde že je doba úpadku a slibů, co všechno bude, až se sem vrátí silný zahraniční partner. Nevrátil, přišli jiní. Investovali do montoven, co už nejsou továrny v pravém slova smyslu. K čemu nám jsou například posluchači textilních kateder technických univerzit, když právě jejich absolventi už desítky let nemohu najít práci v oboru? Je to prostě jenom pech?

Píši Vám vlastně i proto, abych já nezapomněl psát. Tak, aby si, jako absolventi textilek až jednou přijde čas, vzpomněli, co se ve škole naučili. Já číst a psát, oni jak se dělá látka na kalhoty.

Píši Vám a nedělám si iluze, že tím změním koloběh dění na severu Čech a že se vrátí výrobci koberců, lůžkovin, látek té nejvyšší kvality. Píši, abych nezapomněl číst a psát, i když, kdo ví? Není to účel, cíl někoho, koho snad ani jménem a příjmením nemusím už znát. Nějak si tím nepomohu, chod světa nezměním, ale něco se s tím dělat musí.

Píši Vám, že mi to vše dnes už ani nepřipadá tak absurdní jako tehdy, když se to stalo, a my mlčeli a věřili, že budeme ne milionáři, nebo aspoň hrdí na to, že výrobky naší domácí provenience se vrátí tam odkud přišly a k tomu ještě dobudou svět zlaté české ručičky.

Začalo to tím fantastickým podvodem, když si šest milionů Čechů a dva miliony Slováků za pár kaček koupilo kuponovou knížku a věřilo, že jsou velcí burziáni. Nebylo by, aby český investor z boje utíkal. Slavný slepý král dopadl úplně stejně, jako ta krásná myšlenka, že zbohatneme.

Píši Vám, co jste si uložili peníze bůhvíkam a čekali, že se vám vrátí a k tomu že dostaneme tučný zisk, který vydělaly. Nic z toho se nestalo a je asi dobré, že spousta už odešla tam, odkud už ani nenapíše, nestaví se, nezavolá. Píši i proto, aby mi nevyschl inkoust v kalamáři, násadka nespadla někam, odkud už ji nikdy nevylovím.

Ano, jsem z generace, co ve škole psala ještě násadkou, perkem a inkoustem. Je to už dnes tisíc let zpátky v čase divokých koní, oslů, plavuní a přesliček. Snad proto si ti, co nás tak elegantně okradli, dovolili vše. Čas a rozum hojí rány, je třeba zapomenout a jít dál.

Píši Vám a nepřeji si nic víc, než abyste dlouho žili a zdrávi byli, své děti a vnuky vedli v duchu, že bude líp. A aby nedopadli jako my a nevěřili všemu, k čemu je mocní nabádají…