Píši Vám, že rád poslouchám Vaše
věčné švitoření. Matně si vzpomínám – u kolébky mi stály tety z tatínkovy strany
z jedné strany na druhé z matčiny. Pokřikovaly na sebe vesele, jako
by mezi nimi neleželo v kolébce malé hubené tělo, tak nepodobné tomu mému
dnešnímu.
Tety,
mé drahé tety a ušlápnutí strýčkové. Píši svá psaní ohroženým druhům, píši Vám,
drazí neznámí známí, co odjíždíte lovit a být loveni. Slunce praží stejně doma
i v Národním parku Serengeti. Doma to může být tchýně, na safari hladový
lev. Drazí synovci, neteře, babičky a dědečkové, klidně jezte, pijte, hodujte,
jen si dejte pozor na kosti, které mají tendenci zapíchnout se do měkké tkáně
na patře. Nepatřičné jsou i potravinové alergie, které edémem pokřiví i líbezné
tváře ošklivým otokem.
Píši
všem, co se naparují bicepsy, silou, velkým poprsím. Vše je u nás dáno
přitažlivou silou, vše míří dolů. Svaly ochabují a vše je dáno datem spotřeby.
Malým písmem se tím chlubí všechny konzervy.
Drazí,
Vám, kterým píši tyto vzkazy, neberte to ve zlém. Jsme jedna velká rodina, a
proto držme pospolu. Není nad jednoho ducha, zálibu v jednom, třeba ve
značce jogurtu. Není nad kolektiv, manifestaci jednoho, všech na oslavách,
narozeninách, kde se dobře jí, poznají se příbuzní, známí i neznámí. A proto
píši i Vám ještě postaru. Nic nemačkám, nedotýkám se ničeho, lehce vedu
propisku po papíru, řádek po řádku tak, jak se dříve psávalo. Občas se
zastavím, zamyslím se a pokračuji, nic ve spěchu.
Vzkaz
budoucím vnoučatům, včetně Honzíka… Vám píši nerad. Nevím, co psát těm, co
přijdou až náš čas bude už dávno zavát pavučinou. Co bude trápit je nemám
zdání, jenom tuším. Budeme pro ně hrdinové, knechti třicetileté války, války Severu
proti jihu. Doufám, že nikdy nebudou muset pálit knihy a dokazovat, že děda měl
pleť bílou. Věřím, a dal bych za to nevím co, aby má psaní Vám, budoucím,
nemusela vracet čas, kdy bylo líp. I proto Vám píšu.
Náš
svět a naše doba je čas, který tu ještě nikdy nebyl. Vždy může být ještě hůř, a
proto, aby nebylo, píši Vám, příbuzným budoucích. Žijte a nechte žít. Ať se
máme líp, než se měli naši rodiče. Doufám, že nejme generací poslední.
Píši
Vám a přeji co nejmíň nemocí, dny, kdy neprší, kdy stromy kvetou a mráz květy
nespálí. Vám všem, ať Vaše pole sílí, úroda zraje, voní a Vy se radujte s každým
krajícem chleba namazaným máslem nepředraženým.
Žádné komentáře:
Okomentovat