Čtenáři oblíbených fejetonů „Egonovy pohledy a pohlednice“, se konečně dočkají. Už příští měsíc, uprostřed září letošního roku, spatří světlo světa již třetí díl Egonových pohledů a pohlednic, autora Egona Wienera z Liberce. Tentokráte na téměř 150 stránkách autor navazuje na již rozebrané předchozí dva díly fejetonů a příběhů ze severu Čech.
Nezaměnitelný autor historicko-reálných příběhů vás provede nedávnými dějinami Liberecka, až po současné problémy lidí v kraji na dohled z Ještědu.
Egon Wiener má dar nahlédnout do duše hrdinů svých kratičkých příběhů, vrátit jim na prchavý okamžik život a konfrontovat je se životem v reálném čase. Realita a fixe, umění zkratky a umění zastavit čas. Ne každému se to podařilo. Autor si umí najít své čtenáře, kteří se upřímně těší na stále nové a nové příběhy, které je vrací zpět do časů, kdy mládí se nebrání ničemu a je zdrojem rčení: Nic není nemožné.
Nikdy neříkej nikdy. Možné je vše, co si mladý a zdravý člověk zamane. Zde pramení autorův životní optimismus, schopnost vyjádřit své pocity a snaha znovu a znovu příjemně čtenáře překvapit. Nalézat v konání svých bližních pozitivní zdroj. Přežít i ve špatných dobách, mít humor a zachovat si zdravý rozum. Proto se liberecký autor Egon Wiener stal vyhledávaným autorem blogu Egonovy pohledy, ale i současným autorem píšícím s takovým čtenářských ohlasem své knížky.
Egonovy pohledy a pohlednice III jsou, tak jako předchozí dva díly, doprovázeny dobovými starými pohlednicemi ze známé autorovy sbírky. Knihy je možné objednat si u autora nebo zakoupit v distribuční síti obchodů s knihami v libereckém kraji.
Čerpáno z podkladů Wiego 2011
sobota 30. července 2011
Počasí
Není na něj spolehnutí. Ještě včera to bylo na kraťasy, a kdyby v televizi nemluvili o změně počasí, člověk by si řekl, že tohle musí vydržet. Už večer, než jsem si šel lehnout, podíval jsem se z balkonu. Opravdu. Nebe bylo šedé a ochladilo se. V noci jsem dvakrát vstával – dal jsem si večer pivo. Podívám se oknem ven a nad Jizerkami i z druhé strany od Ještědu táhly oblohou tmavé, husté, nízké mraky, těžké vodou jen jen spadnout.
Zvedl se noční vítr. Velmi hodně se liší od toho ve tři odpoledne. Noční umí foukat potichu. Ten odpolední se zvedá od země a spolu se špínou vám vletí do tváře. Vítr ve dne je protivný a málokdy končívá teplým, hustým deštěm.
Noční vítr přinášející déšť je naprosto odlišný. Kdo ho slyšel u nočního okna nebo vleže z postele, jak lehce tluče do oken, nezapomene. To se pak nechce spát, nebo naopak. To se to spí za deště! Déšť v noci hodně umí, ale většinou jen šumí. Umí sice i zařvat, ale není proč.
Noční čas je časem spacím a co je navíc, patří k benefitům vypláceným jen šťastným. To už není o ovečkách. Mít tak místo nohou měkké tlapky, aby ani váš dech nikdo neslyšel!
Jak přízrak v bílé noční košili se pohybují před oknem větrem rozevláté záclony. To vítr přidal na intenzitě a proběhl se pokojem až k vám. Přitáhnu si deku až po bradu. Noční vítr si dál hraje s listím na stromech, až probudí ptáky. Ne, ještě není čas na ranní křik a let vyplašených křídel. Jen ospale poposednou a budou snít svou noční píseň.
Mám hlad. Půjdu se napít vody. Vítr se jako zázrakem utišil. Noc nad ránem je vždycky zvláštní. Je cítit vždy něčím novým, jarem i podzimem. V zimě okno v noci neotevírám, takže nevím, co dělá vítr v zimě. Ale asi nosí vločky, led a zimu do ulic. Ne, čas zimy ještě nepřišel.
Je léto po svaté Anně. Fouká už ze strnišť, ale ještě není podzim. U nás je od Nisy vždy chladněji. Je to cítit v podvečer a v noci vždycky. Kačeny, prorážející vzduch silou svých křídel, sebou občas hlasitě plácnou do vody. To vyruší potkany a probudí ryby v Nise. Obzor začíná prosvítat. Svítá.
Nechce se mi už spát. Sednu si ke stolu a začnu psát. Je to lék na nespavost i další neduhy. Na stáří. Odpověď na každou otázku, na kterou žel už nikdo nečeká. Mladí mají jiné starosti. V noci spí nebo se milují. Nemají proč se ptát.
Ptá se jen noční vítr, ale na odpověď nečeká. Prevít! Taky nemá čas. Je to jen vítr.
Zvedl se noční vítr. Velmi hodně se liší od toho ve tři odpoledne. Noční umí foukat potichu. Ten odpolední se zvedá od země a spolu se špínou vám vletí do tváře. Vítr ve dne je protivný a málokdy končívá teplým, hustým deštěm.
Noční vítr přinášející déšť je naprosto odlišný. Kdo ho slyšel u nočního okna nebo vleže z postele, jak lehce tluče do oken, nezapomene. To se pak nechce spát, nebo naopak. To se to spí za deště! Déšť v noci hodně umí, ale většinou jen šumí. Umí sice i zařvat, ale není proč.
Noční čas je časem spacím a co je navíc, patří k benefitům vypláceným jen šťastným. To už není o ovečkách. Mít tak místo nohou měkké tlapky, aby ani váš dech nikdo neslyšel!
Jak přízrak v bílé noční košili se pohybují před oknem větrem rozevláté záclony. To vítr přidal na intenzitě a proběhl se pokojem až k vám. Přitáhnu si deku až po bradu. Noční vítr si dál hraje s listím na stromech, až probudí ptáky. Ne, ještě není čas na ranní křik a let vyplašených křídel. Jen ospale poposednou a budou snít svou noční píseň.
Mám hlad. Půjdu se napít vody. Vítr se jako zázrakem utišil. Noc nad ránem je vždycky zvláštní. Je cítit vždy něčím novým, jarem i podzimem. V zimě okno v noci neotevírám, takže nevím, co dělá vítr v zimě. Ale asi nosí vločky, led a zimu do ulic. Ne, čas zimy ještě nepřišel.
Je léto po svaté Anně. Fouká už ze strnišť, ale ještě není podzim. U nás je od Nisy vždy chladněji. Je to cítit v podvečer a v noci vždycky. Kačeny, prorážející vzduch silou svých křídel, sebou občas hlasitě plácnou do vody. To vyruší potkany a probudí ryby v Nise. Obzor začíná prosvítat. Svítá.
Nechce se mi už spát. Sednu si ke stolu a začnu psát. Je to lék na nespavost i další neduhy. Na stáří. Odpověď na každou otázku, na kterou žel už nikdo nečeká. Mladí mají jiné starosti. V noci spí nebo se milují. Nemají proč se ptát.
Ptá se jen noční vítr, ale na odpověď nečeká. Prevít! Taky nemá čas. Je to jen vítr.
neděle 17. července 2011
Pošmourná II
Pošmourná – rok po té:
Dobrá zpráva je, že odmaturovali a velmi dobře. Ta horší, že je jim stále ještě devatenáct. Je to víc než loni, kdy se brali. Mají se teď rádi, ale šedesát let před sebou ještě stále mají. Dá se to vydržet s jednou partnerkou? Rozhodujících bude asi pět příštích let, doba magisterského studia na zdejší univerzitě.
Sára chce být středoškolskou učitelkou, její manžel bude studovat na technice. V současnosti, tedy rok po svatbě, je vše na svém místě. Stavějí pergolu na chatě v Hrádku nad Nisou. Jak rád bych jim předal své životní zkušenosti! Nejde to. Nechtějí. Je to jako s lékařem, co zabíjí. Jediné, co jim asi schází, jsou peníze. Peníze na vše. Jsou jako všichni ostatní, musí mít všechno. Hned. Včera bylo pozdě. Jsou středem světa a svět by měl respektovat, že by vše mělo patřit jim a podle nich by se měla točit zeměkoule.
Co mě těší, že dcera musí, co dříve nemusela a její manžel není takový, jak jsem si myslel. Že Pošmourná už není jen vesnicí, kde domy při silnici jsou Potěmkinovou kulisou a že tahle malá obec v sobě skrývá velký potenciál chuti do života. Minule jsem se ještě ptal, zda to všechno není jen o počasí a zda to vítr nerozfouká. Děsila mne představa, že budu mít pravdu a rukou bych po mapě jako slepec jenom tápal.
Zaplaťpánbu, že to tak není! Oba dva, dnes Pošmourní, se společně snaží ty mraky rozehnat a já rozpaky a strach o ně už rozhánět nemusím. Není a nikdy nebude vyhráno. Pokaždé se najde něco, co přijde nečekaně. Nová zkouška. A až se bude někdo ptát, zda je Pošmourná jen obec v Polabí nebo počasí, co se může změnit v déšť, krupobití nebo blesky křižující oblohu, kdy velká voda a silná slova mohou vést k tomu, že budou muset přijet hasiči, tam se ukáže, co jsou Pošmourní zač. Jestli dokáží, že žádný poryv větru jejich dům nezničí. Pošmourno, Livorno, podle Hatí, je na nich, co si vyberou a co se jim zhatí.
Věřím jim a strašně moc bych si přál, aby přežili vítr či velkou vodu, hromy, blesky nebo krupobití. Ať se jim silný déšť změní ve štěstí, dostudují a mají kupu dětí. „Milujte se a množte se!“ pravil Bůh a namaloval J. Effel v tom krásném příběhu o vzniku světa. Ať to platí i pro Pošmourné.
Dobrá zpráva je, že odmaturovali a velmi dobře. Ta horší, že je jim stále ještě devatenáct. Je to víc než loni, kdy se brali. Mají se teď rádi, ale šedesát let před sebou ještě stále mají. Dá se to vydržet s jednou partnerkou? Rozhodujících bude asi pět příštích let, doba magisterského studia na zdejší univerzitě.
Sára chce být středoškolskou učitelkou, její manžel bude studovat na technice. V současnosti, tedy rok po svatbě, je vše na svém místě. Stavějí pergolu na chatě v Hrádku nad Nisou. Jak rád bych jim předal své životní zkušenosti! Nejde to. Nechtějí. Je to jako s lékařem, co zabíjí. Jediné, co jim asi schází, jsou peníze. Peníze na vše. Jsou jako všichni ostatní, musí mít všechno. Hned. Včera bylo pozdě. Jsou středem světa a svět by měl respektovat, že by vše mělo patřit jim a podle nich by se měla točit zeměkoule.
Co mě těší, že dcera musí, co dříve nemusela a její manžel není takový, jak jsem si myslel. Že Pošmourná už není jen vesnicí, kde domy při silnici jsou Potěmkinovou kulisou a že tahle malá obec v sobě skrývá velký potenciál chuti do života. Minule jsem se ještě ptal, zda to všechno není jen o počasí a zda to vítr nerozfouká. Děsila mne představa, že budu mít pravdu a rukou bych po mapě jako slepec jenom tápal.
Zaplaťpánbu, že to tak není! Oba dva, dnes Pošmourní, se společně snaží ty mraky rozehnat a já rozpaky a strach o ně už rozhánět nemusím. Není a nikdy nebude vyhráno. Pokaždé se najde něco, co přijde nečekaně. Nová zkouška. A až se bude někdo ptát, zda je Pošmourná jen obec v Polabí nebo počasí, co se může změnit v déšť, krupobití nebo blesky křižující oblohu, kdy velká voda a silná slova mohou vést k tomu, že budou muset přijet hasiči, tam se ukáže, co jsou Pošmourní zač. Jestli dokáží, že žádný poryv větru jejich dům nezničí. Pošmourno, Livorno, podle Hatí, je na nich, co si vyberou a co se jim zhatí.
Věřím jim a strašně moc bych si přál, aby přežili vítr či velkou vodu, hromy, blesky nebo krupobití. Ať se jim silný déšť změní ve štěstí, dostudují a mají kupu dětí. „Milujte se a množte se!“ pravil Bůh a namaloval J. Effel v tom krásném příběhu o vzniku světa. Ať to platí i pro Pošmourné.
Šedesát tisíc blesků nad Prahou
Zní to exaktně, skoro bych řekl, že to počítal sám dobrý voják Švejk u odvodu do války schopen bez vady zraku, sluchu i motoriky. Kdo by to řekl? Shořela jedna stodola za sto tisíc, nezbylo z ní skoro nic. Trochu málo na šedesát tisíc blesků nad Prahou. No, budiž, není každý blesk stejný. Víte přece, když se řekne „kulový“, co tím kdo myslí. Onehdy se takový kulový dostal oknem do liberecké ohlašovny tísňového volání, chvíli pobyl, všechno rozbil a frrr! byl pryč.
Opomenu-li vše exaktní spojené s blesky, při každé bouřce si vzpomenu, že kdysi dávno mi moje čtyřletá dcera mi nechtěla podat ruku, protože mám na bundě kovové knoflíky, tudíž do mne sjede blesk a pak to bude i ona, koho zabije. Neuvěřitelné.
Nyní čekám na stanovisko z Pražského hradu. Vysvětlení, závazné prohlášení, které mne uchrání omylů, vrátí k realitě a rozumu. Náš pan prezident to umí. Je věcí cti a pokory věřit v neomylnost papeže a vidíte, jde to i v našich zeměpisných šířkách.
Někdy ale dá pořádně zabrat, zjistit, zda to hradní pán myslí s touhle osvětou vážně, ale ještě se nestalo, že by dementoval cokoli, co řekl. A neomylně k problémům přistupují i jeho poradci. Stojí za svým pánem a někdy jdou i dál. Až si říkám, zda nejde o vědeckou studii, která má potvrdit, že pohádka o císařových nových šatech je vlastně testem loajálnosti ke dvoru – hradu.
Ono těch šedesát tisíc blesků nebylo jen tak, z ničeho. Věřme, že rudolfínská Praha a rekonstruovaná Zlatá ulička, to nebylo samo sebou. Svěží vítr, plný ozónu přinesl Praze nevídané možnosti realizovat projekty typu „pekařův císař a císařův pekař“ v novém, mnohem modernějším pojetí. Možná, možná, že už byl vynalezen kámen mudrců, alespoň tomu vše nasvědčuje. Zrcadlo odpovídající na otázku: Kdo je nejkrásnější v Čechách? bylo nahrazeno jiným, které na otázku: Kdo je nejlepší prezident na světě? samozřejmě neodpoví: „Hugo Chávez“, ale „Pan profesor Klaus“. Teď pracuje na zdokonalení, jako vicechytrý muž světa, ředitel soukromého, dobře placeného gymnázia, Klaus mladší.
Je to sice placená inzerce, ale kdo by si rád nepřiplatil, vždyť je to česká studie. Žádný pochybný peníze Syneru či prachy z Evropské unie. Kéž by je schvátila horečka a hlízy v podpaží! Počkejme si, až nastane den odchodu čaroděje Čáryfuka z Hradu. Počítám, že se otočí tok Vltavy a slunce vyjde, jako podle Muchy, nad Hradem A co pak? Jak se zachová Čech, který skáče?
Opomenu-li vše exaktní spojené s blesky, při každé bouřce si vzpomenu, že kdysi dávno mi moje čtyřletá dcera mi nechtěla podat ruku, protože mám na bundě kovové knoflíky, tudíž do mne sjede blesk a pak to bude i ona, koho zabije. Neuvěřitelné.
Nyní čekám na stanovisko z Pražského hradu. Vysvětlení, závazné prohlášení, které mne uchrání omylů, vrátí k realitě a rozumu. Náš pan prezident to umí. Je věcí cti a pokory věřit v neomylnost papeže a vidíte, jde to i v našich zeměpisných šířkách.
