Mám na chodbě paneláku souseda. Stává se to a zdá se, že je nás víc. Škatulí z betonu je kolem nás jako naseto, z okna nic jiného nevidím. Schody do patra, výtah, požární hadice, plechový tubus od shora dolů, okno na chodbě, rohožky u dveří. Občas se potkáme, chodbu umeje, pozdraví. Co si přát víc? Nemá každý to štěstí, není to ani pravidlem, málokomu se podaří.
Takhle spolu bydlíme už řadu let. On vidí z okna Ještěd, já na rozdíl od něho vidím do parku, kde spolu zápasí svět a polosvět, kde ve směnném obchodě krabice vína znamená, jak podobnému individuu vyhovět: Chceš? Zaplať! Nemáš? Není proč ti vyhovět.
Můj soused tohle nevidí. Jeho objektiv je zaměřen na krásná pobřeží. Fotí a já jsem jeho fotkami unešen. Dálky, černé i červené kameny, vítr, co čeří hladinu a jižní slunce, co barvami, jak máslem chléba potře a chutná moc dobře. Jeho moře se dotýká hladinou nebe a modrá je jak krásná chrpa uprostřed pole. Květiny, které vůbec neznám, voní na jeho fotkách. Jsou jako z herbáře. Precizní, ale nevysušené. Jsou, jak bych to řekl, jako bych se procházel botanickou zahradou, a přitom si rostou jen tak, v příkopě, na skládce. Soused, ten čarovný fotograf je umí najít na Madeiře, Sicílii, v přímoří a uplést z nich věnce kouzelných fotografií.
Pozval mě na vernisáž, v pořadí již třetí. Na Humprecht, vysoko, vysoko po schodech, kam jenom ptáci zaletí. Výš už to nešlo. Řekl: „A teď se dívej! Oknem do kraje pod Humprecht a vedle na fotku té cizí, krásné přírody. Porovnávej a co uvidíš?“ Díval jsem se, zpocený a znavený. Těch dřevěných schodů, co jsem musel vyšlapat!
Viděl jsem svět plný hudby. Zahrál nám k tomu na foukací harmoniku pan Mužák, příbuzný Karoliny Světlé. Jěštěd, Kozákov, krkonošský hřbet, obrovský a přenádherný svět, Český Ráj to na pohled. Nepřeháním.
Bylo krásné počasí a šedesát se nás sotva vešlo, abychom si prohlédli nové fotky mistra Vladimíra Vlka, libereckého fotografa par excellance. Okno, fotka, fotka, okno, krásná Madeira… Fotka jako při odlivu, moře pole, obloha, proužek kamenité země, zrající lán pšenice. Co bych si mohl přát více od sobotního odpoledne na vernisáži člověka, kterého si vážím čím dál více? Má dar vidět a obraz uchovat, jako v konzervě a lidem ukázat, co všechno příroda umí.
I takový může být váš panelákový soused. Jako ten můj. Nenápadný, obdařený přírodou, Bohem a vlastní pílí, nenasytný prací a profesionálním kumštem. Přitom skoro nikdo neví, že takoví existují, v rozporu s panelákovou šedí v Liberci, Jablonci…
Žádné komentáře:
Okomentovat