Tahoňa

Nevím, zda někdo z vás ví, co v překladu znamená tohle slovo, ale já nevím ani, co znamená v originále. U nás doma se traduje, že babička ještě za Rakouska, jako mladé děvče, sloužila v Maďarsku a odtamtud si recept na „tahoňa“ přivezla. V rodině máme k Maďarsku takový rozpačito-haškovský náhled. Honvédi v 18. roce bránili v pražských ulicích 28. října vzniku republiky a zániku Rakouska, což by z dnešního pohledu na věc nebylo až tak velký zločin, ale horší bylo, že někde pod Temešvárem dědeček execíroval svého tátu: „Nider! Auf!“
To bylo za první války a děda cvičil záložáky, kromě jiných i svého tatínka záložáka a mlátil s ním do kaluží o to víc, když si vzpomněl, jak on řezal jeho. Svět je v podstatě jedna velká vesnice a Maďarsko je jedno velké centrální náměstí. Suma sumárum, Maďarsko nám k srdci nepřirostlo. No řekněte, copak si zamilujete stát, v jehož čele stojí admirál, když Maďarsko žádné moře nemělo?
A teď k tomu tahoňa. Co to je? Moje maminka, dej ji pánbůh věčnou slávu, nebyla žádná velká kuchařka, spíš tak něco ohřát, nepřipálit, dochutit. A tady jsme u samé podstaty řešení, jak postavit vejce a nerozbít skořápku. Co si pamatuji z raného mládí svým bystrým okem, tak tahoňa stálo na vodě a mouce, vajíčku, soli a pepři, převedením na nudlovou placku, naprostém vysušení a nadrobení. A tak se u nás sušilo na skříních, ve vyšších patrech bytu, tam všude byly noviny, balicí papír a na nich nudlová drobenka, základ pochoutky mého mládí. Postupně jsem zavrhl mléko, krupicovou kaši, zemlbábu, nákypy, kakao. Tahoňa mělo i svou zahuštěnou část. Hovězí plátek v omáčce. Ta, na rozdíl od téměř upražené těstoviny, nebyla až tak výrazná, nevsakovala se a byla potlačena chutí, kterou spojuji s chutí a vůní mládí, jídel u babičky a doma u maminky. Byť se vám to může zdát hloupé a dětinské, přesto na zapomenutý recept vzpomínám a srovnávám jej s bramboráky, které matka rovněž uměla jinak, lépe a zdravěji než ostatní. Stály na česneku, majoránce, vajíčku, mouce, oleji a bramborách a soli.
Tajemné tahoňa a bramborák, to budou asi jídla, která si objednám, až budu jednou stát v hospodě u nebeských bran. Tady dole už nemám šanci, že se trefí. A já se už docela těším, až přijde na účet a já penězi zacinkám, nechám se v klidu pozvat na oběd a znovu si objednám – tahoňa a jako zákusek velký bramborák. Nedáte si se mnou? Já bych jedl až bych brečel. Hlavně to jsou obě dobrá jídla, na která bych si čas udělal vždycky…