Někdy ale dá pořádně zabrat, zjistit, zda to hradní pán myslí s touhle osvětou vážně, ale ještě se nestalo, že by dementoval cokoli, co řekl. A neomylně k problémům přistupují i jeho poradci. Stojí za svým pánem a někdy jdou i dál. Až si říkám, zda nejde o vědeckou studii, která má potvrdit, že pohádka o císařových nových šatech je vlastně testem loajálnosti ke dvoru – hradu.
Ono těch šedesát tisíc blesků nebylo jen tak, z ničeho. Věřme, že rudolfínská Praha a rekonstruovaná Zlatá ulička, to nebylo samo sebou. Svěží vítr, plný ozónu přinesl Praze nevídané možnosti realizovat projekty typu „pekařův císař a císařův pekař“ v novém, mnohem modernějším pojetí. Možná, možná, že už byl vynalezen kámen mudrců, alespoň tomu vše nasvědčuje. Zrcadlo odpovídající na otázku: Kdo je nejkrásnější v Čechách? bylo nahrazeno jiným, které na otázku: Kdo je nejlepší prezident na světě? samozřejmě neodpoví: „Hugo Chávez“, ale „Pan profesor Klaus“. Teď pracuje na zdokonalení, jako vicechytrý muž světa, ředitel soukromého, dobře placeného gymnázia, Klaus mladší.
Je to sice placená inzerce, ale kdo by si rád nepřiplatil, vždyť je to česká studie. Žádný pochybný peníze Syneru či prachy z Evropské unie. Kéž by je schvátila horečka a hlízy v podpaží! Počkejme si, až nastane den odchodu čaroděje Čáryfuka z Hradu. Počítám, že se otočí tok Vltavy a slunce vyjde, jako podle Muchy, nad Hradem A co pak? Jak se zachová Čech, který skáče?
Co trápilo Liberečáky před 44 lety
Už jenom to, že budova libereckého nádraží byla stále v opravě. Pracovalo se na venkovním plášti, ale na složitější opravy komplexu budov nebyli specialisté. Úpravy uvnitř nebylo komu zadat, především nebylo odborníků – zámečníků a elektroinstalatérů. Náčelník dráhy Jaroslav Weis viděl problematiku tehdejších drážních starostí v lidech. Na nádraží se stahovali opilci z celého města, týdně zde docházelo ke dvěma až třem násilnostem. Budovy odjezdu i příjezdů vlaků byly znečišťovány, cestující pro kouř z cigaret neviděli často jeden na druhého. Na vině byla i místní nádražní restaurace, která byla zařazena do 3. cenové skupiny.
Ředitelství restaurací tuto provozovnu nekontrolovalo a z ní se stalo doupě neřestí, kde bylo kriteriem úspěšnosti pouze plnění „tržby“. O kulturnosti tohoto zařízení se nedalo ani mluvit. Polité stoly, igelitové ubrusy, plné popelníky, špinavé záclony, okna, že jimi nebylo vidět ven. Ovšem pivo tu mělo říz a tak se podnapilí opilci pohybovali po nádraží v hojném počtu v podstatě nekontrolovaně a vždy připraveni se o „své“ místo na lavičce servat s kýmkoliv. Dokud to neučinili, veřejná bezpečnost „neměla důvod zasahovat“ a nádražáci se báli zasahovat sami. Přestože nad celou plochou nádraží se klenula lávka, chodci si krátili cestu přes koleje, riskujíc životy. Pokuty ani jiných postihů se bát nikdo nemusel, neměl je kdo rozdávat. Suma sumárum, nádraží ČSD v šedesátých letech minulého století bylo Bronxem, paralelou současného parku Na rybníčku v Liberci. Ráj feťáků, pobudů a zkrachovalých existencí.
Co trápilo Liberečáky dál? Časté požáry. Za rok 100 výjezdů hasičů k ohni v samotném městě. Velitel Karel Přibyl to vysvětloval lehkomyslností lidí, nepořádkem na půdách, dezolátním stavem komínů, amatérským instalováním topných těles a žhářům.
Šedesátá léta – to byla i první liberecká velkoprodejna potravin. Málo zkušeností s tolika zákazníky na jednom místě často trápilo vedení prodejny i nakupující. Ti neměli, kam si nakoupené zboží položit, a tak se na stránkách místního deníku „Vpřed“ řešil problém, kde instalovat prkno, zda postačí lavička nebo něco jiného.
Problémem byl i účes sezóny. Určitě krátké vlasy sestřižené kombinovaným střihem. Základem účesu ovšem zůstávala ondulace studenou vlnou. Tolerovaly se lehké přelivy a módní melíry. Ovšem největší módou se staly vlasové příčesky. K tomu se připojily i místní zpracovatelé ustřižených vlasů výrobou, zpracováním, prodejem, ale i zapůjčováním příčesků. Půjčovné na tři dny stálo 30,90 a za každý den navíc + 4,30 Kč. No nekupte to. Šedesátá léta, jak vidíte, nebyla jen léta šakalí, Beatles a dlouhých vlasů, ale i věcí prostých, specificky libereckých.
Existují i výjimky. Nadporučík Šindelář V. z místní „dopravky“ musel často odpovídat otázky, jak je to s chodci na přechodu. Jak se mají chovat podle nové vyhlášky „osmdesátky“. „Chodec neměl, nemá a nebude mít nikdy přednost před motorovým vozidlem – ani na přechodu“. No vidíte, a k tomu si vezměte i to, že řidičák stál v té době rovných 400 Kč a nové auto Renault 8 rovných 40 000 Kč. Musím připustit, že plat kolem 1 500 Kčs měsíčně už byl tehdy slušný. (Na rozdíl od současného neslušného tvrzení, že průměrný plat je 25 000 Kč, což pravda není, pokud vám nespadl z nebe na hlavu zlatý padák).
Začal jsem problémy města v šedesátých letech nádražím, končit budu pražírnou kávy ve Vaňurově ulici – pod nádražím. Já se přistěhoval do Oldřichovy ulice o deset let později a stále tam ta připálená káva byla cítit. Liberečáci tehdy vypili na hlavu za rok kilo a půl upražené kávy z oné pražírny. Obyčejný dům, za okny míchačky a ročně z něj odcházelo na 470 tun kávy, z toho čtyřicet tun mleté. Firma sama se jmenovala Balírny obchodu a měla své sklady na Ruprechtické ulici, na židovském hřbitově, v kapli, dnes v Muzeu holocaustu… No a proč se vůbec o téhle maxi-pražírně rozepisuju? Protože, když se nezadařilo a pražení přešlo v pečení, obsah tak silně zapáchal, že parní lokomotivy na blízkém nádraží zoufale pískaly. Smrad vadil mašinfírům zrovna tak, jako nám, co jsme zavírali okna a nebylo nám to nic platné…
Abychom nekončili připálenou kávovinou, tak doporučení úplně na závěr: fajn knížky za 3 koruny pro milovníky Jizerských hor „Chráněná krajinná oblast Jizerských hor“, formát A6, 44 stran. Autoři M. Nevrlý a O. Rabštejnek… Autoři si v oněch letech stěžovali, že před půlstoletím byly Jizerské hory turistickou velmocí, jejíž sláva dnes bohužel silně pohasla… Jsem rád, že mohu konstatovat, že tomu tak dnes už není…
Ředitelství restaurací tuto provozovnu nekontrolovalo a z ní se stalo doupě neřestí, kde bylo kriteriem úspěšnosti pouze plnění „tržby“. O kulturnosti tohoto zařízení se nedalo ani mluvit. Polité stoly, igelitové ubrusy, plné popelníky, špinavé záclony, okna, že jimi nebylo vidět ven. Ovšem pivo tu mělo říz a tak se podnapilí opilci pohybovali po nádraží v hojném počtu v podstatě nekontrolovaně a vždy připraveni se o „své“ místo na lavičce servat s kýmkoliv. Dokud to neučinili, veřejná bezpečnost „neměla důvod zasahovat“ a nádražáci se báli zasahovat sami. Přestože nad celou plochou nádraží se klenula lávka, chodci si krátili cestu přes koleje, riskujíc životy. Pokuty ani jiných postihů se bát nikdo nemusel, neměl je kdo rozdávat. Suma sumárum, nádraží ČSD v šedesátých letech minulého století bylo Bronxem, paralelou současného parku Na rybníčku v Liberci. Ráj feťáků, pobudů a zkrachovalých existencí.
Co trápilo Liberečáky dál? Časté požáry. Za rok 100 výjezdů hasičů k ohni v samotném městě. Velitel Karel Přibyl to vysvětloval lehkomyslností lidí, nepořádkem na půdách, dezolátním stavem komínů, amatérským instalováním topných těles a žhářům.
Šedesátá léta – to byla i první liberecká velkoprodejna potravin. Málo zkušeností s tolika zákazníky na jednom místě často trápilo vedení prodejny i nakupující. Ti neměli, kam si nakoupené zboží položit, a tak se na stránkách místního deníku „Vpřed“ řešil problém, kde instalovat prkno, zda postačí lavička nebo něco jiného.
Problémem byl i účes sezóny. Určitě krátké vlasy sestřižené kombinovaným střihem. Základem účesu ovšem zůstávala ondulace studenou vlnou. Tolerovaly se lehké přelivy a módní melíry. Ovšem největší módou se staly vlasové příčesky. K tomu se připojily i místní zpracovatelé ustřižených vlasů výrobou, zpracováním, prodejem, ale i zapůjčováním příčesků. Půjčovné na tři dny stálo 30,90 a za každý den navíc + 4,30 Kč. No nekupte to. Šedesátá léta, jak vidíte, nebyla jen léta šakalí, Beatles a dlouhých vlasů, ale i věcí prostých, specificky libereckých.
Existují i výjimky. Nadporučík Šindelář V. z místní „dopravky“ musel často odpovídat otázky, jak je to s chodci na přechodu. Jak se mají chovat podle nové vyhlášky „osmdesátky“. „Chodec neměl, nemá a nebude mít nikdy přednost před motorovým vozidlem – ani na přechodu“. No vidíte, a k tomu si vezměte i to, že řidičák stál v té době rovných 400 Kč a nové auto Renault 8 rovných 40 000 Kč. Musím připustit, že plat kolem 1 500 Kčs měsíčně už byl tehdy slušný. (Na rozdíl od současného neslušného tvrzení, že průměrný plat je 25 000 Kč, což pravda není, pokud vám nespadl z nebe na hlavu zlatý padák).
Začal jsem problémy města v šedesátých letech nádražím, končit budu pražírnou kávy ve Vaňurově ulici – pod nádražím. Já se přistěhoval do Oldřichovy ulice o deset let později a stále tam ta připálená káva byla cítit. Liberečáci tehdy vypili na hlavu za rok kilo a půl upražené kávy z oné pražírny. Obyčejný dům, za okny míchačky a ročně z něj odcházelo na 470 tun kávy, z toho čtyřicet tun mleté. Firma sama se jmenovala Balírny obchodu a měla své sklady na Ruprechtické ulici, na židovském hřbitově, v kapli, dnes v Muzeu holocaustu… No a proč se vůbec o téhle maxi-pražírně rozepisuju? Protože, když se nezadařilo a pražení přešlo v pečení, obsah tak silně zapáchal, že parní lokomotivy na blízkém nádraží zoufale pískaly. Smrad vadil mašinfírům zrovna tak, jako nám, co jsme zavírali okna a nebylo nám to nic platné…
Abychom nekončili připálenou kávovinou, tak doporučení úplně na závěr: fajn knížky za 3 koruny pro milovníky Jizerských hor „Chráněná krajinná oblast Jizerských hor“, formát A6, 44 stran. Autoři M. Nevrlý a O. Rabštejnek… Autoři si v oněch letech stěžovali, že před půlstoletím byly Jizerské hory turistickou velmocí, jejíž sláva dnes bohužel silně pohasla… Jsem rád, že mohu konstatovat, že tomu tak dnes už není…
Tahoňa
Nevím, zda někdo z vás ví, co v překladu znamená tohle slovo, ale já nevím ani, co znamená v originále. U nás doma se traduje, že babička ještě za Rakouska, jako mladé děvče, sloužila v Maďarsku a odtamtud si recept na „tahoňa“ přivezla. V rodině máme k Maďarsku takový rozpačito-haškovský náhled. Honvédi v 18. roce bránili v pražských ulicích 28. října vzniku republiky a zániku Rakouska, což by z dnešního pohledu na věc nebylo až tak velký zločin, ale horší bylo, že někde pod Temešvárem dědeček execíroval svého tátu: „Nider! Auf!“
To bylo za první války a děda cvičil záložáky, kromě jiných i svého tatínka záložáka a mlátil s ním do kaluží o to víc, když si vzpomněl, jak on řezal jeho. Svět je v podstatě jedna velká vesnice a Maďarsko je jedno velké centrální náměstí. Suma sumárum, Maďarsko nám k srdci nepřirostlo. No řekněte, copak si zamilujete stát, v jehož čele stojí admirál, když Maďarsko žádné moře nemělo?
A teď k tomu tahoňa. Co to je? Moje maminka, dej ji pánbůh věčnou slávu, nebyla žádná velká kuchařka, spíš tak něco ohřát, nepřipálit, dochutit. A tady jsme u samé podstaty řešení, jak postavit vejce a nerozbít skořápku. Co si pamatuji z raného mládí svým bystrým okem, tak tahoňa stálo na vodě a mouce, vajíčku, soli a pepři, převedením na nudlovou placku, naprostém vysušení a nadrobení. A tak se u nás sušilo na skříních, ve vyšších patrech bytu, tam všude byly noviny, balicí papír a na nich nudlová drobenka, základ pochoutky mého mládí. Postupně jsem zavrhl mléko, krupicovou kaši, zemlbábu, nákypy, kakao. Tahoňa mělo i svou zahuštěnou část. Hovězí plátek v omáčce. Ta, na rozdíl od téměř upražené těstoviny, nebyla až tak výrazná, nevsakovala se a byla potlačena chutí, kterou spojuji s chutí a vůní mládí, jídel u babičky a doma u maminky. Byť se vám to může zdát hloupé a dětinské, přesto na zapomenutý recept vzpomínám a srovnávám jej s bramboráky, které matka rovněž uměla jinak, lépe a zdravěji než ostatní. Stály na česneku, majoránce, vajíčku, mouce, oleji a bramborách a soli.
Tajemné tahoňa a bramborák, to budou asi jídla, která si objednám, až budu jednou stát v hospodě u nebeských bran. Tady dole už nemám šanci, že se trefí. A já se už docela těším, až přijde na účet a já penězi zacinkám, nechám se v klidu pozvat na oběd a znovu si objednám – tahoňa a jako zákusek velký bramborák. Nedáte si se mnou? Já bych jedl až bych brečel. Hlavně to jsou obě dobrá jídla, na která bych si čas udělal vždycky…
To bylo za první války a děda cvičil záložáky, kromě jiných i svého tatínka záložáka a mlátil s ním do kaluží o to víc, když si vzpomněl, jak on řezal jeho. Svět je v podstatě jedna velká vesnice a Maďarsko je jedno velké centrální náměstí. Suma sumárum, Maďarsko nám k srdci nepřirostlo. No řekněte, copak si zamilujete stát, v jehož čele stojí admirál, když Maďarsko žádné moře nemělo?
