Dnes se sluníčkem a v teplém počasí,
že takové nepamatuji. Snad jen vítr a poletující listí připomíná, že je
listopad. Píše se rok 2018 a my sedmdesátníci a výš jsme vděčni za každé nové
ráno, že jsme tady mezi vámi, s bolestmi, co nikomu nepřejeme. Přesto jsme
tu. Až nás nic bolet nebude, vzpomenete si na nás právě v tuto dobu o dušičkách.
Poslouchám staré dámy na hřbitovu.
Ničím se jedna od druhé neliší. Vzpomínají živých a mrtvých, do budoucna
nekoukají. To nechávají mladým. Ti si o tom myslí své a žijí dneškem,
současností.
Vítr fouká, jako by chtěl odvát
chmury. Stále nové a nové obchody, je to tu jako na výstavě květin. Kdo má, a
mají skoro všichni, tak koupí a hrob ozdobí. Jsou tu i kamínky těch, kteří tu
pochovali i poloviční Židy, velké až převeliké květinové mísy i malé, malinké,
od dětí, kterým babička i děda opravdu schází.
Jsou i děti nevděčné, které sem
nechodí. Není jich moc, ale vím je o nich a nejsem schopen jejich výmluvy
překousnout. Vím, že to tak někdy chodí, ale hlava to nebere a jeden se i stydí,
že on, vzdělaný a úspěšný, vypráví, že jsou to jen mrtví lidé, kteří už nic
necítí.
Nemám rád, když v tuhle dobu prší a
padával i sníh. Zlé je, když k tomu fouká a padají větve. Nemajetní tuší, že
nebudou chycení a berou z hrobů věci, co jim nepatří. Tohle všechno mohou, když
je špatné počasí a na okolí padá už kolem páté odpoledne tma, i když kolem
svítí snad všechny svíčky světa.
Pamatuji, těsně po válce, když
Němci opustili své domovy a hřbitovy. Jaká to byla tma na opuštěných německých
hrobech! Češi, co přišli, tady neměli ještě své mrtvé a na dušičky jezdili domů,
odkud přišli, kde měli své pohřbené. Němcům jsem to víceméně přál při vzpomínce
na mrtvé z Osvětimi, kterým rovněž nemá, kdo dát květiny kamínky na
opuštěné hřbitovy. Takový je koloběh života. My ho nevymysleli.
Dnes i ten malý hřbitůvek u ještě
menší vesnice svítí do naší krajiny v době dušiček, jako by to bylo Václavské
náměstí a je tu rušno, jako v pravé poledne Na Příkopech v Praze. Co s tím
naděláme? Nic, a buďme rádi, že sem do klopýtáme a že naše je to lamentování,
že cesta sem je rok od roku strastiplnější.
Dušičky, čas přemítání a díků za
vše, co oni pro nás udělali. Že nám odpustili chyby, že nás připravili na to,
co z nás udělali, byť si to ani neuvědomili. Jsme jejich klony, neúplné a nedokonalé,
jejich děti.
Budiž nám tedy dopřáno ještě chvíli
pobýt, než se připojíme a budeme čekat, zda tentokrát dorazí, zastaví se a byť
jen symbolicky zamávají, slzičku utřou, něco řeknou. Třeba jen pohnou rty, oči
přivřít, myšlenkou zabloudit, pohnout zápěstím…
O tom jsou tyhle každoroční dušičky,
rituály, které se opakují. Jiné je jen doprovázející počasí. Nechť tedy ano, za
rok na shledanou, naši drazí nejdražší…
Žádné komentáře:
Okomentovat