Už to bude deset let, co si poctivě
zapisuji vzpomínky na blog. Původně mi šlo jen o ohmatání čehosi nového, co nám
sedmdesátníkům bylo v mládí odepřeno. Jak čas běžel, čtenáři blogu Egonovy
pohledy se postupně seznamovali s mou rodinou, s radostmi a starostmi
kluka vyrůstajícího v poválečných Sudetech, s tím, jak se dívá na
přírodu, na svět kolem.
Počet vstupů
do životů čtenářů rostl, až jich nakonec bylo 2 500 a po dalším zpracování jich
bylo na dvanáct knih fejetonů, povídek a vzpomínek. Některé vyšly dvojjazyčně –
česky a německy v nákladech kolem 1000 kusů. Knížky a příběhy v nich
si našly své čtenáře a to i prostřednictvím veřejných čtení ať již doma
v Liberci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonci nad Nisou,
v Jablonném v Podještědí i vícekrát v německé Žitavě.
Veřejná
čtení… Jen máloco jiného má atmosféru veřejného čtení z nové knížky. Autor
je připraven, ti, co čtou, většinou herci – profesionálové rovněž a amatérští
„čteci“ rovněž. Mou amatérkou byla o deset let starší sousedka, paní Hanka
Klosová – Nováková. Sousedka z vesnice zpoza plotu, která se při čtení
náramně bavila. Většinu příběhů mého dětství znala – plot mezi naší a jejich
zahradou byl z dřevěných latí. Náš i jejich pes si byli blízcí. Ač
povoláním úřednice, její dikce se blíží přednesu nositelky ceny Thálie, herečky
Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Markéty Talerové. V jejím podání zněly
prostorem liberecké knihovny hlasy Huckleberyho Fina, strýčka Toma, hrdinů
románu Alexeje Tolstého. Náš kostelík v Machníně se také několikrát
rozezněl hlasy herců Divadla F. X. Šaldy, kteří před plným stánkem božím četli
z mých příběhů, které se udály pár metrů od jeho vrat.
Mé příběhy
kopírují svět, který jsem povětšinou viděl z okna vesnického domku,
v uličkách a zahradách mé milované obce, která se mi zadřela pod kůži tak,
jako její svérázní obyvatelé, okolní krajina, řeka i kopce kolem dokola. Mé
knížky jsou poctou okolí, které se stalo inspirací pro další vášeň – sbírání
starých pohlednic. Vystavování těch nejhezčích mě přivedlo až do senátu
poslanecké sněmovny do Prahy, do spousty reprezentačních místností našich měst,
hradů i zámků, do sousedního Německa. Všude tam, kde lidé projevili zájem, jak to
dříve chodilo, na obrázcích i v textech odesílatelů.
Vernisáže
výstav starých litografií, čtení z mých knih, setkávání se čtenáři, to vše
mi pomohlo porozumět lidskému konání. Dalo mi sílu sednout si a do blogu zapsat
vzpomínku na neskutečnou krásu života, který každý prožíváme po svém. Zaznamenat
událost, nádherný okamžik lidského bytí do paměti příštích generací.
Žádné komentáře:
Okomentovat