Rána jako z děla,
pár vteřin před tím jen zakvílení pneumatik, šmouha na asfaltové vozovce. Pak
ještě jedno auto, za ním dvě policejní, sanitka… Rána a ticho jako o půlnoci. Ptáci,
co jsou jinak všude, se někam schovali. Žádná další auta, lidé také zmizeli,
jenom vítr a prach je všudypřítomný.
Dříve jsme
na takových ulicích sáňkovali, hráli fotbal, hráli si. Jedno auto sem a až za
dlouhou chvíli druhé. Nic, co by stálo za psí štěk, přejetá kočka, občas pes…
Co vás vede slepá vášeň. Nikdy, možná někdy, skoro se už ani nepamatuji. Ticho
po pěšině.
Pak přišla doba, kdy lidé přestali vozit zboží po železnici,
postavili dlouhá, silná nákladní auta a svět na cestách a kolem nich se do
základů změnil. Tiráci ho převálcovali. Ani trochu se nepodobal tomu, co
předcházelo. Často se dnes ani ulice nedá přejít, natož si na ní hrát. Kde je
svět nákladních vlaků, nádraží plné souprav vagonů se vším, co se kde vyrobilo?
Ten svět, jako by už ani nebyl. A stačila na to jedna – dvě generace.
Tam, kde za našich rodičů byl ještě povoz
s koňmi, zažili jsme my kluci vesnického kováře, co se pro nával práce ani
nezastavil. Mávnutím kouzelného proutku koně zmizeli, přišla nákladní auta a
rychlá osobní. Jsou jako blechy, rozlezlá po všech domech, zahradách, po všech
zákoutích. Stojí a parkují i tam, kde nesmějí. Autobusy jsou mladým ke smíchu.
Každý musí mít osobní auto, a to co nejdřív, žádné otálení. Patří k bontonu
mít rychlé auto s desítky koní pod kapotou. Tam, kde dřív nám stačila
motorka i ta nejslabší, ovládli dnes silnice piráti, hazardéři, zloději a
překupníci kradených aut.
Rána jako z děla, svist, kvílení
pneumatik a prásk do sloupu veřejného osvětlení. Doprava kolem se načisto úplně
zastavila. Zas jeden, co na zakázku ukradl v Německu rychlé auto a při
jeho převozu k objednateli loupeže nezvládl rychlost a při honičce s policií
naboural.
Po hodině je skoro všechno, jako bylo
před tím. Sanitka odvezla zraněné, hasiči se postarali o uniklý benzín, policie
vše změřila, ofotila a jako by se nic nestalo, jedeme dál. Tihle uniformovaní
kluci si na nedostatek práce stěžovat nemohou. Práce je dost a bouraček snad i
víc. Ne všichni hned volají o pomoc. Auto mají dnes všichni.
Je to stresující. Žádné sáňkování na
silnici, blbnutí jen tak, honění se, kopání do meruny… To všechno dnes supluje
počítač, hraní her na internetu, nejlépe tankové bitvy. Viď, můj desetiletý
vnoučku! Pokaždé, když k vám volám jsi u počítače a táta, univerzitní
profesor, je tolerantní trouba, když tě v tom podporuje.
Dnes je hloupé hrát si na silnici, a
ještě hloupější ji přebíhat. Kam se ten svět řítí? Na co budou vzpomínat ti
dnešní mladí? Asi to nebude zas tak strašné. Svět bude zas o něco dál a mladým
bude připadat romantické jejich počítačové mládí. Bůh suď, zda to bude stačit,
zda svět bude o kus dál a bude plný překvapení tak, aby to nebolelo a bylo plné
všeho, co mladí vyhledávají.
U všeho být nemusím. Tak ať se s tím
mladí poperou sami. Doufám, že nad tím vším vyhrajou a nebude jim vadit kvílení
pneumatik a sem tam poražený sloup veřejného osvětlení.
Žádné komentáře:
Okomentovat