Průšvih. Mně se na nich líbilo. Samozřejmě, až na maličkosti. Vím, že i z pozdějších skautských táborů se vraceli jedinci, kteří si řekli „jednou a dost“. Asi jsem trochu od malička retardován, ale mě moji pionýrští vedoucí připravili program, který naplnil mou dětskou duši, která se těšila a hřála z cvrkotu kolem mého stanu, v kuchyni při jídle, na výletech, při bojových hrách, při vztyčování vlajky, rozdělování pošty. Moje vzpomínky spadají do let, kdy naši rodiče byli organizováni v národně frontovské organizaci ROH (revoluční odborové hnutí) a museli dost těžce pracovat, takže i ty 2 stovky za 3 neděle na pionýrském táboře bylo hodně peněz. Příspěvek ROH však onu částku o polovinu zmenšil. A tak jsem jezdil do táborů v Opárně, Rakousích, Rovensku, Navarově, Mladějově jezdil jako řada jiných. Pokud se nemýlím, vždy na tři týdny.
Byla to úžasná škola samostatnosti, srovnatelná v pozdějších letech s dvouletou presenční službou v Československé lidové armádě, ať si říká, kdo chce, co chce. Mějte mě třeba za hlupáka, ale tahle výchova ke kolektivismu, odpovědnosti, solidaritě a sociálnímu cítění měla hodně do sebe. Ani tehdy za socialismu jsme si nebyli všichni rovni. Dnes odvrhujeme chudé, jakoby si za chudobu mohli sami. Pokud tehdy byli chudí, dnes je chudých, kteří své děti nemohou poslat do letních táborů mnohem víc. A pionýrský šátek? Pro nás znamenal složením slibu víc, než jsme si mysleli. Nosili jej děti v Sovětském svazu, za velké vlastenecké války, španělské občanské války, děti demokratů v Německu... Každá krásná myšlenka je lehce zneužitelná.
Žádné komentáře:
Okomentovat