Jedeme domů, z Hradce Králové do Liberce. V Aldisu
byla burza sběratelů všeho, co člověk sbírá. A protože sbírám půl století,
možná i déle mohu prohlásit, a duši na to dát, je nás čím dál míň. Čím to je,
raději snad ani vědět nechtějte. Moc mě to na vás mrzí. Moc. Jste líní,
pohodlní a šetříte, mí drazí vrstevníci a vaše děti jakbysmet.
Nechce se Vám vstávat ráno v pět, tahat těžké krabice, polykat
kilometry, hádat se o stoly, a k tomu ty stálé hrozby, že bude hůř, a co
vše kolem nás stagnuje. Zlatý bolševik! To se nám to sbíralo, tlačilo u stolů,
kupovalo i prodávalo! Bylo vše a bylo to laciné. Jak je to možné, tenkrát bylo na
všech burzách nabito, a dnes je nás jak do mariáše. Mladí nemají zájem, utrácí
za jiné, vzdělání, cestování, auta, počítače, půjčky na hlouposti, děti, drahé
byty, placené zdravotnictví… Žene je strach o zaměstnání a strach ze ztráty sociálních
jistot. To vše jsme za socialismu neměli a tak se dařilo sbírání…
Sněžilo a na cestě to klouzalo. Burza skončila a už o půl
jedenácté, všichni balili a my už se viděli na obědě. Žel naše oblíbené
restaurace Bílý Lev v Libicích byla zavřena… A tak nezbývalo, než volit
další U Rumcajse. Ale nevím, co mě to popadlo a řekl jsem ,,ne“ a ke ,,svatbě“
nedošlo. Škoda, další restaurace už měly na jídelním lístku jen sanitární den
a zavřeno. Byla neděle, uprostřed ledna.
Kde asi byli moji restauratéři? Na burze v hradeckém Aldisu ne. Hádal
bych, Maledivy, Madagaskar, Mosambik, Mombasa, tam všude, kde se dobře utrácí,
opaluje, relaxuje.
Nemám důvod proč to těm pilným, přičinlivým hostinským
nepřát. Ať utrácí a veselí se. Ale ať utrácí také doma, za krámy, za sbírání
čehokoli, co dělá naše kredence úžasně krásné, plné pucláků, malovaných
hrnečků, hmoždířů, mušlí, suvenýr z cest. Nezapomínejte sbírat. Každá stará
věc má svou jedinečnou legendu. Co rukama prošla, kdo všechno ji měl, o čem
snil.
Nikdo si nic do hrobu nebereme. Ty krásné věci mění svého
pána a je proto možno naskočit do rozjetého autobusu a nechat se vézt, jak na
surfařském prkně někde v Pacifiku, kolem krásné teplé moře. A to je
odpověď, proč lidé nesbírají, a za co utrácejí hříšné peníze… Pro mne však
legenda vážící se k dané staré, krásné věci, převáží nad krásou, prchavého
okamžiku. A proto, přátelé, sbírejte pro sebe a veďte k tomu taky děti.
Kdo sbírá, tak nezlobí, a ještě k tomu se ledasco naučí. Nezhrubne,
nezchudne, ,,zbohatne“ o krásné zážitky. Napsal jsem o tom knížku Rub a líc
mých pohlednic.
Nic není jenom bílé, natož černé a krajíc chleba namazaný
máslem, pokud Vám spadne, tak zaručeně na stranu, kde je namazán. Ale platí tu
rovněž, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zkuste to, ať je nás zase o něco víc…..
Žádné komentáře:
Okomentovat