Náš pes je skutečná psí slečna i podle
papírů ze Slovenska, ze psího útulku. Požadovaných 20 euro jsem zaplatili,
osmdesát přidali pro psy, co neměli tolik štěstí a pak tu na jednou stála.
Psík, jako hromada neštěstí, s očima rozkoukanýma
do všech světových stran. Byla zticha, nevydala ani hlásku. U dveří domu na ni
čekal nový kotec a dřevem vonící zateplená bouda. V té skončila a tři dny
se neukázala. Pak vylezla, vzala mě na vědomí a s paničkou se daly do
jídla. Povídaly si o Liptovském Mikuláši, o těch dvou letech v opuštěné továrně,
u které žila, než ji proti její vůli odvlekli do útulku. O medvědech, co tam
žijí a chodí až do zahrad, o lidech zlých i dobrých, o tom, jak se to tady
jmenuje, co dělá panička, co páníček. Tři neděle testovala, zda jí ublížím,
nebo neublížím. Prošel jsem a dnes si povídáme o rodinných financích, o
trápeních s dětmi, o sousedech. Řešíme stav před i po volbách.
Od jisté doby tolerujeme, že „děvče“ si
zabralo koupelnu, lehává na gauči, že je hlavním ochutnávačem všeho jídla, co
přichází na náš stůl. (Když to panička nevidí…). Máme kliku, že si navzájem nepáchneme,
neštěkáme na sebe a nekřičíme. Nevadí mi, že líná. Miluje drbání po celém těle
a umí si o to říct packou, která je nesmlouvavá. Mám rád, když je druhá strana
vztahu spokojená, leskne se jí kožíšek a pravidelně vyměšuje, což dělá a já
likviduji.
Člověk a pes to je víc, než rovnice o dvou
neznámých, ta, která se nedá spočítat. Přemýšlím. Není vlastně o čem, vše běží
samo. Nikdo se nad druhým nepovyšuje, respektujeme své vrtochy, přání, touhy.
Většina toho je ještě před námi. Těšíme se na to, co přinese čas budoucí, na
zimu, která naše kožíšky k sobě ještě víc přiblíží. Nechápu ostatní, co si
mezi sebou nemají co říct. Co si sednou doma k bedně a spí, v deset večer
se zvednou, smetou drobky z gauče, odnesou do dřezu špinavé nádobí a jdou
spát. Pes na deku u dveří. U nás doma už to tak není. Pořadí se mění, prioritu
dostává zdravá výživa, dialog ke světovým i domácím událostem, předpověď
počasí, co si vzít na sebe po ránu, kdy nikomu není moc do řeči. Věřte nevěřte,
i k tomu má co říct náš pes. Respektujeme odlišné názory.
Pes je radost, výdaje, které se nepočítají.
Žrádlo, vedle granulí i velké vepřové kosti z obchoďáku, které se vaří ve
velkém hrnci, aby byly následně zahrabány po všech místech naší zahrady všude
tam, kde to nejméně očekáváte. Naše psí slečna jimi dráždí své psí kolegy
procházející kolem. Kost v její tlamě jí dává nezaměnitelnou podobu s Winstonem
Churchillem jen doutník je nahrazen omšelou kostí.
Čím přispět k porozumění mezi
člověkem a jeho věrným přítelem? Tím hlavním je nezvedat hlas a ruku. Nemělo by
se s ničím spěchat. Vše má svůj čas. Od našeho psa srdečný pozdrav. Je prý
spokojený, nic mu neschází.
Žádné komentáře:
Okomentovat