Cihlové baráky pamatovaly Rakousko-Uhersko. Desítky jich tam stálo
a v každém jsme spali my, kluci z Liberce, Opavy, Teplic, ze Šamorína,
kteří jsme na dva roky změnili adresu na posádku Milovice. Nic víc, snad jenom
–do Prahy hodina jízdy tankem …
Měl jsem službu dozorčího, střídal jsem pozdějšího známého
libereckého trafikanta Jirku Nešveru. Po dobu mé služby se nic zvláštního
nestalo… Kéž bych to mohl říci i já o 24 hodin později! Stalo se. A moc to
bolelo.
Ty Milovické baráky, řada za řadou, byly stavby mimořádně odolné a
přemýšlivě stavěné. Jedním železným, silným prutem byl ovládán systém hlavních
venkovních dveří – vstup a výstup budovy. Ovládání měl na starosti službu
konající dozorčí. Druhý odpočíval v jiné izolované místnosti. Okna
v přízemí byla zamřížována.
Přístup do budovy, ale i ven, byl jen v rukou dozorčího.
Tehdy jsem ho měl já, devatenáctiletý vojín. I mých rukou spočíval mír
zemí ,,Varšavské smlouvy“. Ve službě k ránu jsem ale usnul tak tvrdě, že jsem
neslyšel poplach a zaspal i výjezd patnácti tisíc milovických vojáků. Dokonce
jsem, ponořen do spánku, ignoroval hrozbu zastřelením od důstojníků, kteří se
snažili dostat do budovy zvenčí, i těch v plné polní, kteří se chtěli
dostat se zbraněmi na shromaždiště, aby se připojili k ostatním cvičícím vojskům
Varšavské smlouvy – vstříc vítězným zítřkům. To vše v duchu hesla
generalissima carských vojsk Suvorova: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Nic z těchto slavných tažení se pro mne a můj útvar nekonalo.
Já, já prostě spal jako dřevo a přesto žádný vlak nejel. Za okny poskakovali
hrůzou posedlí důstojníci, uvnitř mí děsem posedlí kamarádi, všichni zdivočelí,
co bude až oni tam nebudou…
Nestalo se nic. Ostatní odjeli na seřadiště do Jabkenic a já se
probudil až v době snídaně. Ihned jsem byl odvlečen k veliteli, ke
kapitánu Škorničkou. Ten měl na stole položenou pistoli a jen jednu starost. Jak
mě zastřelit a vyváznout z toho živý a bez ztráty povýšení, na které se
upřímně a dlouho těšil.
Dohodli jsme se, já mu půjdu z očí, do poddůstojnické školy,
do různých armádních kurzů, a pak si zažádám o přeložení třeba na Kamčatku, kam
on svou zbraní nedostřelí. Maniakální
snaha po odvetě za to, že nebyl povýšen v něm plála stejně silně, jako
chuť mě ihned zastřelit. Exemplárně. A protože to nešlo ani tak, ani onak,
čekal kapitán Škornička na svou chvíli. První kurs měl trvat asi sedm týdnů, konal se
v Liberci v dolních kasárnách a já tam měl odjet ihned. Odjel jsem.
Kapitán ovšem netušil, že jeho osud a jeho povýšení leží nikoli naposledy opět
v mých rukou...
Žádné komentáře:
Okomentovat