A teď k tomu tahoňa. Co to je? Moje maminka, dej ji pánbůh věčnou slávu, nebyla žádná velká kuchařka, spíš tak něco ohřát, nepřipálit, dochutit. A tady jsme u samé podstaty řešení, jak postavit vejce a nerozbít skořápku. Co si pamatuji z raného mládí svým bystrým okem, tak tahoňa stálo na vodě a mouce, vajíčku, soli a pepři, převedením na nudlovou placku, naprostém vysušení a nadrobení. A tak se u nás sušilo na skříních, ve vyšších patrech bytu, tam všude byly noviny, balicí papír a na nich nudlová drobenka, základ pochoutky mého mládí. Postupně jsem zavrhl mléko, krupicovou kaši, zemlbábu, nákypy, kakao. Tahoňa mělo i svou zahuštěnou část. Hovězí plátek v omáčce. Ta, na rozdíl od téměř upražené těstoviny, nebyla až tak výrazná, nevsakovala se a byla potlačena chutí, kterou spojuji s chutí a vůní mládí, jídel u babičky a doma u maminky. Byť se vám to může zdát hloupé a dětinské, přesto na zapomenutý recept vzpomínám a srovnávám jej s bramboráky, které matka rovněž uměla jinak, lépe a zdravěji než ostatní. Stály na česneku, majoránce, vajíčku, mouce, oleji a bramborách a soli.
Tajemné tahoňa a bramborák, to budou asi jídla, která si objednám, až budu jednou stát v hospodě u nebeských bran. Tady dole už nemám šanci, že se trefí. A já se už docela těším, až přijde na účet a já penězi zacinkám, nechám se v klidu pozvat na oběd a znovu si objednám – tahoňa a jako zákusek velký bramborák. Nedáte si se mnou? Já bych jedl až bych brečel. Hlavně to jsou obě dobrá jídla, na která bych si čas udělal vždycky…
Opožděná recenze knihy
1. dubna 1933 byl v Německu vyhlášen jednodenní bojkot židovských obchodů. První z řady diskriminačních protižidovských opatření. Emanuel Moarvec, ministr protektorátní vlády doporučuje, jak jinak, knihu Listy z deníku 1932-1933 Dr. Josepha Goebbelse, říšského ministra osvěty, mimo jiné i pro pochopení „převratných událostí, odhalující, strhávající a ničící za pochodu všechno slabé a špatné...“
Goebbelsovy deníkové záznamy nejsou jen horou frází, prázdných slov, ale i lacinou snahou ukázat světu Goebbelse jako člověka, co miluje svou matku, národ, spolubojovníky v NSDAP, vůdce A. Hitlera. Toho především, jako člověka neselhávajícího úsudku.
Celá kniha, list po listu, je zvráceným pohledem na svět, kde člověk musí být Němcem, aby dosáhl svého vytčeného cíle a Židé a demokraté jsou brzdou velké myšlence. Kde boj, který nám Dr. Goebbels předvádí, je bojem světů, v němž proti „národnímu socialismu“ Adolfa Hitlera zmobilizovalo „židovstvo“ postupně všechny prostředky a síly, což znamenalo „obalamutit nebo koupit“. A tady je autor nekompromisní. Tací, co nesouhlasí, musí být zničeni, vyhlazeni, vymýceni, zlikvidováni. A on je ze svého pohledu předurčen být oním andělem smrti přinášející záhubu nepřátelům. Nakonec i tak je vidí E. Moravec, jako tvůrce a úspěšného bojovníka vedoucího německý národ.
„30. března 1933 – Organizace bojkotu je připravena. Je třeba jen stisknout knoflík a stroj se rozjede.
31. března 1933 - Mnozí věší hlavy a vidí duchy. Míní, že bojkot povede prý k válce. Židé mají židovský strach.
1. dubna 1933 - Všechny židovské obchody jsou zavřeny. Před vchody stojí hlídky SA. Obecenstvo je všude solidární. Vzorná kázeň. Imponující divadlo! Všechno probíhá v naprostém klidu, také v ústavních částech Říše.
2. dubna 1933 – Účinek našeho bojkotu je již patrný. Cizina pomalu dostává rozum.Svět pozná, že nedělá dobře, dává-li se o Německu informovat židovskými emigranty. Máme před sebou velké duchovní dobyvatelské tažení.
3. dubna 1933 – Dnes by udělali (Židé) dobře, kdyby se Německa vzdali a nedělali povyk se svými starostmi.
4. dubna 1933 - Zahraniční štvanice podstatně ochabla. Vláda se proto usnáší, že bojkot nebude prozatím obnoven. Ponecháme si jej však nadále v záloze, jako stálou hrozbu.
17. dubna 1933 - V Traunsteinu davy uzavřely silnici. Vedoucí SA přistupuje k vozu a prosí Vůdce, aby na půl hodiny zastavil. Starý člen strany tu umírá v nemocnici a touží spatřiti ještě Vůdce. Vůdce ihned obrací, jede do nemocnice a podává naposledy ruku umírajícímu kamarádu, který za několik hodin po tom vydechl naposled.
26. dubna 1933 kabinet schvaluje nové zákonodárství o Židech. Rozhodující krok kupředu...
27. dubna 1933 jaro rozkvetlo ve vší nádheře...
1. květen 1933 – mluví Vůdce. Opakuje, co jsme a co chceme. Dává nový ethos práci. Dělnictvo nyní zahrnuje všechny dobré Němce. Národ opět dostal smysl. Šílené nadšení a opojení se zmocnilo lidí. Víra a síla zaznívají ze zvuků Horst Wesselovy písně, která stoupá k věčnému nebi. Zítra obsadíme domy odborových organizací. Odpor není třeba očekávat nikde. Boj jde dál. A z mladých mužských hrdel zaznívá věčná Horst Wesselova píseň: „Nun flattern Hitlerfahnen über allen Strassen...“
Autor Joseph Goebbels, úvod Emanuel Moravec. Německé vydání věnované vůdci, český překlad vydal Orbis Praha 1942, překlad Růžena Kadlecová, bez udání nákladu, brožovaná 40,-Kč, vázaná za 50,-Kč.
Na některé věci se prostě zapomenout nesmí…
Egon Wiener
Post scriptum: Otcův mladší bratr Horst o několik málo let později, už jako československý voják v Anglii, si změnil jméno, aby ho nic nespojovalo se jménem ikony nacistů Horsta Wessela.
Goebbelsovy deníkové záznamy nejsou jen horou frází, prázdných slov, ale i lacinou snahou ukázat světu Goebbelse jako člověka, co miluje svou matku, národ, spolubojovníky v NSDAP, vůdce A. Hitlera. Toho především, jako člověka neselhávajícího úsudku.
Celá kniha, list po listu, je zvráceným pohledem na svět, kde člověk musí být Němcem, aby dosáhl svého vytčeného cíle a Židé a demokraté jsou brzdou velké myšlence. Kde boj, který nám Dr. Goebbels předvádí, je bojem světů, v němž proti „národnímu socialismu“ Adolfa Hitlera zmobilizovalo „židovstvo“ postupně všechny prostředky a síly, což znamenalo „obalamutit nebo koupit“. A tady je autor nekompromisní. Tací, co nesouhlasí, musí být zničeni, vyhlazeni, vymýceni, zlikvidováni. A on je ze svého pohledu předurčen být oním andělem smrti přinášející záhubu nepřátelům. Nakonec i tak je vidí E. Moravec, jako tvůrce a úspěšného bojovníka vedoucího německý národ.
„30. března 1933 – Organizace bojkotu je připravena. Je třeba jen stisknout knoflík a stroj se rozjede.
31. března 1933 - Mnozí věší hlavy a vidí duchy. Míní, že bojkot povede prý k válce. Židé mají židovský strach.
1. dubna 1933 - Všechny židovské obchody jsou zavřeny. Před vchody stojí hlídky SA. Obecenstvo je všude solidární. Vzorná kázeň. Imponující divadlo! Všechno probíhá v naprostém klidu, také v ústavních částech Říše.
2. dubna 1933 – Účinek našeho bojkotu je již patrný. Cizina pomalu dostává rozum.Svět pozná, že nedělá dobře, dává-li se o Německu informovat židovskými emigranty. Máme před sebou velké duchovní dobyvatelské tažení.
3. dubna 1933 – Dnes by udělali (Židé) dobře, kdyby se Německa vzdali a nedělali povyk se svými starostmi.
4. dubna 1933 - Zahraniční štvanice podstatně ochabla. Vláda se proto usnáší, že bojkot nebude prozatím obnoven. Ponecháme si jej však nadále v záloze, jako stálou hrozbu.
17. dubna 1933 - V Traunsteinu davy uzavřely silnici. Vedoucí SA přistupuje k vozu a prosí Vůdce, aby na půl hodiny zastavil. Starý člen strany tu umírá v nemocnici a touží spatřiti ještě Vůdce. Vůdce ihned obrací, jede do nemocnice a podává naposledy ruku umírajícímu kamarádu, který za několik hodin po tom vydechl naposled.
26. dubna 1933 kabinet schvaluje nové zákonodárství o Židech. Rozhodující krok kupředu...
27. dubna 1933 jaro rozkvetlo ve vší nádheře...
1. květen 1933 – mluví Vůdce. Opakuje, co jsme a co chceme. Dává nový ethos práci. Dělnictvo nyní zahrnuje všechny dobré Němce. Národ opět dostal smysl. Šílené nadšení a opojení se zmocnilo lidí. Víra a síla zaznívají ze zvuků Horst Wesselovy písně, která stoupá k věčnému nebi. Zítra obsadíme domy odborových organizací. Odpor není třeba očekávat nikde. Boj jde dál. A z mladých mužských hrdel zaznívá věčná Horst Wesselova píseň: „Nun flattern Hitlerfahnen über allen Strassen...“
Autor Joseph Goebbels, úvod Emanuel Moravec. Německé vydání věnované vůdci, český překlad vydal Orbis Praha 1942, překlad Růžena Kadlecová, bez udání nákladu, brožovaná 40,-Kč, vázaná za 50,-Kč.
Na některé věci se prostě zapomenout nesmí…
Egon Wiener
Post scriptum: Otcův mladší bratr Horst o několik málo let později, už jako československý voják v Anglii, si změnil jméno, aby ho nic nespojovalo se jménem ikony nacistů Horsta Wessela.
Nic není zadarmo
Asi se nebudu lišit od průměru. Jsem naivní, závislý a nepoučitelný. Mám postavu Falstaffa a trochu víc, než bych chtěl, mě to trápí. Jak shodit? Jsou reklamy, kterých se bojím: na půjčky a lepší postavu. Nepůjčuji si ze zásady, a taky proto, že nemám na splátky. Tloustnu po vodě i po endiaronu, který tou vodou zapíjím. Říkám si: Neblbni, jsi po tátovi, každý prostě schody neudejchá, zpomalíš. Zákeřné reklamy ovšem útočí i na jeptišku, která se po nich oholí a mnich si podle nich půjčí na ledničku, šéf na prsten pro přítele..
A já? Proč musím trpět a poslouchat chytráky:“Hele, tobě se daří, neztloustl jsi náhodou od posledně?“ Co mám na to říct? „Troubo, podívej se na sebe! Boty máš špinavý, vlasy umaštěný a co vím, s manželkou už rok nespíš?“ Mám pokračovat? Ne. Nemusím, Nikdo není dokonalý a ani Old Spice to nespraví.
Co dělat? I mě se zeptal děda Dostojevský. Jsem stále pod tlakem a chutná mi. Snedl bych vola, jak jsem při chuti. Jak rád bych byl koněm, co na něm do boje jezdil Baron Prášil. Co do koně nalil, na druhé straně z koně vyteklo...
Jak praví klasik, asi to bude tím oteplováním. Každý kolem mne si půjčuje nebo něco splácí, kupuje si a vesele utrácí. Jen já s tím bojuji a reklamám nevěřím. Až teď, žel však ne poprvé, si velký fabulátor dopřál a zapomněl, že každého po hraběcím způsobu varoval.
Byvše přilákán luzným zpěvem, jako dirigent Kulínský, nezdržel jsem se styku. Zvedl jsem telefon a proti svému zvyku jsem TAM zavolal. A děly se věci!
Dáma na druhém konci linky pomoci pro lidi jako já mi řekla, zda pro ni mám zhruba čtyřicet minut času. Čas a hlad mám. I v noci. Moc toho nenaspím. Dáma byla očividně ráda, že mi může s obezitou pomoci. Už v prvních deseti minutách jsem se dozvěděl to hlavní, podstatný: musím omezit přísun jídel. To jsem netušil! Pomalu kousat, sousta promísit se slinami a pomalu, pomalu posunovat jazykem, dozadu, do jícnu, až gravitací samo sklouzne do žaludku...
Tady někde jsem ji přerušil. Rozpálila mně, bylo to hrozně sexy. Mám to rád horké, zvlášť polévky s masovými knedlíčky a tak jsem jí skočil do řeči a zeptal se, zda je z Liberce, že je mi její hlas nějak povědomý. Nebyla. Chtěl jsem ji pozvat na oběd, že by mi to tam dovyprávěla. Škoda. Neřekla mi odkud je, nesměla. Zato na jiný dotaz, zda je tahle sexy služba zpoplatněna, odpověděla hned. Drazí čtenáři, odpovědi jsou jen dvě možné a asi vás nepřekvapím. Ta láska, ten cit byl jenom hraný. Služba, poslání oné firmy bylo na bázi komerční.
Bylo mi líto sama sebe. Penzista a tak naivní! Už jsem si myslel, že jsem ho našel (recept na zhubnutí) a najednou jsem si připadal jako starej Göethe, kterého oblbly řeči mladé baronky Ulriky. Zhrzen stařeckým vzplanutím jsem té slečně na druhé straně aparátu vmetl do ucha: „To jsem měl vědět, že je to za prachy!“ Dáma jen přitakala sdělením, že mne připravila o 250,- Kč a abych jí poslal ty peníze sofort a jako variabilní symbol uvedl své rodné číslo...
Když jsem to nakonec všechno zvážil, byl to hovor za dvě a půl kila vepřového, takže nakonec jsem zhubnul právě o tolik. A tak se ptám sám sebe, není-li právě tohle ta cesta ke zhubnutí, k dosažení cíle. O peníze přitom přijdete samosebou. Takhle to na světě chodí. Nic není zadarmo.
A já? Proč musím trpět a poslouchat chytráky:“Hele, tobě se daří, neztloustl jsi náhodou od posledně?“ Co mám na to říct? „Troubo, podívej se na sebe! Boty máš špinavý, vlasy umaštěný a co vím, s manželkou už rok nespíš?“ Mám pokračovat? Ne. Nemusím, Nikdo není dokonalý a ani Old Spice to nespraví.
Co dělat? I mě se zeptal děda Dostojevský. Jsem stále pod tlakem a chutná mi. Snedl bych vola, jak jsem při chuti. Jak rád bych byl koněm, co na něm do boje jezdil Baron Prášil. Co do koně nalil, na druhé straně z koně vyteklo...
Jak praví klasik, asi to bude tím oteplováním. Každý kolem mne si půjčuje nebo něco splácí, kupuje si a vesele utrácí. Jen já s tím bojuji a reklamám nevěřím. Až teď, žel však ne poprvé, si velký fabulátor dopřál a zapomněl, že každého po hraběcím způsobu varoval.
Byvše přilákán luzným zpěvem, jako dirigent Kulínský, nezdržel jsem se styku. Zvedl jsem telefon a proti svému zvyku jsem TAM zavolal. A děly se věci!
Dáma na druhém konci linky pomoci pro lidi jako já mi řekla, zda pro ni mám zhruba čtyřicet minut času. Čas a hlad mám. I v noci. Moc toho nenaspím. Dáma byla očividně ráda, že mi může s obezitou pomoci. Už v prvních deseti minutách jsem se dozvěděl to hlavní, podstatný: musím omezit přísun jídel. To jsem netušil! Pomalu kousat, sousta promísit se slinami a pomalu, pomalu posunovat jazykem, dozadu, do jícnu, až gravitací samo sklouzne do žaludku...
