My hoši, co museli před rokem
1989 absolvovat dva roky základní vojenské služby, víme své. Bylo nám 18 let a následující
dva roky představovaly povinnost, kterou z nás nikdo nevítal, a přesto po více
jak padesáti letech vzpomínáme na onu dobu. S nostalgií, s něčím v oku
- jako by nám do oka spadla větev, ze silnice prach.
Z titulu vojína základní
služby jsem i já několikrát za dobu dvou let navštívil služebně v uniformě Prahu.
Má domovská posádka byla v Milovicích u tankistů, hodinu jízdy tankem do centra
hlavního města. Prahu jsem moc dobře neznal, a proto mé výpravy za poznáním hlavního
města často končily tam, kde jsem nechtěl. Objevil jsem neznámé památky, které
bych jindy nehledal a nenašel.
Objevil jsem invalidovnu,
objekt, který se zdál již tehdy opuštěný, zchátralý a monumentální. Vzpomínku si
oživuji po padesáti letech od okamžiku, kdy jsem stál v parku a nevěřícně zíral
na ohromnou budovu která byla místem odpočinku pro staré a vysloužilé vojáky už
víc jak před dvěma sty lety. Nebyl jsem sám, kdo tu stál, díval se a obdivoval
donátory.
Slavnější a v hezčích
uniformách zde stáli a prováděli inspekci vojáků mimo službu. Třeba maršál
Francie a velitel Spojeneckých vojsk z první světové války, a i ten ještě slavnější
před ním, vojevůdce Francie, ale i Severoameričanů, tehdy osmadvacetiletý
generál spojených států amerických generálmajor Josef Marie Motierre markýz
Lafayette. Týž, kterého zvali ke dvoru princové a králové tehdy známého světa.
Tak jsem tam tak stál a
vzpomínal na hodiny dějepisu, mého oblíbeného školního předmětů a snažil se do
sebe nasát neopakovatelnou atmosféru místa, kde se setkávali s vojáky ti, které
dějiny právem oslavují jako hrdiny. Stál jsem tam a čekal, co se bude dít, zda i
mně se nedostane té cti potkat slavného generála hrdinů. Nikdo nepřišel. Jen kus
omítky sem tam spadne do trávy a ptáci neslušně trousí na všechny ty kdysi
krásné součástí budovy, na lidi, kteří sem občas zavítají.
Vzpomněl jsem si, že nic netrvá
věčně, a jak se říká světská sláva, polní tráva a žádný strom neroste do nebe. Josef
Marie Motierre markýz Lafayette přijížděl s velkou pompou a slávou a netušil,
že o něco málo později je mu souzeno strávit příští tři léta, coby zločinec, v nejhorších
kasematech slavné moravské věznice.
My, přicházející z venkova,
jsme při služebních cestách do matičky našich měst jsme poznávali nepoznané. Samosebou
cílem našich návštěv byly i pražské hospůdky, které k nám osmnáctiletým klukům
v uniformách Československé lidové armády byly velmi vstřícné, jako třeba i
slečny studentky z vysokoškolských kolejí Na Jarově, které nám, toužícím po
poznání, co je v Praze zajímavého, vše ukázaly a vysvětlily. Skvělá léta plná
poznání, něco, co současným mladým schází. Nebylo vše jenom o penězích. Nakonec
se i invalidovna dočkala zasloužené péče. Dnes se opravuje a stane se v budoucnu
významným centrem informací o naší minulosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat