Pokud se obci zachovají
písemné doklady – prameny, pak se následující generace mohou s hrdostí
odvolávat na pravdivé dějiny svého města. Nejinak je tomu, pokud se ohlížíme za
dějinami Liberce. Zřetelně k nám promlouvá Urbář libereckého panství (soupis členěný
podle vesnic a usedlostí) již z přelomu padesátých a šedesátých let 16. století
, kde byly zaznamenány i povinnosti dospělých osob, které zde žily. O něco
mladší je první Kniha počtů z roku 1561. Následuje udělení znakového privilegia
Liberci z roku 1577, jehož bylo dosaženo díky úsilí o pozdvižení města jednou z
největších osobností v dějinách Liberce, Jachyma Ulricha z Rosenfeldu.
Udělení znakového
privilegia znamená jednoznačně i nepřímý právní doklad o povýšení Liberce na
město, i když!!! Patent císaře Rudolfa II. výslovně o povýšení na město
nemluví. Přitom taxativně vedle znaku vyjmenovává data trhů a další atributy
uzavřeného města. Tehdy poprvé (ale ne naposled) vše zavinila rada města, která
šetřila na nesprávném místě. V rozpočtu, napjatém tehdy jako dnes, tak dlouho
lobovala u České kanceláře o co nejmenší poplatky za zhotovení privilegia
(patentu), až úředníci do patentu zahrnuli jen tolik slov, kolik jim liberečtí
skrblíci zaplatili. Jak překvapivé a poučné a ne nepodobné současné praxi protekcionismu
našich současných zastupitelů.
Udělení znakového
privilegia vždy znamenalo dobrý základ k rozvoji obce. Město získalo postupně
své dominanty, které charakterizovaly Liberec po mnoho dalších let. Novostavbu
Libereckého zámku, postavenou Kryštofem z Redernu 1582-1603, starou radnici z
let 1599-1603, přestavbou nový vzhled kostela sv. Antonína v letech 1579-1589.
Nakonec i založení soukenického cechu dokumentuje přeměnu podhorské vesnice na
hospodářské centrum.
V tomto období se naše město stává centrem
libereckého panství a překrývá se téměř se současným městským katastrem. Vždyť
ještě nedávno bylo řízeno z blízkého hradu Hamrštejn blízko Machnína. Koncem
16. století je vše už jinak. V čele libereckých úředníků stojí správce –
hejtman s osobním písařem. Ve městě sídlí na zámku i purkrabí obilní a důchodní
písař. Bezprostřední správou Liberce se zabývá městská rada složená z
purkmistra, deseti konšelů, dvou obecních starších (s poradním hlasem) a tří
kostelníků. Ti vykonávali dozor nad majetkem kostela určeným k obživě kněze, v
té době luterána protestantského vyznání, které v Liberci koncem 16. a začátkem
17. století převládalo.
Jak čas běžel, městská
rada rostla ve významu a vykonávání spravedlnosti. Vedla například i tzv.
Smolnou knihu, do níž se zapisovalo útrpné právo při zajišťování práva. Období
relativního klidu, míru a rozvoje Liberce a jeho přilehlých obcí se radikálně
změnilo po Bitvě na Bílé hoře, které se luterán a majitel libereckého panství
Kryštof II. z Redernu sice nezúčastnil, byl však císařskou komisí zařazen na
listinu rebelů. Záhy mu zvláštní posel doručil osobní list Karla z
Lichtenštejna, kterým byl „žádán“, aby poskytl ubytování části císařského
vojska vedeného Albrechtem z Valdštejna.
To bylo na mladého
Rederna už příliš a znalý toho, jak může skončit, sbalil narychlo kufry a
odporoučel se do hornolužického Zawidova. Sice jen pár kroků od Frýdlantu, ale
s jiným právním pořádkem. O devět let později, v roce 1630, za saského kurfiřta
Jana Jiřího, přišel konfiskací majetku stejně o vše, co v Zawidově měl.
A Valdštejn? Ten si
koupil Liberec 16. července roku 1622, ale to už je jiná kapitola dějin města
pod Ještědem.
Žádné komentáře:
Okomentovat