Tady někde jsem ji přerušil. Rozpálila mně, bylo to hrozně sexy. Mám to rád horké, zvlášť polévky s masovými knedlíčky a tak jsem jí skočil do řeči a zeptal se, zda je z Liberce, že je mi její hlas nějak povědomý. Nebyla. Chtěl jsem ji pozvat na oběd, že by mi to tam dovyprávěla. Škoda. Neřekla mi odkud je, nesměla. Zato na jiný dotaz, zda je tahle sexy služba zpoplatněna, odpověděla hned. Drazí čtenáři, odpovědi jsou jen dvě možné a asi vás nepřekvapím. Ta láska, ten cit byl jenom hraný. Služba, poslání oné firmy bylo na bázi komerční.
Bylo mi líto sama sebe. Penzista a tak naivní! Už jsem si myslel, že jsem ho našel (recept na zhubnutí) a najednou jsem si připadal jako starej Göethe, kterého oblbly řeči mladé baronky Ulriky. Zhrzen stařeckým vzplanutím jsem té slečně na druhé straně aparátu vmetl do ucha: „To jsem měl vědět, že je to za prachy!“ Dáma jen přitakala sdělením, že mne připravila o 250,- Kč a abych jí poslal ty peníze sofort a jako variabilní symbol uvedl své rodné číslo...
Když jsem to nakonec všechno zvážil, byl to hovor za dvě a půl kila vepřového, takže nakonec jsem zhubnul právě o tolik. A tak se ptám sám sebe, není-li právě tohle ta cesta ke zhubnutí, k dosažení cíle. O peníze přitom přijdete samosebou. Takhle to na světě chodí. Nic není zadarmo.
Nese se jako páv aneb Jedno odpoledne na výletě
Páv v našich končinách v historických filmech nesměl scházet na žádné velké hostině. Na talíři byl, je a bude dekorací moci, bohatství a krásy. Ve skutečnosti je to pták hloupý, jehož hlava mi připomíná hlavu hadí a volání hlas smrti. Paví zpěv zní jako škrábání nožem po dnu hrnce nebo zavírání rezavých vrat na přehradě. Páv je přesně to, co odpovídá rčení: Navrch huj, vespod fuj. A pokud je pávů víc, pak se to vše počtem jejich skřeku násobí a zní to, jako by vás hudbou mučili. Už nejste někde v parku vedle v zámku, ale tam, kde jste nikdy být nechtěli – na obraze Hieronyma Bosche, někde v pekle patnáctého století, kde kolem vás, jak v blázinci, tančí blázni a pomatenci a místo hudby zní ryk z pavích hrdel a vějíře perutí.
Pávi se většinou drží v tlupách a jejich útok se omezuje na hlasovou kakofonii, tady u zámku tomu ale bylo naopak. Hejno těch prapodivných ptáků jeden opustil. Nechal jsem auto stát na hlídaném parkovišti, zaplatil poplatek a paní, co hlídala ten plácek, si očividně nebyla jistá, zda to vím: „Jaká je barva vašeho vozu?“ Byl jsem si jist, že se jí ulevilo, když jsem oznámil, že není černá.
„Slyšíte ty rány? Tam, kolem toho černého mercedesu chodí páv. Chodí dokola, obejde auto ¨dvakrát, pětkrát a oči má jen pro ně. Pak o metr povyskočí a zaútočí. Drápy drásají z boku černý lak, v němž se viděl a zobákem klove do oken. Tak to jde, co tu auto stojí. Nic nepomáhá, ani křik, ani větve, rukou mávání.“
Vějíř pavích per se otevírá, jak nad trůnem smaragdy v bombajském paláci šacha. Pták naposledy klovne a tanec opakuje dál a v další sérii. Spousta lidí už přihlíží a dohadují se, zda by pomohli hasiči. Paní, co hlídá parkoviště, se evidentně bojí, aby ten ďábel v podobě paví nezaútočil i na ni. Je zdejší a přesto, že páv vlastní mozek velikosti špuntu od šampusu, mohl by si ji zapamatovat a třeba navečer, až na ni půjde spaní, mohl by se jí na dvorku mstít.
Našel se jeden odvážný a pomateného ptáka zahnal n dvůr zámku k ostatním. Přišel i majitel dobitého mercedesu, ale nechal to tak. Nechtěl se mstít. Ostatní sedli za volanty svých vozů a odjeli.
Já dojedl na protější terase vepřové výpečky, zapil je malým Kozlem, sedl s Janou do auta a odjeli jsme také.
Budiž nám ke cti, že jsme už nešli za předražené vstupné do zámku. Jeli jsme z Ploskovic do Terezína, kde jsme toho viděli víc.
Pávi se většinou drží v tlupách a jejich útok se omezuje na hlasovou kakofonii, tady u zámku tomu ale bylo naopak. Hejno těch prapodivných ptáků jeden opustil. Nechal jsem auto stát na hlídaném parkovišti, zaplatil poplatek a paní, co hlídala ten plácek, si očividně nebyla jistá, zda to vím: „Jaká je barva vašeho vozu?“ Byl jsem si jist, že se jí ulevilo, když jsem oznámil, že není černá.
„Slyšíte ty rány? Tam, kolem toho černého mercedesu chodí páv. Chodí dokola, obejde auto ¨dvakrát, pětkrát a oči má jen pro ně. Pak o metr povyskočí a zaútočí. Drápy drásají z boku černý lak, v němž se viděl a zobákem klove do oken. Tak to jde, co tu auto stojí. Nic nepomáhá, ani křik, ani větve, rukou mávání.“
Vějíř pavích per se otevírá, jak nad trůnem smaragdy v bombajském paláci šacha. Pták naposledy klovne a tanec opakuje dál a v další sérii. Spousta lidí už přihlíží a dohadují se, zda by pomohli hasiči. Paní, co hlídá parkoviště, se evidentně bojí, aby ten ďábel v podobě paví nezaútočil i na ni. Je zdejší a přesto, že páv vlastní mozek velikosti špuntu od šampusu, mohl by si ji zapamatovat a třeba navečer, až na ni půjde spaní, mohl by se jí na dvorku mstít.
Našel se jeden odvážný a pomateného ptáka zahnal n dvůr zámku k ostatním. Přišel i majitel dobitého mercedesu, ale nechal to tak. Nechtěl se mstít. Ostatní sedli za volanty svých vozů a odjeli.
Já dojedl na protější terase vepřové výpečky, zapil je malým Kozlem, sedl s Janou do auta a odjeli jsme také.
Budiž nám ke cti, že jsme už nešli za předražené vstupné do zámku. Jeli jsme z Ploskovic do Terezína, kde jsme toho viděli víc.
O češtině
Nebyla to mateřská řeč mého otce. Do smrti dělal chyby, ale každou českou křížovku vyluštil. Čeština není řečí sobů ani polárních lišek; vznikla uprostřed Evropy, jako řeč mušket, halaparten a mečů. Byla to řeč těch, kteří v bitvě pěšky šlapali blátem za koňmi zemanů, Němců, Poláků. Maďarů, Švédů, Francouzů. Zapomněl jsem, že tu tisíc let bydleli i Židé. Ti všichni nějak češtinu ovlivnili.
V kostelích mluvili faráři latinsky. Urození si brzo osvojili řeč kolonistů, Říma, Paříže i Madridu. Bohatí měšťané a Židé vesměs němčili až přišel duchovní, Jan Hus. Počeštil univerzitu a polidštil český jazyk. Dlouho se nic nedělo, než že si panstvo vozilo nevěsty i s fraucimórem třeba ze Španěl.
Po Třicetileté válce bych na mateřskou řeč nevsadil ani maley groš. Od hlavy až k patě dubu pod zámkem, snad jen mimo černou kuchyni se mluvilo německy, francouzsky, italsky a latinsky. Nebýt abbé Dobrovského, Jungmanna a paradoxně Tovaryšstva Ježíšova, byl s češtinou ámen nebo šlus. Ale to neznáte Hadimršku! Čeština se zvedla opět na nohy. Chvíli se jen tak v ringu mátožila z rohu do rohu a hle! Stojí tu v plné kráse českých novin, divadla a muzea, vrací se do měšťanských rodin, do obchodů, lékáren i ordinací. Služky, které si začaly se svými pány, učí jejich nemanželské děti česky. Vídeň je plná Procházků, Novotných a Tlustých. Česky se občas mluví i v Liberci, Hrádku, Machníně i v Nové Vsi u Jablonce.
Po vzniku ČSR se česky učí i četnický velitel, mašinfíra na lokomotivě i poštovní doručovatel. Česky umí Franz Kafka, Max Brod i Bertha von Suttner. A ejhle, stačilo sto let a hlavu zvedá i česká šlechta, klérus, kancelářské krysy, česká generalita, která sundala ruské, italské nebo francouzské šarovary a oslovuje se bratře.
Jsou tu demokrati a prezident Masaryk, česká universita, literatura a Ema Destinová. Všemu tomu udělala konec okupace a zábor pohraničí, Mnichovská dohoda. Čeština už nebyla jazykem akademiků. Němci zavřely školy. Sice nás osvobodily ruské tanky, ale češtině to nijak zvlášť nepomohlo. Byla to doba LKR – lidových kurzů ruštiny a češtiny ministra Václava Kopeckého.
Někteří se snažili mluvit spisovně, vznikl Ústav pro jazyk český. Na popud ministra Zdeňka Nejedlého vznikala nová nakladatelství a edic. Četl se Jirásek, Světlá, Wolker, Němcová, Winter, ale i Ščipačov, Polevoj a Tvardovskij. Dorazilo české vysílání České televize, chvilka poezie a ruské častušky. Pro děti tu byl Pionýr, Sedmička, ABC a Čtyřlístek.
A jak moc nás česky učili? U nás ve třídě to bylo půl na půl. Když dvě německé děti marodily, měly ty ve třídě zbylé utrum a převládla čeština. Bylo to těžké. Maminky Němky a čeští tátové moc nepomohli.
Tak to šlo pořád z kopce dolů a pomalu nahoru. V novinách pracovali jazykoví korektoři a pak přišel mobil a SMS. Zkrácená, prapodivná čeština zkratek a obrázků. Nic pro puritány a češtinářské fajnšmekry. Tatínek se nenaučil správně česky nikdy. Mrzelo ho to. Mnoho četl a s mou mámou se přel, zda to, či ono slovo je spisovné. Čeština je jazyk těžký, ale prosím, volat se musí v angličtině MAY DAY nebo SOS.
Jana mě upozornila na řadu lidí, kteří v češtině obcovali s veřejností a byli jejími uznávanými reprezentanty… Čeština zněla z vozů husitských bojovníků „... a zákona Jeho…“. Zrovna tak jako z Lešna, Amsterodamu či Londýna, kde Moravan, biskup a pedagog J. A. Komenský vedl boj i za českou státnost. „Nemlich“ tak dobře se germanizmům bránili v českém jazyce L. Vančura, K. Čapek a J. Seifert.
Horší to už je s používáním češtiny našimi sportovci, zpěváky, umělci, herci a politiky. Česky mluví často už jen koutky úst, někdy s výrazným anglickým přízvukem.
V kostelích mluvili faráři latinsky. Urození si brzo osvojili řeč kolonistů, Říma, Paříže i Madridu. Bohatí měšťané a Židé vesměs němčili až přišel duchovní, Jan Hus. Počeštil univerzitu a polidštil český jazyk. Dlouho se nic nedělo, než že si panstvo vozilo nevěsty i s fraucimórem třeba ze Španěl.
Po Třicetileté válce bych na mateřskou řeč nevsadil ani maley groš. Od hlavy až k patě dubu pod zámkem, snad jen mimo černou kuchyni se mluvilo německy, francouzsky, italsky a latinsky. Nebýt abbé Dobrovského, Jungmanna a paradoxně Tovaryšstva Ježíšova, byl s češtinou ámen nebo šlus. Ale to neznáte Hadimršku! Čeština se zvedla opět na nohy. Chvíli se jen tak v ringu mátožila z rohu do rohu a hle! Stojí tu v plné kráse českých novin, divadla a muzea, vrací se do měšťanských rodin, do obchodů, lékáren i ordinací. Služky, které si začaly se svými pány, učí jejich nemanželské děti česky. Vídeň je plná Procházků, Novotných a Tlustých. Česky se občas mluví i v Liberci, Hrádku, Machníně i v Nové Vsi u Jablonce.
Po vzniku ČSR se česky učí i četnický velitel, mašinfíra na lokomotivě i poštovní doručovatel. Česky umí Franz Kafka, Max Brod i Bertha von Suttner. A ejhle, stačilo sto let a hlavu zvedá i česká šlechta, klérus, kancelářské krysy, česká generalita, která sundala ruské, italské nebo francouzské šarovary a oslovuje se bratře.
Jsou tu demokrati a prezident Masaryk, česká universita, literatura a Ema Destinová. Všemu tomu udělala konec okupace a zábor pohraničí, Mnichovská dohoda. Čeština už nebyla jazykem akademiků. Němci zavřely školy. Sice nás osvobodily ruské tanky, ale češtině to nijak zvlášť nepomohlo. Byla to doba LKR – lidových kurzů ruštiny a češtiny ministra Václava Kopeckého.
Někteří se snažili mluvit spisovně, vznikl Ústav pro jazyk český. Na popud ministra Zdeňka Nejedlého vznikala nová nakladatelství a edic. Četl se Jirásek, Světlá, Wolker, Němcová, Winter, ale i Ščipačov, Polevoj a Tvardovskij. Dorazilo české vysílání České televize, chvilka poezie a ruské častušky. Pro děti tu byl Pionýr, Sedmička, ABC a Čtyřlístek.
A jak moc nás česky učili? U nás ve třídě to bylo půl na půl. Když dvě německé děti marodily, měly ty ve třídě zbylé utrum a převládla čeština. Bylo to těžké. Maminky Němky a čeští tátové moc nepomohli.
Tak to šlo pořád z kopce dolů a pomalu nahoru. V novinách pracovali jazykoví korektoři a pak přišel mobil a SMS. Zkrácená, prapodivná čeština zkratek a obrázků. Nic pro puritány a češtinářské fajnšmekry. Tatínek se nenaučil správně česky nikdy. Mrzelo ho to. Mnoho četl a s mou mámou se přel, zda to, či ono slovo je spisovné. Čeština je jazyk těžký, ale prosím, volat se musí v angličtině MAY DAY nebo SOS.
Jana mě upozornila na řadu lidí, kteří v češtině obcovali s veřejností a byli jejími uznávanými reprezentanty… Čeština zněla z vozů husitských bojovníků „... a zákona Jeho…“. Zrovna tak jako z Lešna, Amsterodamu či Londýna, kde Moravan, biskup a pedagog J. A. Komenský vedl boj i za českou státnost. „Nemlich“ tak dobře se germanizmům bránili v českém jazyce L. Vančura, K. Čapek a J. Seifert.
Horší to už je s používáním češtiny našimi sportovci, zpěváky, umělci, herci a politiky. Česky mluví často už jen koutky úst, někdy s výrazným anglickým přízvukem.
O němčině
Jako o květině jsem psal o fránině, italštinu jsem spojil s hudbou a paletou. O němčině mohu říci, že je to jazyk mého táty a babičky. A taky doktora Mengeleho, co zbytek rodiny poslal německy do plynu. Němčina je řečí Heineho a minesengrů, co hrad od hradu a třeba na Wartburgu zazpívali o lásce a o medu.
Německy napsal Martin Luther své protestantské teze a hřebíky je přitloukl na vrata kostela. I básník Schiller se dal slyšet německy. Touhle řečí se obrátili marxisti k lidu: Evropou obchází strašidlo revoluce. Psal se rok 1848. Marx si tak dopisoval s Lassallem, ač ho neměl rád. To starý Liebknecht se viděl v synovi a jablko nepadlo daleko od stromu. Rosa Luxemburg a předseda partaje Ernst Thälmann měli blízko k socanům do Liberce a Jablonce, protože tady všichni uměli německy. I Češi a Židi, co tu žili, všichni němčili. Jak jinak. Kolik lidí na světě umí česky? Vždyť i Palacký napsal své slavné dějiny německy a pak je teprve přeložili do češtiny.
