Jsou trochu jako svatba, trochu jako funus. Sjedou se
příbuzní, je tam nevěsta, ženich, i ti, co s námi léta nemluví. Fakt je,
že se tam nepije. To jsou hřbitovy v době podzimní. Uklízí se a zdobí. A
hlavně budou dušičky…
Týden před koncem října to tu vypadá, že mají v
hypermarketech výprodej. Kolem dokola samá zaparkovaná auta, spousta babiček a
hodně těch, kterým patří i drahá auta. Proč babiček? Přežívají nás a na rozdíl
od nás nezapomínají. A auta? Často tímhle způsobem splácí mladí půjčky těm,
kteří na hřbitovech leží. Těm to už bude platné jako teplý vaťák, ale
z druhé strany, čert ví, jak to kdo myslí... Nechme to být. Jsou svátky
všech svatých – Dušičky roku 2013.
Jo, za mého mládí, před šedesáti lety to vypadalo na našich
hřbitovech v Sudetech o hodně jinak. Co Rudá armáda osvobodila, to už
nepustila. Vítězné mocnosti a vůle lidu vyhostili Němce z tohoto území a
Sudety zůstaly bez pozůstalých. Těch pár Němců, co prokázalo, že jsou
nepostradatelní pro náš průmysl a k tomu všemu byli antifašisty, se jen pomalu
trousilo na hřbitovy. Ale hřbitovy byly neosvětlené a květin pomálu.
Češi jezdili do kraje - domů.... A ještě dlouho po válce, tak
deset let, dvacet let. To bylo jako v létě prázdniny. Téměř všichni mí
spolužáci mě v létě opouštěli a jeli do domova svých rodičů, do různých
krajů Československa. V Sudtech jejich rodiče doma nebyli, tady na
hřbitově nikoho neměli.
Ke změnám došlo tak v druhé polovině šedesátých let
minulého století. Češi začali měnit fasády na konsfikátech, střechy, okna,
ploty a začali sázet stromy a ožívaly i hroby jejich pozůstalých na místních
hřbitovech. Města a obce se začaly i starat o své hřbitovy. Vzpomeňte na
nezbytné velké stěhování hřbitova uprostřed města Liberec v šedesátých
letech.
A dušičky? Začaly být národním svátkem i v zemi ateistů, ke
které svůj nezanedbatelný základní kámen položil TGM a První republika. A ta
své pozůstalé oslavuje dodnes po svém. Civilně a důstojně. Všemi svými
příslušníky. Přicházejí opravdu všechny generace. Vzpomínáme, slibujeme,
omlouváme se, diskutujeme a přeme se. Potichu, aby to souseda vedle nerušilo.
Dělá to samé. Potkáváme známé, které
jsme celý rok nepotkali.... Už není ani kam dávat všechny květináče, koše
s květinami.
Stojíme u těch, kteří nás opustili a víme, že k nim
přibudeme i my.... Je to kruté, bojíme se a závidíme dětem, že to je ani
nenapadne. Umřít? Komu by se chtělo! To raději starosti, neupřímné přátele,
hrozné vedoucí, to vše raději, než být tady s těmi, kteří tu jsou
pohřbeni.
A přesto tu dnes stojíme, abychom si řekli „memento
mori“ - pamatuj na smrt a měř své činy člověče tím, zda uspokojily víc než jen
tebe.. Den věnovaný Památce zesnulých, den kdy vzpomínáme a přicházíme na
hřbitovy poděkovat za vše, co nám ti věčně spící dali. Za životy, za lásku partnerů,
za naše osudy, za vítězství, za děti, prostě říci: Bez vás bychom nebyli,
děkujeme....
Nestyďme se za to, že jsme zůstali i o chvilku déle, než jsme
chtěli, že jsme měli v očích slzy. Přišli jsme a měli bychom chodit
častěji naslouchat a možná se i zkušenostmi, těch starších řídit.... Položit
kytičku a nezapomenout, že i my se sem jednou vrátíme, jednou a provždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat