Nebyla to mateřská řeč mého otce. Do smrti dělal chyby, ale každou českou křížovku vyluštil. Čeština není řečí sobů ani polárních lišek; vznikla uprostřed Evropy, jako řeč mušket, halaparten a mečů. Byla to řeč těch, kteří v bitvě pěšky šlapali blátem za koňmi zemanů, Němců, Poláků. Maďarů, Švédů, Francouzů. Zapomněl jsem, že tu tisíc let bydleli i Židé. Ti všichni nějak češtinu ovlivnili.
V kostelích mluvili faráři latinsky. Urození si brzo osvojili řeč kolonistů, Říma, Paříže i Madridu. Bohatí měšťané a Židé vesměs němčili až přišel duchovní, Jan Hus. Počeštil univerzitu a polidštil český jazyk. Dlouho se nic nedělo, než že si panstvo vozilo nevěsty i s fraucimórem třeba ze Španěl.
Po Třicetileté válce bych na mateřskou řeč nevsadil ani maley groš. Od hlavy až k patě dubu pod zámkem, snad jen mimo černou kuchyni se mluvilo německy, francouzsky, italsky a latinsky. Nebýt abbé Dobrovského, Jungmanna a paradoxně Tovaryšstva Ježíšova, byl s češtinou ámen nebo šlus. Ale to neznáte Hadimršku! Čeština se zvedla opět na nohy. Chvíli se jen tak v ringu mátožila z rohu do rohu a hle! Stojí tu v plné kráse českých novin, divadla a muzea, vrací se do měšťanských rodin, do obchodů, lékáren i ordinací. Služky, které si začaly se svými pány, učí jejich nemanželské děti česky. Vídeň je plná Procházků, Novotných a Tlustých. Česky se občas mluví i v Liberci, Hrádku, Machníně i v Nové Vsi u Jablonce.
Po vzniku ČSR se česky učí i četnický velitel, mašinfíra na lokomotivě i poštovní doručovatel. Česky umí Franz Kafka, Max Brod i Bertha von Suttner. A ejhle, stačilo sto let a hlavu zvedá i česká šlechta, klérus, kancelářské krysy, česká generalita, která sundala ruské, italské nebo francouzské šarovary a oslovuje se bratře.
Jsou tu demokrati a prezident Masaryk, česká universita, literatura a Ema Destinová. Všemu tomu udělala konec okupace a zábor pohraničí, Mnichovská dohoda. Čeština už nebyla jazykem akademiků. Němci zavřely školy. Sice nás osvobodily ruské tanky, ale češtině to nijak zvlášť nepomohlo. Byla to doba LKR – lidových kurzů ruštiny a češtiny ministra Václava Kopeckého.
Někteří se snažili mluvit spisovně, vznikl Ústav pro jazyk český. Na popud ministra Zdeňka Nejedlého vznikala nová nakladatelství a edic. Četl se Jirásek, Světlá, Wolker, Němcová, Winter, ale i Ščipačov, Polevoj a Tvardovskij. Dorazilo české vysílání České televize, chvilka poezie a ruské častušky. Pro děti tu byl Pionýr, Sedmička, ABC a Čtyřlístek.
A jak moc nás česky učili? U nás ve třídě to bylo půl na půl. Když dvě německé děti marodily, měly ty ve třídě zbylé utrum a převládla čeština. Bylo to těžké. Maminky Němky a čeští tátové moc nepomohli.
Tak to šlo pořád z kopce dolů a pomalu nahoru. V novinách pracovali jazykoví korektoři a pak přišel mobil a SMS. Zkrácená, prapodivná čeština zkratek a obrázků. Nic pro puritány a češtinářské fajnšmekry. Tatínek se nenaučil správně česky nikdy. Mrzelo ho to. Mnoho četl a s mou mámou se přel, zda to, či ono slovo je spisovné. Čeština je jazyk těžký, ale prosím, volat se musí v angličtině MAY DAY nebo SOS.
Jana mě upozornila na řadu lidí, kteří v češtině obcovali s veřejností a byli jejími uznávanými reprezentanty… Čeština zněla z vozů husitských bojovníků „... a zákona Jeho…“. Zrovna tak jako z Lešna, Amsterodamu či Londýna, kde Moravan, biskup a pedagog J. A. Komenský vedl boj i za českou státnost. „Nemlich“ tak dobře se germanizmům bránili v českém jazyce L. Vančura, K. Čapek a J. Seifert.
Horší to už je s používáním češtiny našimi sportovci, zpěváky, umělci, herci a politiky. Česky mluví často už jen koutky úst, někdy s výrazným anglickým přízvukem.
Žádné komentáře:
Okomentovat