Německy psal své vulgarismy o milování K. H. Mácha. Kuchařské dobroty popisovala Magdalena Dobromila Rettigová stejně lehce, jako malovali své obrazy A. Dürer nebo O. Kokoschka. Německy o nás pozitivně psali pražští židovští spisovatelé v čele peletonu s Franzem Kafkou a Maxem Brodem. Zapomněl jsem napsat, že vedle Dürera hezky maloval i Caspara Fridrich a třeba i L. Cranach.
Největšími českými němčináři byli muži s českými předky a s německým příjmením. Kdo uměl krásně německy, byl s určitostí Thomas Mann, Bertold Brecht, Kant i Goethe, Lessing a Karel May. S němčinou jako mladí chlapci zápasili Johan Sebastian Bach i Brehm. Zachránit Německo po První světové válce se rozhodl ekonom W. Rathenau. Diagnózu vám německy sdělil Freud. Händel zahrál, zakomponoval a taktovkou zamával Němec Richard Wagner i vídeňák Mozart, Ludwig van Beethoven a mnoho dalších, za některé bych se ale i trochu styděl. Z rádia se ozýval německý hlas Hitlera a Goebbelse.
U zrodu tisku stál Guttenberg. Ze sedel svých koní veleli princ Eugen, generál Laudon i Radetzky. To takový Planck, Koch a Röentgen měli jiné starosti. Ani nemluvím o starostech měst Jena, Pirna, Köpenick.
Kdo by neznal význam zkratky FKK? Ať žijí němečtí nudisti! Tam, nahoře, na ostrově Capri nebo na Rujaně, všude bylo možné potkat Němce ověšené fotoaparáty. V Čechách, za starého Rakouska, byla řečí obcovací i pražská němčina.
Poslední český král a císař, Karel Habsburský poddané oslovoval rovněž v němčině. Němčina je vedle angličtiny nutná už proto, že naše obchody jsou zatím více realizovány v němčině než v čínštině.
Německy napsal Martin Luther své protestantské teze a hřebíky je přitloukl na vrata kostela. I básník Schiller se dal slyšet německy. Touhle řečí se obrátili marxisti k lidu: Evropou obchází strašidlo revoluce. Psal se rok 1848. Marx si tak dopisoval s Lassallem, ač ho neměl rád. To starý Liebknecht se viděl v synovi a jablko nepadlo daleko od stromu. Rosa Luxemburg a předseda partaje Ernst Thälmann měli blízko k socanům do Liberce a Jablonce, protože tady všichni uměli německy. I Češi a Židi, co tu žili, všichni němčili. Jak jinak. Kolik lidí na světě umí česky? Vždyť i Palacký napsal své slavné dějiny německy a pak je teprve přeložili do češtiny.
Německy psal své vulgarismy o milování K. H. Mácha. Kuchařské dobroty popisovala Magdalena Dobromila Rettigová stejně lehce, jako malovali své obrazy A. Dürer nebo O. Kokoschka. Německy o nás pozitivně psali pražští židovští spisovatelé v čele peletonu s Franzem Kafkou a Maxem Brodem. Zapomněl jsem napsat, že vedle Dürera hezky maloval i Caspara Fridrich a třeba i L. Cranach.
Největšími českými němčináři byli muži s českými předky a s německým příjmením. Kdo uměl krásně německy, byl s určitostí Thomas Mann, Bertold Brecht, Kant i Goethe, Lessing a Karel May. S němčinou jako mladí chlapci zápasili Johan Sebastian Bach i Brehm. Zachránit Německo po První světové válce se rozhodl ekonom W. Rathenau. Diagnózu vám německy sdělil Freud. Händel zahrál, zakomponoval a taktovkou zamával Němec Richard Wagner i vídeňák Mozart, Ludwig van Beethoven a mnoho dalších, za některé bych se ale i trochu styděl. Z rádia se ozýval německý hlas Hitlera a Goebbelse.
U zrodu tisku stál Guttenberg. Ze sedel svých koní veleli princ Eugen, generál Laudon i Radetzky. To takový Planck, Koch a Röentgen měli jiné starosti. Ani nemluvím o starostech měst Jena, Pirna, Köpenick.
Kdo by neznal význam zkratky FKK? Ať žijí němečtí nudisti! Tam, nahoře, na ostrově Capri nebo na Rujaně, všude bylo možné potkat Němce ověšené fotoaparáty. V Čechách, za starého Rakouska, byla řečí obcovací i pražská němčina.
Poslední český král a císař, Karel Habsburský poddané oslovoval rovněž v němčině. Němčina je vedle angličtiny nutná už proto, že naše obchody jsou zatím více realizovány v němčině než v čínštině.
Soused
Mám na chodbě paneláku souseda. Stává se to a zdá se, že je nás víc. Škatulí z betonu je kolem nás jako naseto, z okna nic jiného nevidím. Schody do patra, výtah, požární hadice, plechový tubus od shora dolů, okno na chodbě, rohožky u dveří. Občas se potkáme, chodbu umeje, pozdraví. Co si přát víc? Nemá každý to štěstí, není to ani pravidlem, málokomu se podaří.
Takhle spolu bydlíme už řadu let. On vidí z okna Ještěd, já na rozdíl od něho vidím do parku, kde spolu zápasí svět a polosvět, kde ve směnném obchodě krabice vína znamená, jak podobnému individuu vyhovět: Chceš? Zaplať! Nemáš? Není proč ti vyhovět.
Můj soused tohle nevidí. Jeho objektiv je zaměřen na krásná pobřeží. Fotí a já jsem jeho fotkami unešen. Dálky, černé i červené kameny, vítr, co čeří hladinu a jižní slunce, co barvami, jak máslem chléba potře a chutná moc dobře. Jeho moře se dotýká hladinou nebe a modrá je jak krásná chrpa uprostřed pole. Květiny, které vůbec neznám, voní na jeho fotkách. Jsou jako z herbáře. Precizní, ale nevysušené. Jsou, jak bych to řekl, jako bych se procházel botanickou zahradou, a přitom si rostou jen tak, v příkopě, na skládce. Soused, ten čarovný fotograf je umí najít na Madeiře, Sicílii, v přímoří a uplést z nich věnce kouzelných fotografií.
Pozval mě na vernisáž, v pořadí již třetí. Na Humprecht, vysoko, vysoko po schodech, kam jenom ptáci zaletí. Výš už to nešlo. Řekl: „A teď se dívej! Oknem do kraje pod Humprecht a vedle na fotku té cizí, krásné přírody. Porovnávej a co uvidíš?“ Díval jsem se, zpocený a znavený. Těch dřevěných schodů, co jsem musel vyšlapat!
Viděl jsem svět plný hudby. Zahrál nám k tomu na foukací harmoniku pan Mužák, příbuzný Karoliny Světlé. Jěštěd, Kozákov, krkonošský hřbet, obrovský a přenádherný svět, Český Ráj to na pohled. Nepřeháním.
Bylo krásné počasí a šedesát se nás sotva vešlo, abychom si prohlédli nové fotky mistra Vladimíra Vlka, libereckého fotografa par excellance. Okno, fotka, fotka, okno, krásná Madeira… Fotka jako při odlivu, moře pole, obloha, proužek kamenité země, zrající lán pšenice. Co bych si mohl přát více od sobotního odpoledne na vernisáži člověka, kterého si vážím čím dál více? Má dar vidět a obraz uchovat, jako v konzervě a lidem ukázat, co všechno příroda umí.
I takový může být váš panelákový soused. Jako ten můj. Nenápadný, obdařený přírodou, Bohem a vlastní pílí, nenasytný prací a profesionálním kumštem. Přitom skoro nikdo neví, že takoví existují, v rozporu s panelákovou šedí v Liberci, Jablonci…
Takhle spolu bydlíme už řadu let. On vidí z okna Ještěd, já na rozdíl od něho vidím do parku, kde spolu zápasí svět a polosvět, kde ve směnném obchodě krabice vína znamená, jak podobnému individuu vyhovět: Chceš? Zaplať! Nemáš? Není proč ti vyhovět.
Můj soused tohle nevidí. Jeho objektiv je zaměřen na krásná pobřeží. Fotí a já jsem jeho fotkami unešen. Dálky, černé i červené kameny, vítr, co čeří hladinu a jižní slunce, co barvami, jak máslem chléba potře a chutná moc dobře. Jeho moře se dotýká hladinou nebe a modrá je jak krásná chrpa uprostřed pole. Květiny, které vůbec neznám, voní na jeho fotkách. Jsou jako z herbáře. Precizní, ale nevysušené. Jsou, jak bych to řekl, jako bych se procházel botanickou zahradou, a přitom si rostou jen tak, v příkopě, na skládce. Soused, ten čarovný fotograf je umí najít na Madeiře, Sicílii, v přímoří a uplést z nich věnce kouzelných fotografií.
Pozval mě na vernisáž, v pořadí již třetí. Na Humprecht, vysoko, vysoko po schodech, kam jenom ptáci zaletí. Výš už to nešlo. Řekl: „A teď se dívej! Oknem do kraje pod Humprecht a vedle na fotku té cizí, krásné přírody. Porovnávej a co uvidíš?“ Díval jsem se, zpocený a znavený. Těch dřevěných schodů, co jsem musel vyšlapat!
Viděl jsem svět plný hudby. Zahrál nám k tomu na foukací harmoniku pan Mužák, příbuzný Karoliny Světlé. Jěštěd, Kozákov, krkonošský hřbet, obrovský a přenádherný svět, Český Ráj to na pohled. Nepřeháním.
Bylo krásné počasí a šedesát se nás sotva vešlo, abychom si prohlédli nové fotky mistra Vladimíra Vlka, libereckého fotografa par excellance. Okno, fotka, fotka, okno, krásná Madeira… Fotka jako při odlivu, moře pole, obloha, proužek kamenité země, zrající lán pšenice. Co bych si mohl přát více od sobotního odpoledne na vernisáži člověka, kterého si vážím čím dál více? Má dar vidět a obraz uchovat, jako v konzervě a lidem ukázat, co všechno příroda umí.
I takový může být váš panelákový soused. Jako ten můj. Nenápadný, obdařený přírodou, Bohem a vlastní pílí, nenasytný prací a profesionálním kumštem. Přitom skoro nikdo neví, že takoví existují, v rozporu s panelákovou šedí v Liberci, Jablonci…
sobota 9. července 2011
Stránka z cestopisu severočecha po Rakousku…
Kdybych si měl vybrat, tak haardeckou hraběnkou by byla průvodkyně na barokním zámku pár kilometrů hned vedle. Po celém našem pomezí s Rakouskem i za ním by byly při silnici cedule: „Navštivte hrad Haardegg.“
Zblízka vypadal trochu jako náš hrad Kost. V okolí Dyje nic romantičtějšího nebylo. Připadal jsem si jako doma, zrovna tady ano. Samý školní výlet, samé šipky k hradu. Co mě udivilo, děti hrad míjely. Ke hradu jsem pokračoval sám, pominu-li svou přítelkyni, kterou zajímalo ptactvo a z něho nejvíc dravci… Vstupenka za 8€ a pokud navštívím i vedle stojící barokní zámek (pár kilometrů po hlavní dolů), tak vstupenka za 10€. Docela chytrý marketingový tah. Střechu hradu opravovala parta našich pokrývačů, jak vyplynulo po mém pozdravu, na který odpověděli česky. Z rozhovoru jsem pochopil, že Rakušani na prohlídku nechodí, neboť je to příliš drahé. Velká vydání nemilují a tak se od bran vrací.
Hrad je jedna velká zřícenina a paní hraběnka je držgrešle, což mi připadalo humorné. Z pohledu poučeného laika i tak bylo na co se dívat, neboť hradu se nevyhýbaly celebrity napříč stoletími ani rakouské příhraniční dějiny. S dobrým pocitem, že jsme přispěli na obnovu, byť soukromého hradního parku našich sousedů, spěchali jsme dál do Dolních Rakous využít druhé části vstupenky navštívit barokní zámek.
Už na Haardeggu jsem si všiml, že majitelka zasahuje dosti svévolně do historické konstrukce jednotlivých staletí. Třeba, když fotky svého otce v parádní uniformě Wehrmachtu (ze svatby) vystavila v podobě tabla v haardeckém rytířském sále.
Barokní zámek, oblíbený prý i Marií Terezií, to bylo jiné kafe. Začalo to průvodkyní, krev a do kafe mlíko. Byla to mladá Češka, která byla ráda, že přes léto našla práci právě tady. Ujala se nás docela kamarádsky. Nevím proč, ale tady jsem si připadal jako v oživlých stránkách knížky spisovatele A. Branalda „Vandrovali vandrovníci“, kdy děj, který se odehrává před 150 lety, se hodně podobá našim současným zážitkům. Když děvče zjistilo, jak málo ji toho „hrábinka“ o zámku naučila, rezignovala na text lehce uvízlý v paměti a svedla řeč na „drby“ o panstvu a na hady, které doma pěstovala a které by nikdy do postele milému nedala…
Svérázná hraběnka běhala dole v přízemí a po nádvoří a sháněla hotovost, aby mohla zaplatit českému ladiči pian, co právě dokončil svou práci. My se o poschodí výše právě dozvěděli, že velké flakóny od voňavek mezi malovaným sklem z Čech 18. století si paní přivezla z Itálie a doma, to je v domku na náměstí, neměla kam je dát.
„Pojďte sem, stříknu trochu na vás, jsou plný, asi dar nějaké „italské značky“. Neubylo, navonět jsme se nedali. Slečna průvodkyně přešla do rodinného, familiárního tónu, z kterého vyplynulo, že tu vlastně hlídá a že ani neví, z čeho majitelka žije.
Trošku mě zamrzel čínský pokoj. Starý čínský porcelán a vedle toho fotky z třicátých let, artefakty velkého pochodu čínské armády napříč Čínou v době vlastenecké války, před a po ní. Nesourodé exponáty bijící do očí a k tomu vyprávění, že po válce spoustu roků na hradě hospodařili sovětští vojáci a že tu topili parketami. Pokud byla pravda, že tu bydleli, pak klobouk dolů, jak jinak. Dobře se paní hrábince o hrad starali…
Slečně průvodkyni jsme nijak nevadili, na rozdíl od průvodkyň hradů a zámků na naší straně hranic v okrese Znojmo. Tam se průvodcovské služby staly doménou žákyněk druhých ročníků hotelové školy v Mikulově a my měli tu „čest“ jejich vyprávění slyšet jako první. Děs a běs. Nedivím se, že prohlídek se účastní minimum návštěvníků se zájmem o kvalifikovaný výklad.
Vraťme se ještě do Rakous. Když jsme odcházeli, viděl jsem několikrát mihnout se kolem mě hrábinku. Nezastavila se. Neměl jsem tu čest… O pár metrů dál bych si ji spletl s jinou vesničankou. Víc by ten zámek slušel tomu českému děvčeti se slušným plným dekoltem. Tam by si určitě našla slušné místo pro svého vysněného velkého hada škrtiče a mladého pana hraběte by zbavila touhy cestovat po světě…
Egon Wiener
Zblízka vypadal trochu jako náš hrad Kost. V okolí Dyje nic romantičtějšího nebylo. Připadal jsem si jako doma, zrovna tady ano. Samý školní výlet, samé šipky k hradu. Co mě udivilo, děti hrad míjely. Ke hradu jsem pokračoval sám, pominu-li svou přítelkyni, kterou zajímalo ptactvo a z něho nejvíc dravci… Vstupenka za 8€ a pokud navštívím i vedle stojící barokní zámek (pár kilometrů po hlavní dolů), tak vstupenka za 10€. Docela chytrý marketingový tah. Střechu hradu opravovala parta našich pokrývačů, jak vyplynulo po mém pozdravu, na který odpověděli česky. Z rozhovoru jsem pochopil, že Rakušani na prohlídku nechodí, neboť je to příliš drahé. Velká vydání nemilují a tak se od bran vrací.
