Dvě, vsadím čepici, že jich nebylo víc jak tři. Povozy,
žebřiňák tažený koňmi, krávou, to si pište, ty jistě. Snad ještě i traktor,
takový slabý, mrzáček, žádný ,,Stalinec“, co obdělával lány kolchozů na
Ukrajině. Žádné prosperující JZD tenkrát ještě
v okrese nebylo, možná jedině to václavické.
Vozový park, dvě předválečná auta, prašná silnice do
Chrastavy, hřbitovní kočár pana Saidla nebývale krásný vůz v kůlně jeho
zahrady. Pár motorek, kola typu ,,Ukrajina“, ovšem lehčí, německá, co zůstala
v barácích po Němcích. To byla veškerá mechanizace, strojový park
v naší obci přesně v polovině 20. století. Pozdější centrum stavební
a dopravní techniky Stavokombinát v centru obce byl objektem volně
přístupným, námi kluky mnohokrát prolezlý a nezajímavý zrovna tak, jako
Pfeiferova továrna za mateřskou školkou – jejich bývalou vilkou. Stejně na tom
byl velký dům proti zastávce autobusů ČSAD, bývalá pekárna a mlékárna vedle.
Vše volně k prolézání, hledání a přebývání. Garáže prázdné, auta nikde.
Jak to ti chlapi tenkrát mohli vydržet bez aut? Fakt, kamkoli
a kdykoli se jezdilo na motorce se sajdkárou, celé hodiny se cestovalo vlakem,
autobusem a pěšky po turistických značkách. Knihovny v takových obcích
jako byl Machnín, praskaly ve švech, chodilo se do hospody, k hasičům (ti
měli hasičské auto) a do dalších organizací Národní fronty… Lidé se uměli
přizpůsobit. Revoltovali doma u radia, když si popili, a auta? Byla
k vidění v Týdeníku před hlavním filmem u nás každou sobotu
v hospodě ,, U Zeleného stromu“, nebo sem tam v ulicích Liberce či
v Jablonce.
Na blízkém Jičínsku se konaly slavné závody motorek, nakonec
i v centru našich měst. A auta to nebyl jen rámus a spálený benzín. Slavná místní jména motocyklových závodníků
znali všichni od kolébky do devadesáti let. Už koncem padesátých let se
v obcích objevovala auta, zatím jen na poukaz dávaný hrdinům práce,
umělcům a organizacím. Pak přišla dokonce auta z NDR, SSSR, Polska.
Wartburgy, IFA, Pobědy, Waršavy, první Fiaty, Hilmanny, Renaulty. Slabí, hluční,
ale v konkurenci se Spartaky a Feliciemi byly zajímaví.
Na jejich koupi se čekalo dlouho, většinou tak do 20
měsíčních výplat. Jak kdo. Málokdo žil jen z výplaty. Každý se snažil
přivydělat si, postavit chatu, opravit dům, pořídit si auto. Bylo to vidět i u
nás na vesnici, koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let. Ta už byla úplně
jiná vesnice, než z let padesátých. Vesnici křižovala auta a přibylo tím
pádem úrazů i smrtelných. Koně, krávy a žebřiňáky z vozového parku zmizely
úplně. A kam se poděly motorky se sajdkami taky nevím. Snad by se ještě našly
v nějaké té kůlně pod starým harampádím.
Žádné komentáře:
Okomentovat