Jsem
pamětník medu 18 korun za kilo v létě a
na jaře, když hodně pršelo, za 20 - 22 korun. Maminka to tak s panem Reichlem, sousedem a včelařem, měla rok
co rok dohodnuto.
Reichlovi
to měli k nám přes ulici. Včelky měli vzadu na zahradě a něco na Bedřichovce
pod lesem. Velký včelín v Machníně za zdmi truhlárny jsme já a Ruda
navštěvovali pravidelně, včel jsme nebáli. Ruda o včelách věděl hodně, protože
starý Reichl synka vedl ke včelařství od útlého dětství. Tudíž jsem já, Rudův
nejlepší kámoš, věděl, kdy mám přijít odstřeďovat plástve plné medu. Byl to
krásný čas. Když je vám deset, rádi se noříte do hlubokých vod a nemyslíte na
hloubku oceánu pod vámi...
Problém
nastal, když roj včel opustil úl a usadil se na blízké větvi. Pokud to byla
větev, tak to bylo ještě zvládnutelné. Skočili jsme na kola a po dvou
kilometrech se pan Reichl v továrně dozvěděl, že musí domů odněkud sundat
včelky... Jednou to včely udělaly tak, že se usadily na rámu kola, toho na
kterém se jezdilo pro včelaře do Textilky. Druhé, to moje, bylo píchlé. No, a
protože jsme opravdu byli tenkrát desetiletí kluci, tak paní Reichlová řekla:
„Dojeďte si pro Reichla třeba na koloběžkách, já to naše kolo potřebuji, mám
odpolední směnu.“ A tak jsme jeli pro Rudova tátu na koloběžkách.
Včelař
se divil a jen litoval, že ty dva kilometry musí běžet domů a že nemůže jet na
kole, že ty koloběžky jsou stavěné jen
pro nás. Tak jako tak, vše dopadlo dobře. Včely byly vráceny do úlu, paní
Reichlová dostala zpět své dámské kolo a stihla odpolední směnu, my jsme
dostali pochvalu a navrch každý nožík – rybičku, který jsme tak nutně
potřebovali.
V
Machníně byl ještě jeden velký včelař -
pan Jílek. Bydlel nad školkou a byl tatínkem naší spolužačky Jiřinky, do které
jsme byli oba dva s Rudou zamilovaní. V deseti letech se tenhle problém řeší
tak, aby se to daná osoba nedozvěděla, nebo naopak, aby to věděl celý širý
svět. Rozhodli jsme se vypustit včelky pana Jílka do světa, pak je pochytat a
být za hrdiny. Plán to byl jedinečný, ale nepočítali jsme se psem. Ten nás do
včelína nepustil a ještě nás donutil stát hodně dlouho rovně v pozoru, než nás
osvobodili.
Přiznali
jsme se. Pan Reichl Rudovi strašně nařezal, já dostal maminky a musím se
přiznat, že od té doby med zrovna nemusím... Jiřinka se za pár let vdala a prý
se jí líbí mé příhody. Pokud si vzpomene tak ji tenhle příběh jistě pobaví. Já se styděl tenkrát i dnes. Taková
to byla hezká slečna a já mlčel jako
pařez.
Žádné komentáře:
Okomentovat