Hrad je jedna velká zřícenina a paní hraběnka je držgrešle, což mi připadalo humorné. Z pohledu poučeného laika i tak bylo na co se dívat, neboť hradu se nevyhýbaly celebrity napříč stoletími ani rakouské příhraniční dějiny. S dobrým pocitem, že jsme přispěli na obnovu, byť soukromého hradního parku našich sousedů, spěchali jsme dál do Dolních Rakous využít druhé části vstupenky navštívit barokní zámek.
Už na Haardeggu jsem si všiml, že majitelka zasahuje dosti svévolně do historické konstrukce jednotlivých staletí. Třeba, když fotky svého otce v parádní uniformě Wehrmachtu (ze svatby) vystavila v podobě tabla v haardeckém rytířském sále.
Barokní zámek, oblíbený prý i Marií Terezií, to bylo jiné kafe. Začalo to průvodkyní, krev a do kafe mlíko. Byla to mladá Češka, která byla ráda, že přes léto našla práci právě tady. Ujala se nás docela kamarádsky. Nevím proč, ale tady jsem si připadal jako v oživlých stránkách knížky spisovatele A. Branalda „Vandrovali vandrovníci“, kdy děj, který se odehrává před 150 lety, se hodně podobá našim současným zážitkům. Když děvče zjistilo, jak málo ji toho „hrábinka“ o zámku naučila, rezignovala na text lehce uvízlý v paměti a svedla řeč na „drby“ o panstvu a na hady, které doma pěstovala a které by nikdy do postele milému nedala…
Svérázná hraběnka běhala dole v přízemí a po nádvoří a sháněla hotovost, aby mohla zaplatit českému ladiči pian, co právě dokončil svou práci. My se o poschodí výše právě dozvěděli, že velké flakóny od voňavek mezi malovaným sklem z Čech 18. století si paní přivezla z Itálie a doma, to je v domku na náměstí, neměla kam je dát.
„Pojďte sem, stříknu trochu na vás, jsou plný, asi dar nějaké „italské značky“. Neubylo, navonět jsme se nedali. Slečna průvodkyně přešla do rodinného, familiárního tónu, z kterého vyplynulo, že tu vlastně hlídá a že ani neví, z čeho majitelka žije.
Trošku mě zamrzel čínský pokoj. Starý čínský porcelán a vedle toho fotky z třicátých let, artefakty velkého pochodu čínské armády napříč Čínou v době vlastenecké války, před a po ní. Nesourodé exponáty bijící do očí a k tomu vyprávění, že po válce spoustu roků na hradě hospodařili sovětští vojáci a že tu topili parketami. Pokud byla pravda, že tu bydleli, pak klobouk dolů, jak jinak. Dobře se paní hrábince o hrad starali…
Slečně průvodkyni jsme nijak nevadili, na rozdíl od průvodkyň hradů a zámků na naší straně hranic v okrese Znojmo. Tam se průvodcovské služby staly doménou žákyněk druhých ročníků hotelové školy v Mikulově a my měli tu „čest“ jejich vyprávění slyšet jako první. Děs a běs. Nedivím se, že prohlídek se účastní minimum návštěvníků se zájmem o kvalifikovaný výklad.
Vraťme se ještě do Rakous. Když jsme odcházeli, viděl jsem několikrát mihnout se kolem mě hrábinku. Nezastavila se. Neměl jsem tu čest… O pár metrů dál bych si ji spletl s jinou vesničankou. Víc by ten zámek slušel tomu českému děvčeti se slušným plným dekoltem. Tam by si určitě našla slušné místo pro svého vysněného velkého hada škrtiče a mladého pana hraběte by zbavila touhy cestovat po světě…
Egon Wiener
Slavní a velcí – Liaz
Letos by bylo „Liazu“ 60 let. Škoda, už nebude. A měli bychom co oslavovat! Název „Liberecké automobilové závody“ nebyl podnik, jakých je dnes kolem Liberce dvanáct do tuctu. Žádné stěrače a gumové rohožky, ale skutečná auta spojená s dějinami Liberce, Jablonce nad Nisou a okolí. S pojmenováním, které se fabrice dostalo, má co do činění skutečnost, že právě v místech, kde vznikala před 60 lety nová továrna – známá slévárna Ostašov – stávaly dříve objekty bývalé automobilky „RAF“ (Reichenberger-Automobil-Fabrik).
U zrodu „RAF“ stál před 105 lety liberecký průmyslník Theodor Liebieg, známý automobilový závodník. V roce 1909 měla liberecká značka „RAF“ na pražském autosalonu jednu z největších expozic osobních i nákladních automobilů. Před 60 lety bylo sídlo základního závodu Liaz v Jablonci nad Nisou. Jeho další závody byly v Liberci, v Mnichově Hradišti, Mělníce, Přerově a ve Znojmě.
Jak jsem se už zmínil, v místech, kde dříve stály staré objekty automobilky RAF, stojí slévárna Ostašov. Ještě před 40 lety výrobní program Liazu stál za povšimnutí. Kategorie jedna: universální vozy pro přepravu těžších nákladů, dálkové vozy s vysokými výkony a pohodlnou kabinou pro řidiče, pro přepravu těžkých nákladů na větší vzdálenosti a pro mezinárodní přepravu. Sklápěče a podvozky určené zejména pro stavební provoz jako jsou autojeřáby, pojízdné míchačky a další. V koncepci rozvoje měl Liaz našlápnuto docela pěkně. Výroba vozů o tonáži 12 tun a více, lodní letecké motory o výkonu 500 koní i více. Zázemí, kdy v Liberci studovali mladí lidé inženýrské obory, průmyslová škola vyřazovala absolventy středního technického vzdělání, jako jinde v zahraničí vysokoškoláky…
Kdeže ty loňské sněhy jsou! Kam odešli oni specialisté Liazu, kteří našemu regionu přinášeli ze světa slávu, úspěchy a peníze? Skončila sláva českého řemesla, výroba nákladních vozů, které patřily do rodinného stříbra Československa. Tahač Škoda 706 MS s chladírenskými přepravníky a další vozy, které desítky let od Uralu po Pyreneje najezdily miliony km. Skončily, žel, stejně jako tradiční výroba textilu, uhlí, cukrovky, motorek, traktorů, malých letadel. Je třeba vzpomenout oněch velikánů průmyslu, kteří sice zanikli v rukou zahraničního kapitálu, ale kteří mohou být i v budoucnu vzkříšeni…
U zrodu „RAF“ stál před 105 lety liberecký průmyslník Theodor Liebieg, známý automobilový závodník. V roce 1909 měla liberecká značka „RAF“ na pražském autosalonu jednu z největších expozic osobních i nákladních automobilů. Před 60 lety bylo sídlo základního závodu Liaz v Jablonci nad Nisou. Jeho další závody byly v Liberci, v Mnichově Hradišti, Mělníce, Přerově a ve Znojmě.
Jak jsem se už zmínil, v místech, kde dříve stály staré objekty automobilky RAF, stojí slévárna Ostašov. Ještě před 40 lety výrobní program Liazu stál za povšimnutí. Kategorie jedna: universální vozy pro přepravu těžších nákladů, dálkové vozy s vysokými výkony a pohodlnou kabinou pro řidiče, pro přepravu těžkých nákladů na větší vzdálenosti a pro mezinárodní přepravu. Sklápěče a podvozky určené zejména pro stavební provoz jako jsou autojeřáby, pojízdné míchačky a další. V koncepci rozvoje měl Liaz našlápnuto docela pěkně. Výroba vozů o tonáži 12 tun a více, lodní letecké motory o výkonu 500 koní i více. Zázemí, kdy v Liberci studovali mladí lidé inženýrské obory, průmyslová škola vyřazovala absolventy středního technického vzdělání, jako jinde v zahraničí vysokoškoláky…
Kdeže ty loňské sněhy jsou! Kam odešli oni specialisté Liazu, kteří našemu regionu přinášeli ze světa slávu, úspěchy a peníze? Skončila sláva českého řemesla, výroba nákladních vozů, které patřily do rodinného stříbra Československa. Tahač Škoda 706 MS s chladírenskými přepravníky a další vozy, které desítky let od Uralu po Pyreneje najezdily miliony km. Skončily, žel, stejně jako tradiční výroba textilu, uhlí, cukrovky, motorek, traktorů, malých letadel. Je třeba vzpomenout oněch velikánů průmyslu, kteří sice zanikli v rukou zahraničního kapitálu, ale kteří mohou být i v budoucnu vzkříšeni…
Růžovou ti krinolínu koupím, dítě mé
A přestaň si hrát s tankem! Osvobodil i tvé rodiče, nebo ne? Máme to problém v naší domovině! Neumíme to s hrdiny na podstavci. Na každého něco víme. Jakýpak hrdina, když jako mladý kradl višně… Ten tank opravdu v roce 1945 nepřijel do Prahy jako první. Ale na své cestě kus světa od fašistů osvobodil a seděli v něm skvělí lidé, kteří svůj krk a život svěřili stroji, který obstál a dovezl osvoboditele – rudé vojáky až do májové Prahy přes spáleniště, přes krvavé řeky…
A pak mým jménem, kdosi s nudlí u nosu, ten tank natřel na růžovo, jako by do krajek chtěl obléci hrdinu. Proč se nešel malíř pokojů rovnou vyčůrat na hrob neznámého vojína? Proč rovnou na Olšanech nenechal ty, co padli za svobodu vyorat a odvést do kafilérie… Opravdu máme tolik hrdinů, co umí jen natírat tanky, plácat do nich rukou, nic víc, nic víc?
Je mi špatně z takové cti, dívat se jak přestárlí kluci a ministr české vlády blbne. Jak si plete dojmy s pojmy. Ten tank a jeho posádka, kterou zneuctily a urazily velké nuly, neobsazoval tuhle republiku v roce 1968, ale je už naší národní vlastností místo poděkování plivnout hrdinům do očí. Těžko oddiskutuje někdo, že nejprve jde jedno a za ním putuje až to druhé. Nejdřív jsme si div neurvali jazyk, jak jsme Rusům za všechno děkovali, pak jsme v opačném gardu, vše ruské nenáviděli, až nás ruce pálily. Copak se neumíme normálně chovat? Rozumně uvažovat? Musíme mít stejný názor s tím natěračem tanku, který se narodil hluboko v míru a neví, co byla válka a v jednom se mýlí?
Tenhle tank s okupací v roce 1968 nemá, co by ho spojilo, nezaslouží si být za slečinku. Natěrač i ministr, co jej na pontonu usazoval, by udělali líp, kdyby do té řeky skočili a ochladili svá rozpálená těla a raději nám vysvětlili, alespoň ministr, proč kolem něj všichni kradou. Co nás všechny stojí jeho nové pandury, kolik si kdo strčil do kapsy a přitom nadával na Rusy…
Egon Wiener
A pak mým jménem, kdosi s nudlí u nosu, ten tank natřel na růžovo, jako by do krajek chtěl obléci hrdinu. Proč se nešel malíř pokojů rovnou vyčůrat na hrob neznámého vojína? Proč rovnou na Olšanech nenechal ty, co padli za svobodu vyorat a odvést do kafilérie… Opravdu máme tolik hrdinů, co umí jen natírat tanky, plácat do nich rukou, nic víc, nic víc?
Je mi špatně z takové cti, dívat se jak přestárlí kluci a ministr české vlády blbne. Jak si plete dojmy s pojmy. Ten tank a jeho posádka, kterou zneuctily a urazily velké nuly, neobsazoval tuhle republiku v roce 1968, ale je už naší národní vlastností místo poděkování plivnout hrdinům do očí. Těžko oddiskutuje někdo, že nejprve jde jedno a za ním putuje až to druhé. Nejdřív jsme si div neurvali jazyk, jak jsme Rusům za všechno děkovali, pak jsme v opačném gardu, vše ruské nenáviděli, až nás ruce pálily. Copak se neumíme normálně chovat? Rozumně uvažovat? Musíme mít stejný názor s tím natěračem tanku, který se narodil hluboko v míru a neví, co byla válka a v jednom se mýlí?
Tenhle tank s okupací v roce 1968 nemá, co by ho spojilo, nezaslouží si být za slečinku. Natěrač i ministr, co jej na pontonu usazoval, by udělali líp, kdyby do té řeky skočili a ochladili svá rozpálená těla a raději nám vysvětlili, alespoň ministr, proč kolem něj všichni kradou. Co nás všechny stojí jeho nové pandury, kolik si kdo strčil do kapsy a přitom nadával na Rusy…
Egon Wiener
neděle 3. července 2011
Francouzština
Francouzština byla odjakživa jazykem galského kohouta, Athose, D´Artagnana, Aramise, Porthose a taky Jany z Arku a poštovních úředníků a celníků. Vím to. Celý svůj život sbírám známky a pošty spolu komunikovaly vždy galsky. Francouzsky, samozřejmě. Však i můj první známkový katalog Yvert to se mnou zkoušel touhle řečí. Co vím, tak i diplomaté museli umět „fráninu“, tak jako vzrůstem malí vzdělanci z Indočíny Ho Či Min a další. Též Napoleon s Josefínou spolu mluvili francouzsky. Uměli ji i Karel IV., polští králové i ruští carové. Na ní stálo samoděržaví. Uměl ji Lenin a vsadím boty, že i Naděžda Krupská, autor verneovek, kapitán Dreyfus, baron Rothschild, Mata Hari, vynálezce papinova hrnce, maršálové Petén i Fosch, minér Lesseps, pán a paní Curie, moje setřenice z Naharia v Izraeli. Učit se ji musela čtyři roky na gymnáziu má oblíbená dcera Sára. Mluvila jí děvčata, co uklízela v zámcích na Loiře, ve francouzských TGV rychlících, holiči ve Strassburgu, mstitelé svedených dcer na Elbě rybáři z Bretaně. Páni, co žili na Sychrově, Rohanové, letci slavné letky Normandie – Němen, co za druhé světové války vzlétali do bojových akcí ze Sovětského svazu i ti, co ve „svobodné zóně“ poslali francouzské ženy do plynu.
Francouzština, je řeč králů, jakobínů, Zoly, Balzaca, Pasteura i Edith Piaf, stavitelů horkovzdušných balónů, Asterixe, Obelixe a maršála De Gaulla. Monackého prince i hádavé Bardotky, četníků ze Sant Tropéz, kuličky hazardu známé rulety v Monaku, zvoníka od Matky Boží v Paříži, rakušanky sťaté gilotinou.
Francouzština je řečí nosohltanu a těch, co nechrápou, proto ji asi neumím. Mám nosní polypy a v nosní přepážce díru. Proč, ptám se vás, doktore Kosi? Říkal jste: „Ještě jednou takového pacienta a půjdu do dolů.“ Co vás to napadlo emigrovat a Laděnu tu nechat? Dnes jste už asi zcela jistě nahoře.
Nevím, zda pánbůh mluví francouzsky, ale pošta patřila téhle aromatické, libozvučné řeči. Vím, proč ji neumím. Neumím zpívat, nadávat a klít. Pro tuhle řeč je třeba mít dar hudebního sluchu. Co je to kankán a hudba Jacquese Offenbacha? Francouzská vstupenka do nebe, spalující melodie židovského autora, co mluvil jenom francouzky.
Ta řeč je i dar, odměna, jako Řád čestné legie. Měl ho Štefánik jako prezident Beneš. Přátelé sladké Francie. Francie to je posvátná Remeš, tak jako spolehlivé francouzské auto a sladké víno. Francouzsky mluvící města v daleké Kanadě.
Buď francouzštině čest. Ať žije Francie, ať žijí frantíci a jejich krásná řeč.
Francouzština, je řeč králů, jakobínů, Zoly, Balzaca, Pasteura i Edith Piaf, stavitelů horkovzdušných balónů, Asterixe, Obelixe a maršála De Gaulla. Monackého prince i hádavé Bardotky, četníků ze Sant Tropéz, kuličky hazardu známé rulety v Monaku, zvoníka od Matky Boží v Paříži, rakušanky sťaté gilotinou.
Francouzština je řečí nosohltanu a těch, co nechrápou, proto ji asi neumím. Mám nosní polypy a v nosní přepážce díru. Proč, ptám se vás, doktore Kosi? Říkal jste: „Ještě jednou takového pacienta a půjdu do dolů.“ Co vás to napadlo emigrovat a Laděnu tu nechat? Dnes jste už asi zcela jistě nahoře.
Nevím, zda pánbůh mluví francouzsky, ale pošta patřila téhle aromatické, libozvučné řeči. Vím, proč ji neumím. Neumím zpívat, nadávat a klít. Pro tuhle řeč je třeba mít dar hudebního sluchu. Co je to kankán a hudba Jacquese Offenbacha? Francouzská vstupenka do nebe, spalující melodie židovského autora, co mluvil jenom francouzky.
Ta řeč je i dar, odměna, jako Řád čestné legie. Měl ho Štefánik jako prezident Beneš. Přátelé sladké Francie. Francie to je posvátná Remeš, tak jako spolehlivé francouzské auto a sladké víno. Francouzsky mluvící města v daleké Kanadě.
Buď francouzštině čest. Ať žije Francie, ať žijí frantíci a jejich krásná řeč.
Den nezávislosti v pořadí 235.
Protože to neumíme, máme se co učit. Je to o hrdosti a vzájemné úctě. Nikdo se na nikoho netlačil, nechtěl servilně autogram, nepospíchal. I to sluníčko svítilo a hřálo, přes všechny negativní meteorologické předpovědi.
Prezident republiky Václav Klaus stál metr před námi. Nikdo nepředbíhal. Někteří drželi v tlapce květiny, jiní čokoládové bonbóny. Stáli jsme v zástupu po dvojicích, těsně před námi pohublý kardinál Vlk s teologem Hermanem, k nim se připojila „jaderná“ inženýrka Drábová s usměvavým indem.
Moc hezké bylo její objetí s kardinálem. Indiskrétně jsem vyslechl jejich rozhovor. Neuvěříte! Chtěla, aby kardinál loboval za patrona pro jaderné fyziky. Kardinál jí to slíbil, a že se bude rvát jako lev příští týden u Svaté kurie v Římě. Kdo by to řekl!
Všichni stojící ve frontě na podání ruky panu velvyslanci se mezi sebou znali. Pouze se občas dohadovali, co mu popřát, aby neslyšel pořád to samé. Jana mu poděkovala za pozvání, já mu popřál sluníčko a hodně úspěchů. Co mi odpověděl nevím, víc se věnoval Janě. Jeho paní zase srdečně a mocně cloumala mou paží. Pár kroků davem generálů, církevních hodnostářů všech náboženství, velvyslanců, atašé, vědců a intelektuálů a byli jsme na schodech rezidence vedoucích do zahrad bývalého paláce rodiny Petschků.
Před námi hrálo hudební těleso americké armády a zaměstnanci ambasády, kteří to také dobře uměli. Na všechny čekalo občerstvení až takové rozličné a matoucí, že jsem si spletl malé černé kamínky v misce zatěžující letáček s exotickou pochutinou. Pokud budu pozván i příště, vezmu panu velvyslanci ochutnat české buchty s povidly a mákem. Počkám až si kousne a zhodnotí, jak chutnají.
Nikdy bych nevěřil, kdo všechno přišel oslavit s Američany jejich svátek. Byla tu celá naše vláda, prezident bez manželky, zástupci obou komor parlamentu, generální štáb, zástupci univerzit, diplomaté, představitelé institucí, kléru, zástupci organizací, novináři, spisovatelé, osobní přátelé, významní lékaři, vědci, podnikatelé, politici, opozice, bývalý premiér Zeman i bývalý primátor Liberce Jan Korytář.
Českou hymnu zazpívala Iva Bittová, hymnu USA Michael Horák. Český prezident pronesl projev v angličtině, ambasador USA jej prošpikoval českými bonmotty. (Jak známo, maminka Normana Eisena je z Čech). Prezident Klaus využil téměř celých dvou hodin k neformálním rozhovorům mimo protokol a tak většina z nás, stojících okolo, využila té příležitosti představit panu prezidentovi svůj doprovod. Poklidnou atmosféru „zneužili“ pouze redaktoři TV Prima k dotazu na názor prezidenta k ukončení vládní krize.
Norman Eisen bodoval tím, jak lehce spěchal podat si ruku s každým v zahradě a poptat se tradičně: „How do you do?“ Trochu mne vyvedl z míry hlavní hygienik, který mi poli kravatu červeným vínem. O to větší radost jsem měl z toho, že generál Sedláček je stále ve formě i ve svých více devadesáti letech.
Odešli jsme s Janou spolu s MUDr. Pirkem. My jsme šli na metro, expremiéra Zemana odvážela na Vysočinu limuzína.
Den nezávislosti USA 235. V pořadí se vydařil. Budu se těšit na další.
Prezident republiky Václav Klaus stál metr před námi. Nikdo nepředbíhal. Někteří drželi v tlapce květiny, jiní čokoládové bonbóny. Stáli jsme v zástupu po dvojicích, těsně před námi pohublý kardinál Vlk s teologem Hermanem, k nim se připojila „jaderná“ inženýrka Drábová s usměvavým indem.
Moc hezké bylo její objetí s kardinálem. Indiskrétně jsem vyslechl jejich rozhovor. Neuvěříte! Chtěla, aby kardinál loboval za patrona pro jaderné fyziky. Kardinál jí to slíbil, a že se bude rvát jako lev příští týden u Svaté kurie v Římě. Kdo by to řekl!
Všichni stojící ve frontě na podání ruky panu velvyslanci se mezi sebou znali. Pouze se občas dohadovali, co mu popřát, aby neslyšel pořád to samé. Jana mu poděkovala za pozvání, já mu popřál sluníčko a hodně úspěchů. Co mi odpověděl nevím, víc se věnoval Janě. Jeho paní zase srdečně a mocně cloumala mou paží. Pár kroků davem generálů, církevních hodnostářů všech náboženství, velvyslanců, atašé, vědců a intelektuálů a byli jsme na schodech rezidence vedoucích do zahrad bývalého paláce rodiny Petschků.
Před námi hrálo hudební těleso americké armády a zaměstnanci ambasády, kteří to také dobře uměli. Na všechny čekalo občerstvení až takové rozličné a matoucí, že jsem si spletl malé černé kamínky v misce zatěžující letáček s exotickou pochutinou. Pokud budu pozván i příště, vezmu panu velvyslanci ochutnat české buchty s povidly a mákem. Počkám až si kousne a zhodnotí, jak chutnají.
Nikdy bych nevěřil, kdo všechno přišel oslavit s Američany jejich svátek. Byla tu celá naše vláda, prezident bez manželky, zástupci obou komor parlamentu, generální štáb, zástupci univerzit, diplomaté, představitelé institucí, kléru, zástupci organizací, novináři, spisovatelé, osobní přátelé, významní lékaři, vědci, podnikatelé, politici, opozice, bývalý premiér Zeman i bývalý primátor Liberce Jan Korytář.
Českou hymnu zazpívala Iva Bittová, hymnu USA Michael Horák. Český prezident pronesl projev v angličtině, ambasador USA jej prošpikoval českými bonmotty. (Jak známo, maminka Normana Eisena je z Čech). Prezident Klaus využil téměř celých dvou hodin k neformálním rozhovorům mimo protokol a tak většina z nás, stojících okolo, využila té příležitosti představit panu prezidentovi svůj doprovod. Poklidnou atmosféru „zneužili“ pouze redaktoři TV Prima k dotazu na názor prezidenta k ukončení vládní krize.
Norman Eisen bodoval tím, jak lehce spěchal podat si ruku s každým v zahradě a poptat se tradičně: „How do you do?“ Trochu mne vyvedl z míry hlavní hygienik, který mi poli kravatu červeným vínem. O to větší radost jsem měl z toho, že generál Sedláček je stále ve formě i ve svých více devadesáti letech.
Odešli jsme s Janou spolu s MUDr. Pirkem. My jsme šli na metro, expremiéra Zemana odvážela na Vysočinu limuzína.
Den nezávislosti USA 235. V pořadí se vydařil. Budu se těšit na další.
Popice u Znojma
Pokud jste z Jablonce nebo z Liberce, tak o tom uvažujte. Liberecký kraj a jižní Morava, sever a jih. Doma mi neuzrál ani mech a Popice jsou zralé, barevné a sladké. Bůhví kolik jim je let, ale málo to není. Viděl jsem vinné sklepy pod kostelem spolu s vinařem Koníčkem a ochutnával jeho víno. Takové sklepy v Liberci nejsou, snad jen hluboké sklepy pod „Plzeňkou“, sklepy civilní obrany a snad ještě v Jablonném pod Zdislavou… Ale co ty mají společného s romantikou a dobrou náladou?
Za to, když jste v Popicích, tak musíte vzhůru, doleva a pořád nahoru, až dojdete vřesem do vinic, které snad musí patřit jen Pánubohu. Všude kolem se hlasitě ozývají ptáci s měňavým peřím a na vysoké obloze ladně krouží predátor.
Obzor je tu pro nás, co jsme zvyklí zarazit se pohledem o hory, příliš vzdálený. Kaplička, Boží muka, pumpa u studny. Slunce ze všech stran, štětec a paleta. Zelená je barva úrody. Živé barvy. Smaragd, opál, tyrkys, jadeit a křišťálová voda. Připadám si jako v Jiříkově vidění. Je tu krásně, jako bych byl ve slunné Francii.
Krajina se podobá francouzskému Barbizónu, jako by vedle mne usedl velký Theodor Rousseau, Huguet, Latour nebo Vernon. S nimi vidím krajinu. Stromy a keře plné plachých ptáků hřadujících ve větvích. Ovce rozvážně spásají trávu, lidé pracují na vinicích. Široko daleko žádný známý smrk, strom deštných pralesů Jizerských hor. Vzpomínám na jeden pár hrdliček hnízdící ve větvích studeného pichláček v ranním sluníčku u rodného domu v Machníně.
Popice. A kolem těch podivných jmen! Havraníky, Hnanice, Mašůvky, Konice, Šatov… Vesnice se jmény jako písnička. A také je to o lidech jako jsou manželé Bogdanovi. Nějak mi tu nescházejí sprejeři, vandalové a somráci, co se dožadují příspěvku na krabicové víno.
Mám chuť na dobré jídlo a ještě lepší víno. A že ho tu kolem je! Můj drahý domove, přece jen je dobré občas zvednout kotvu a jet se někam podívat. Tenhle exkurz do kraje, kde všechno zraje, je pokus o smír s nebem plným hvězd, s tančícími plamínky večerního ohně v barvě zapadajícího slunce a s větrem, který žene mraky tmavou oblohou. Bude pršet a vzduch se ochladí. Je tu krásně i za deště. Bydlel jsem hned z kraje Popovic, kde mi pod okny kvetl bez a šípková růže a beránek před spaním počítal ovečky.
Liberec s Jabloncem mají Nisu, tady rozvážně krajinou plyne Dyje o kousek dál zvaná Thaya. Ať za hranicemi nebo před nimi, příroda je stejná. Roste tu všechno. Ořešáky, třešně,ale hlavně víno, víno, víno. Je v každé zahradě, za každým plotem, jsou ho plné nedozírné pláně, kam oko dohlédne.
Znojemsko je krásný kraj, plný „lidí od Frýdlantu“, kteří se sem přestěhovali za teplem. Kraj provoněný vínem a prozářený sluncem, plný lidského snažení změnit svět, což se jim daří. Stačí ho jen vzít, dát zkvasit, vylisovat, dát vyzrát, stočit do lahví a pozvat přátele. O tom je život podle Popic. Díky, přátelé.
Za to, když jste v Popicích, tak musíte vzhůru, doleva a pořád nahoru, až dojdete vřesem do vinic, které snad musí patřit jen Pánubohu. Všude kolem se hlasitě ozývají ptáci s měňavým peřím a na vysoké obloze ladně krouží predátor.
Obzor je tu pro nás, co jsme zvyklí zarazit se pohledem o hory, příliš vzdálený. Kaplička, Boží muka, pumpa u studny. Slunce ze všech stran, štětec a paleta. Zelená je barva úrody. Živé barvy. Smaragd, opál, tyrkys, jadeit a křišťálová voda. Připadám si jako v Jiříkově vidění. Je tu krásně, jako bych byl ve slunné Francii.
Krajina se podobá francouzskému Barbizónu, jako by vedle mne usedl velký Theodor Rousseau, Huguet, Latour nebo Vernon. S nimi vidím krajinu. Stromy a keře plné plachých ptáků hřadujících ve větvích. Ovce rozvážně spásají trávu, lidé pracují na vinicích. Široko daleko žádný známý smrk, strom deštných pralesů Jizerských hor. Vzpomínám na jeden pár hrdliček hnízdící ve větvích studeného pichláček v ranním sluníčku u rodného domu v Machníně.
Popice. A kolem těch podivných jmen! Havraníky, Hnanice, Mašůvky, Konice, Šatov… Vesnice se jmény jako písnička. A také je to o lidech jako jsou manželé Bogdanovi. Nějak mi tu nescházejí sprejeři, vandalové a somráci, co se dožadují příspěvku na krabicové víno.
Mám chuť na dobré jídlo a ještě lepší víno. A že ho tu kolem je! Můj drahý domove, přece jen je dobré občas zvednout kotvu a jet se někam podívat. Tenhle exkurz do kraje, kde všechno zraje, je pokus o smír s nebem plným hvězd, s tančícími plamínky večerního ohně v barvě zapadajícího slunce a s větrem, který žene mraky tmavou oblohou. Bude pršet a vzduch se ochladí. Je tu krásně i za deště. Bydlel jsem hned z kraje Popovic, kde mi pod okny kvetl bez a šípková růže a beránek před spaním počítal ovečky.
Liberec s Jabloncem mají Nisu, tady rozvážně krajinou plyne Dyje o kousek dál zvaná Thaya. Ať za hranicemi nebo před nimi, příroda je stejná. Roste tu všechno. Ořešáky, třešně,ale hlavně víno, víno, víno. Je v každé zahradě, za každým plotem, jsou ho plné nedozírné pláně, kam oko dohlédne.
Znojemsko je krásný kraj, plný „lidí od Frýdlantu“, kteří se sem přestěhovali za teplem. Kraj provoněný vínem a prozářený sluncem, plný lidského snažení změnit svět, což se jim daří. Stačí ho jen vzít, dát zkvasit, vylisovat, dát vyzrát, stočit do lahví a pozvat přátele. O tom je život podle Popic. Díky, přátelé.
Putovní lahve
Na rozdíl od putovních pohárů, kde se majitel zvěčňoval rád a dobrovolně, na drahé lahve koňaku si psala moje maminka, kdo ji přinesl zpět. Asi tomu nerozumíte. Uvedu vás do obrazu. Maminka prodávala jistý čas ve speciálce potravin, v dárkovém balení všelikerých dobrot, kterých bylo za socialismu jako šafránu. Běžně na pultech obchodů scházely olejovky, losos, párky v plechovkách, sardelová očka, čínské vepřové konzervy. K tomu se připojil drahý koňak, lepší víno, káva a vše úhledně zabaleno s mašlí v igelitovém pytlíku nebo v proutěném koši naplňovaly regály „dárkových potravin“ v liberecké Pražské ulici.
Za pultem stála moje maminka a otec, oba víc jak dvacet let. Od počátku šedesátých do konce osmdesátých let dvacátého století. Zažili v tom obchodě tolik, že se až divím, že oba zemřeli sešlostí věkem. Ten obchod stál uprostřed rušné ulice a s obchodem pana Pleštila naproti byl jedním z nejprestižnějších obchodů N. P. Potraviny Liberec.
