Výprask

Nemám rád fyzické násilí. Kdo by ho rád měl? Má generace si ho ještě užila ve škole, ale především doma. Nebyla to dnešní školní šikana, násilí silnějšího vůči slabšímu, ale násilí páchané učiteli na nás. Intenzivně jsem jej prožíval v první třídě ve školním roce 1953 až 1954, kdy nás řídící učitel trestal rákoskou přes dlaně i slovně výroky jako: Useknu ti ruko u samý pr....le. Práskání rákoskou do stolku před tabulí, stáním na hanbě v rohu třídy, zesměšňování mentálně zaostalých děcek, co se pomočovala. Rodiče se jen těžko mohli bránit. Mnozí neuměli dobře česky, německy se to jaksi sedm - osm let po válce nehodilo a ředitel byl stranický funkcionář vesnického výboru KSČ. Tudíž jsme vyrůstali pod hrozbou jeho stále čilé taktovky.

Doma jsme s násilím soudruha ředitele nijak nechlubil. Mohli nám ještě přidat, což se dělo v rodinách alkoholiků, frustrovaný otců a samolibých otců rodin, kteří si potrpěli na tradice domácnosti,  kde všichni poslouchali toho nejsilnějšího, zpravidla živitele rodiny. Maminky v té době ještě moc do práce nechodily.

Byla to v podstatě velmi čitelná doba aspoň pro nás školáky. Násilí bohatých starších na nás mladších spolužácích ještě nebylo. Báli jsme se dospělých. Je zvláštní, že si mnozí dnes, po více jak 60 letech, na pionýrskou organizaci stěžují. Já ten důvod nemám. Ta naše neměla proč nám škodit. Vedli nás starší studenti středních škol a chovali se k nám vstřícně. Výprask jsme víceméně mohli očekávat od rodičů, pokud zjistili, že jsme obešli jejich důvěru být samostatnými od oběda do večeře. V době, kdy jsme si veleli sami, kdy nás nikdo nehlídal, kdy jsme se starali sami o sebe. O to bylo horší, když jsme onu katastrofu udělali záměrně podruhé na veřejnosti. Potom jsem si nemohl nikomu (a komu) stěžovat, že o mě maminka zlomila dřevěné ramínko, že táta na mě vzal řemen z kalhot. Nepomohl ani křik trestaného.

Například vedle nás, otec mého spolužáka, pan Reichl. Vyvlekl Rudu před verandu na zahradu, řezal jej tam o to víc. To povzbuzovalo další a další otce, aby přitvrdili a domohli se tím i větší pozornosti manželek, které tím byly informovány, že stále platí, že co řekne pán domu, musí být respektováno všemi…

Má dcera, po víc jak čtyřiceti letech, si v první třídě přinesla kartičku s telefonním číslem, kam má zavolat a kde informovat úřad na ochranu dětí o případném násilí, především ze strany nepoučených rodičů a prarodičů.

Nedivme se, že nastal čas, kdy se o děti právem bojíme. Násilí na dětech nevymizelo. Dopouští se jej jiní. Zkušené děti na dětech, organizovaní devianti a zločinci. Co k tomu všemu dodat? Svět se mění a mění se i naše děti. Co zůstává je zranitelnost, které musíme zabránit. Nesmíme si nechat vzít to nejdražší, co na světě máme. Naše děti.