Pokud vyrůstáte na prknech, co
definují život hospodský, pak váš vztah ke kobercům a podobným rozmařilým
krytinám je jednou pro vždy vyřešen. Koberce spíš ne…
Babička měla na podlaze výčepu hodně
prošlapané parkety, místy lino, co pamatovalo bouřlivá třicátá léta českého
pohraničí – čas rozjitřených Sudet, dobu vítězství, velkého zklamání, naděje a
cest nevyřčených otázek a nesdělených odpovědí.
A to se řekne – prošlapané parkety.
Babička zavřela hospodu krátce po válce a tam, kde zněla hrdelní němčina a
měkká čeština byl slyšet řev miminek - můj, mých sestřenic a bratranců. Hospoda
se měnila v jesle. A koberce? Těm by babiččini psi dali! Hráli jsme si
s nimi a oni s námi, až třísky lítaly….
Později mi koberce, co jsem viděl
jinde, nějak scházely. Bylo na nich vidět leccos. Gobelínové vidění světa, světa
mocných, slavných, velkých, těch, co vítězili, pili a dobře se měli. Takový
gobelín jsem potkával na hradech, perské koberečky v nohách vyřezávaných
karetních stolků, jídelních, rozkládajících monster. Tam všude jsem stál a
koukal na tkané, ručně vázané zázraky. Na koberce, na kterých, jak se říká,
ujíždím, a na které chodím do moderních velkoprodejen, jako do moderních
galerií, neboť a to mi věřte, i ty v
obchodě pověšené, si nezadají s obrazy pověšenými v nejlepších
galeriích světa…
A tak si občas koupím kobereček, jako
si jiný koupí žejdlík piva, zajdu si do speciální prodejny a kochám se. Ony ty nové
koberce rovněž voní, a já si připadám jak motýl někde na pasece, nebo v rajské
zahradě. Babička, ač se smířila, že už hospodu neotevře, myla a otírala prach,
jako by zítra hospodu měla otevřít. Já v tomhle měl od malička jasno. Lino,
koberce, gobelín, parkety, všechny mají své místo a své domovy, jako ti, co je
potřebují a obdivují.
O to víc mě šokovalo, když ruští
důstojníci prohnuli hřbety svých vojáků koberci z Vratislavic, které potom
nechali přitlouct na stěny svých stavebních buněk ve vojenském újezdu ve Stráži
pod Ralskem.
To, co se pak ocitne na podlaze bytu, pracoviště,
hospody, je často, vyznání, jak chápeme obyčejné věci, a jak nás ovlivňují.
Často se s jejich odkazem pereme, hledáme kompromisy, nějakou tu střední
cestu, která nás zkulturní a řekne, že krásné je vše, co se nám líbí.
Žádné komentáře:
Okomentovat