Tady se scházeli lidé od divadla, kultury, z radnice, z politiky, automobiloví závodníci, doktoři, obchodníci, novináři, úředníci, aby buď s matkou přes pult, nebo s tátou vzadu řešili, co nemohli na svých pracovištích. Často i vzadu bez táty. To táta hlídal závěs, aby dozadu nikdo ani omylem nešel, protože tam se kuly pikle. Psala se léta šedesátá a každý by hned privatizoval, profiloval se a byl ve výhodné pozici „až to praskne“. A všichni přitom potřebovali dobře jíst a pít.
V krámě se děly věci! Turisté z německé demokratické republiky koukali nevěřícně na olejovky, které neviděli 10 let i na párky v plechovce. Potom nabízeli východní marku za dvě koruny a vedli k tomu velezrádné řeči, ve kterých posílali vedení své země, ani se neptejte kam. Ale maminka to vždycky nějak otočila a nechávala jim něco i mimo to dárkové balení. Tatínek si v té konspiraci počínal jako ryba ve vodě. Zavedl si takový malý diplomatický protokol. Lékaři se nesetkávali navzájem, aby si nezáviděli, obchodníci měli vyhrazeny pozdní pondělky. Nejvíc v tom klopýtala slečna prodavačka Soňa. Mnohokrát prověřena, nekradla, ale jinak v tom chodit neuměla. Kolikrát jí jen maminka říkala: „Soničko, na každého se usmívej. Budeme tu v sobotu odpoledne, uděláme si inventuru.“ Sonička se přestávala usmívat na zákazníky a nebylo jí hej. Do toho chodili později občas polští a ruští turisté nabízející polární lišky, zlaté prsteny, čaj a hodinky.
Vraťme se na začátek. Standardem bylo v oněch dobách dávat v ordinacích drahý alkohol. Lékaři jej brali a s malou ztrátou vraceli mé mamince výměnu za peníze zpět. Byl to už takový rituál. Maminka si vedla evidenci a přímo na lahve si dělala tužkou jednoduché poznámky. Tím získala přehled, že doktor F. P. z ortopedie má lepší výsledky než doktor X. Y. z chirurgie. Lékaři o statistice nic netušili. Ta přestala existovat s odchodem maminky do důchodu. Nikdy ji nepotřebovala a její tajemství o úspěšnosti libereckých primářů odešlo s ní.
Za pultem stála moje maminka a otec, oba víc jak dvacet let. Od počátku šedesátých do konce osmdesátých let dvacátého století. Zažili v tom obchodě tolik, že se až divím, že oba zemřeli sešlostí věkem. Ten obchod stál uprostřed rušné ulice a s obchodem pana Pleštila naproti byl jedním z nejprestižnějších obchodů N. P. Potraviny Liberec.
Tady se scházeli lidé od divadla, kultury, z radnice, z politiky, automobiloví závodníci, doktoři, obchodníci, novináři, úředníci, aby buď s matkou přes pult, nebo s tátou vzadu řešili, co nemohli na svých pracovištích. Často i vzadu bez táty. To táta hlídal závěs, aby dozadu nikdo ani omylem nešel, protože tam se kuly pikle. Psala se léta šedesátá a každý by hned privatizoval, profiloval se a byl ve výhodné pozici „až to praskne“. A všichni přitom potřebovali dobře jíst a pít.
V krámě se děly věci! Turisté z německé demokratické republiky koukali nevěřícně na olejovky, které neviděli 10 let i na párky v plechovce. Potom nabízeli východní marku za dvě koruny a vedli k tomu velezrádné řeči, ve kterých posílali vedení své země, ani se neptejte kam. Ale maminka to vždycky nějak otočila a nechávala jim něco i mimo to dárkové balení. Tatínek si v té konspiraci počínal jako ryba ve vodě. Zavedl si takový malý diplomatický protokol. Lékaři se nesetkávali navzájem, aby si nezáviděli, obchodníci měli vyhrazeny pozdní pondělky. Nejvíc v tom klopýtala slečna prodavačka Soňa. Mnohokrát prověřena, nekradla, ale jinak v tom chodit neuměla. Kolikrát jí jen maminka říkala: „Soničko, na každého se usmívej. Budeme tu v sobotu odpoledne, uděláme si inventuru.“ Sonička se přestávala usmívat na zákazníky a nebylo jí hej. Do toho chodili později občas polští a ruští turisté nabízející polární lišky, zlaté prsteny, čaj a hodinky.
Vraťme se na začátek. Standardem bylo v oněch dobách dávat v ordinacích drahý alkohol. Lékaři jej brali a s malou ztrátou vraceli mé mamince výměnu za peníze zpět. Byl to už takový rituál. Maminka si vedla evidenci a přímo na lahve si dělala tužkou jednoduché poznámky. Tím získala přehled, že doktor F. P. z ortopedie má lepší výsledky než doktor X. Y. z chirurgie. Lékaři o statistice nic netušili. Ta přestala existovat s odchodem maminky do důchodu. Nikdy ji nepotřebovala a její tajemství o úspěšnosti libereckých primářů odešlo s ní.
Pionýrské tábory
Průšvih. Mně se na nich líbilo. Samozřejmě, až na maličkosti. Vím, že i z pozdějších skautských táborů se vraceli jedinci, kteří si řekli „jednou a dost“. Asi jsem trochu od malička retardován, ale mě moji pionýrští vedoucí připravili program, který naplnil mou dětskou duši, která se těšila a hřála z cvrkotu kolem mého stanu, v kuchyni při jídle, na výletech, při bojových hrách, při vztyčování vlajky, rozdělování pošty. Moje vzpomínky spadají do let, kdy naši rodiče byli organizováni v národně frontovské organizaci ROH (revoluční odborové hnutí) a museli dost těžce pracovat, takže i ty 2 stovky za 3 neděle na pionýrském táboře bylo hodně peněz. Příspěvek ROH však onu částku o polovinu zmenšil. A tak jsem jezdil do táborů v Opárně, Rakousích, Rovensku, Navarově, Mladějově jezdil jako řada jiných. Pokud se nemýlím, vždy na tři týdny.
Byla to úžasná škola samostatnosti, srovnatelná v pozdějších letech s dvouletou presenční službou v Československé lidové armádě, ať si říká, kdo chce, co chce. Mějte mě třeba za hlupáka, ale tahle výchova ke kolektivismu, odpovědnosti, solidaritě a sociálnímu cítění měla hodně do sebe. Ani tehdy za socialismu jsme si nebyli všichni rovni. Dnes odvrhujeme chudé, jakoby si za chudobu mohli sami. Pokud tehdy byli chudí, dnes je chudých, kteří své děti nemohou poslat do letních táborů mnohem víc. A pionýrský šátek? Pro nás znamenal složením slibu víc, než jsme si mysleli. Nosili jej děti v Sovětském svazu, za velké vlastenecké války, španělské občanské války, děti demokratů v Německu... Každá krásná myšlenka je lehce zneužitelná.
Byla to úžasná škola samostatnosti, srovnatelná v pozdějších letech s dvouletou presenční službou v Československé lidové armádě, ať si říká, kdo chce, co chce. Mějte mě třeba za hlupáka, ale tahle výchova ke kolektivismu, odpovědnosti, solidaritě a sociálnímu cítění měla hodně do sebe. Ani tehdy za socialismu jsme si nebyli všichni rovni. Dnes odvrhujeme chudé, jakoby si za chudobu mohli sami. Pokud tehdy byli chudí, dnes je chudých, kteří své děti nemohou poslat do letních táborů mnohem víc. A pionýrský šátek? Pro nás znamenal složením slibu víc, než jsme si mysleli. Nosili jej děti v Sovětském svazu, za velké vlastenecké války, španělské občanské války, děti demokratů v Německu... Každá krásná myšlenka je lehce zneužitelná.
A čarovat umí kdo?
Sněm ptačí na Ještědu končil prazvláštním provoláním. Obec ptačí sněmovala s tím, že už je to neúnosné a dít se musí věci… Čiri, kiri, pták, kiririki krák. Dohodli se na tom všichni. Ti zdejší i ti, co proletěli světa kraj. Jako když rozevřeš vějíř, frr! a byli pryč. Rozletěli se do všech světových stran. Pod nimi ještě spalo město, řeka, celé Podještědí.
Ano, celá ptačí říše se usnesla, že i ptáci pomohou. Svým luzným zpěvem, co dávné sirény povedou turisty krokem uspěchaným, vdaným i rozvedeným, a sdělí všem, co nevědí a nerozumí: „Zastav se, zpomal a rozhlížej se, naslouchej a kochej se, zazpívej si a ponoř se do vší té světa krásy. Vnímej ji všemi póry těla. Ano, třeba i sedni na lavičku, zavři oči a poslouchej, jak všichni jak jeden hlas říkají: Jsi tady správně, je tady krásně…“
Vraťme se na zem. Jsme doma mezi stromy a přerostlými keř, jsme pány zanedbaných ulic a rozbitých chodníků, kde není kam si sednout. Špinavé jsou i kaluže na mramorové podlaze. Přesto je tu krásně, ale to je i jinde. Nemáme, co jinde mají. Jako vzor by mohl stačit Katalog dovolených 2011 ze Žitavy. V něm je cíl a dostatek všeho, co dát turistovi, aby tu zůstal a kochal se všemi vjemy krásy. Jako vysokohorský krystal nabízí přehršel všeho, co kdo z turistů hledá.
Liberci chybí nabídky na výlety, co vidět, co slyšet, co ochutnat. Okruhy pro turisty za kolik, jak často, jak dlouho trvají. A k tomu fotka. Vždy alespoň jedna, jak v katalogu Číňanů, co nabízejí něco k snědku. A k tomu okruh pro VIP. Včetně toho, že je přijme a provede po radnici některý z funkcionářů města. Těm, co si připlatí, bych ukázal i Klimtovu oponu v městském divadle, jak probíhají v Liberci svatby, církevní obřady, prohlídku synagogy, hřbitova či návštěvu v porodnici. Nezapomeňte, že v Liberci máme i nejstarší a dosud i nejhezčí krematorium – lze dojednat i prohlídky. Proč ne? Lidé jsou různí. Co taková strojovna – podzemí liberecké přehrady, kryty civilní obrany. Tohle všechno v balíčku s mašlí by mohlo být v nabídce „dovolená – nabídka – Liberec 2012“ a vystaveno v „i“ v Ausburgu, v Žitavě, ve všech informačních kancelářích v Evropě.
Řekněte, kde revitalizovali opuštěnou textilku jako Centrum Babylonu na IQ centrum evropské úrovně? Kde mají komplex ZOO a botanické zahrady v jedné ulici? Židovské památky, jedno z nejbohatších muzeí široko daleko, skvostnou galerii, jizerskohorské chalupy, lázně, hrady, poutní místa, sportovní areály, obří sudy, nanovlákna, obrovská nákupní střediska? Atraktivní sousedy Jablonec nad Nisou, Turnov, blízká střediska letní rekreace Máchovo a jiná jezera a především 20 minut vzdálená tak charismatická fotogenická česko-německá Žitava se vším, co mají ti nejatraktivnější a umí to „prodat“ včetně kláštera a hory Ojbin?
Ono mít před radnicí takový malý autobus, podobně jako Centrum Babylon, stále připravený po hodinách po celé léto vozit turisty - no řekněte, není to krásný sen? Byl jsem v mnohem menším městě ve Znojmě a tam to funguje. Tak jako kejklíř, flašinetář, trubači na schodech radnice, obarvená voda v kašně, „i“ se stánkem s informacemi. Sochy, uličky, umělecké drobnosti (ne jen od „Spacia“) a pokud nabízí, tak diskuzi, aby se toho lidé nebáli.
Dát městu textilní museum. Zaslouží si to i ti, co v textilkách pracovali. Ukázat našincům i turistům a hlavně našim dětem, kde pracovali prarodiče, čím město zbohatlo a čím bylo slavné… Je toho moc, čím by mohlo město a jeho okolí zkrásnět. Jenom konečně začít. Je čas.
Ano, celá ptačí říše se usnesla, že i ptáci pomohou. Svým luzným zpěvem, co dávné sirény povedou turisty krokem uspěchaným, vdaným i rozvedeným, a sdělí všem, co nevědí a nerozumí: „Zastav se, zpomal a rozhlížej se, naslouchej a kochej se, zazpívej si a ponoř se do vší té světa krásy. Vnímej ji všemi póry těla. Ano, třeba i sedni na lavičku, zavři oči a poslouchej, jak všichni jak jeden hlas říkají: Jsi tady správně, je tady krásně…“
Vraťme se na zem. Jsme doma mezi stromy a přerostlými keř, jsme pány zanedbaných ulic a rozbitých chodníků, kde není kam si sednout. Špinavé jsou i kaluže na mramorové podlaze. Přesto je tu krásně, ale to je i jinde. Nemáme, co jinde mají. Jako vzor by mohl stačit Katalog dovolených 2011 ze Žitavy. V něm je cíl a dostatek všeho, co dát turistovi, aby tu zůstal a kochal se všemi vjemy krásy. Jako vysokohorský krystal nabízí přehršel všeho, co kdo z turistů hledá.
Liberci chybí nabídky na výlety, co vidět, co slyšet, co ochutnat. Okruhy pro turisty za kolik, jak často, jak dlouho trvají. A k tomu fotka. Vždy alespoň jedna, jak v katalogu Číňanů, co nabízejí něco k snědku. A k tomu okruh pro VIP. Včetně toho, že je přijme a provede po radnici některý z funkcionářů města. Těm, co si připlatí, bych ukázal i Klimtovu oponu v městském divadle, jak probíhají v Liberci svatby, církevní obřady, prohlídku synagogy, hřbitova či návštěvu v porodnici. Nezapomeňte, že v Liberci máme i nejstarší a dosud i nejhezčí krematorium – lze dojednat i prohlídky. Proč ne? Lidé jsou různí. Co taková strojovna – podzemí liberecké přehrady, kryty civilní obrany. Tohle všechno v balíčku s mašlí by mohlo být v nabídce „dovolená – nabídka – Liberec 2012“ a vystaveno v „i“ v Ausburgu, v Žitavě, ve všech informačních kancelářích v Evropě.
Řekněte, kde revitalizovali opuštěnou textilku jako Centrum Babylonu na IQ centrum evropské úrovně? Kde mají komplex ZOO a botanické zahrady v jedné ulici? Židovské památky, jedno z nejbohatších muzeí široko daleko, skvostnou galerii, jizerskohorské chalupy, lázně, hrady, poutní místa, sportovní areály, obří sudy, nanovlákna, obrovská nákupní střediska? Atraktivní sousedy Jablonec nad Nisou, Turnov, blízká střediska letní rekreace Máchovo a jiná jezera a především 20 minut vzdálená tak charismatická fotogenická česko-německá Žitava se vším, co mají ti nejatraktivnější a umí to „prodat“ včetně kláštera a hory Ojbin?
Ono mít před radnicí takový malý autobus, podobně jako Centrum Babylon, stále připravený po hodinách po celé léto vozit turisty - no řekněte, není to krásný sen? Byl jsem v mnohem menším městě ve Znojmě a tam to funguje. Tak jako kejklíř, flašinetář, trubači na schodech radnice, obarvená voda v kašně, „i“ se stánkem s informacemi. Sochy, uličky, umělecké drobnosti (ne jen od „Spacia“) a pokud nabízí, tak diskuzi, aby se toho lidé nebáli.
Dát městu textilní museum. Zaslouží si to i ti, co v textilkách pracovali. Ukázat našincům i turistům a hlavně našim dětem, kde pracovali prarodiče, čím město zbohatlo a čím bylo slavné… Je toho moc, čím by mohlo město a jeho okolí zkrásnět. Jenom konečně začít. Je čas.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)