Na začátku padesátých let minulého století zemřela Zdeňku
Bábelovi, mému spolužáku z machnínské základní školy, sestra. Protože
Bábelovi přišli dosídlit pohraničí ze Slovenska, měli i jiné zvyky než byly ty
naše v Čechách. Mimo jiné dali zemřelé do sepjatých rukou svíci a
svíce svítily po celém domě…
Nedávno jsem kdesi nechtěně vyslechl rozhovor o úmrtních
zvycích a pověrách na Jablonecku a snad i na Jičínsku ještě v období
krátce po skončení Druhé světové války, pokud to ovšem nebyly obyčeje zanesené
k nám do pohraničí právě dosídlenci.
Zemřelému vtiskli pozůstalí do rukou svíci, která byla
posvěcena o Hromnicích. Pokud byl mrtvý vystaven v domě, musela svíce
hořet, aby jeho duše nezabloudila. Pozůstalí otevřeli okno, aby duše zemřelého
mohla odletět. Zvedl-li se vítr, nebo bouře, pak lidé věřili, že se někdo
oběsil a čert odnáší jeho duši.
Pozůstalí nebožtíku zatlačili víčka, aby se v jiném nevzhlédl
a nevzal ho s sebou. Měl-li zemřelý otevřená ústa, podvazovali mu bradu.
Na ústa a oči mu položili po penízku a zemřelého vynesli z postele co
nejdříve na prkno, aby se narovnal. Aby mrtvý, když ho vynášeli do předsíně a
ukládali do rakve nespadl, přivázali ho k prknu šňůrou. Na prknech se
poznamenávala jména a úmrtí a byla uschovávána pro další zemřelé. Případ, že
se prkno používalo opakovaně, byl prý
zaznamenán ještě v polovině 19. století ve Smržovce v Lučním mlýně
v Dolním Maxově, v domě se zvonicí.
Úmrtí oznamovalo zvonění umíráčku. Večer se dostavila
k mrtvému stráž, která ho hlídala obvykle 2-3 noci. Muži hráli karty, ženy
se modlily a zpívaly. Stráž u mrtvého byla pohoštěna, chlebem a sýrem a dbala,
aby klid mrtvého nebyl rušen. Zastavovali proto hodiny, mlýnská kola a nepředlo
se… Bylo-li větrno, postavili pozůstalí k zemřelému mísu s vodou,
nebo kladivo, ocílku, a sekeru.
Mrtvého omývala, obyčejně žebračka a co je zajímavé, voda se
vylévala na pole a nádoba byla rozbita, slamník mrtvého byl spálen a místnost
vykouřena jalovcem.
Víc, jsem si z rozhovoru neznámých cestujících
nezapamatoval. Mnohé z vyřčeného je dávno zapomenuto, jiné snad někde
dodržováno. Kdo ví? Byly to jen pověry, pradávné zvyky? Stojí však za
zamyšlení, za chvilku rozjímání. Lidé, kteří takto jednali, přemýšleli, žili a
umírali byli naši předkové, ne tak vzdálení…
Je pouze na nás, co z obrázků našich předků přeneseme do
současnosti, čím se pokloníme zesnulým a jakou formou na ně budeme vzpomínat.
Memento mori!
Žádné komentáře:
Okomentovat