Žili jsme chudě z jednoho platu. Pamatuji si to velmi dobře a
nikdo kolem nás se neměl líp. Byli jsme na tom všichni stejně. Žili jsme na
vesnici kousek od hranic s Polskem a Východním Německem. Bylo pár let po válce u
hranice na Odře a Nise, která tekla za kopcem. Doma smutno nebylo, ale ani
veselo. V obchodech všeho málo a na lístky souběžně s penězi. Výhodou bylo,
když měl někdo kolem domu malé hospodářství a pěstoval, co sám spotřeboval. Kolem
bylo stále hodně včelařů, majitelů koz, králíků, slepice a kohoutů. V krámech téměř
nic, žádná ženská paráda, boty jakbysmet, mizivě dětských hraček. Dost bylo
snad jen knížek. Žádné sbírky, žádné aukro, blešáky, aukce… Pokud někdo něco
měl, tak do toho netahejte nikoho z mé mišpoche. My fakt byli na nule.
Ach, ta krásná sladkokyselá rychlokvašená padesátá léta! Snažil
jsem se psát do Pionýrských novin. Přestal jsem už v roce 1954, po vznesení
dotazu, zda bagr pro Severní Koreu není předražený a zda se za vybrané peníze
od nás dětí nemohli koupit bagry dva. Následně mi bylo sděleno, že takhle se
ptají jen nepřátelé republiky. Nic mi do toho prý není, a protože táta právě
intenzivně budoval lidově demokratickou republiku v Jáchymově a maminka spory
nemilovala, upustil jsem od stíhání. Dál jsem sušil doma kontryhel a jiné
bylinky a nosil je do školy.
Dnes máme doma už taky všude koberce. Tenkrát jsme měli na dřevěné
podlaze maximálně lino, paličkovanou dečku na rádiu, květináče plné kytek,
polštáře plné vyšívaných obrázků, doma dělaných zvířátek z bužírky a kytky
z krepového papíru. Téměř žádné elektrické spotřebiče, nic, co by
stresovalo závistivé sousedy a ti nás pak pomlouvali.
Maminka za tátou přišla do prázdných Sudet opuštěných Němci. Z
Prahy si s sebou přivezla starou plynovou troubu, táta ji předělal na
elektrickou. Vzpomínám, že pokoj byl náhle plný keramických kroužků, které se mu
rozeběhly pod rukama do všech světových stran. Přesto trouba pekla a my se měli
o něco líp.
Maminka vařila tak, abychom po válce, kterou jsme pomohli vyhrát,
měli alespoň jednou za týden teplé maso. Párky a salám jsem poznal až mnohem
později. Nejvíc mi chutnala v kornoutu prodávaná zeleninová čalamáda, smažená
vajíčka s bramborem, smažený květák a v létě houby na všechny způsoby.
Všude kolem byla hodně stará auta, motorky s přívěsným vozíkem a těžká
německá kola, která nám tu odsunutí nedobrovolně nechali. Táta na kole jezdil
do fabriky v Chrastavě celá léta. Moravec pod námi měl štěstí. Pod hromadou
dřeva našel prastarý funkční moped. Chodili jsme často do ZOO, na výlety po
Libereckém kraji, do kina v místní hospodě U Zeleného stromu, na koupaliště v Machníně.
Zadarmo nebo za symbolickou jednu korunu. Lesy kolem byly plné hadů, malin,
lesních jahod a ostružin. Prázdné opuštěné bunkry všude kolem nás byly plné válečného
kouzla, romantiky a strachu, že na něco šlápneme, nebo že najdeme mrtvolu…
Kde zůstala doba nejistot, prázdných obchodů, času, který ubíhal
podle kostelních hodin, kdy hodinky na ruce neměl ani táta? Doba, kdy jsme neběželi
s každou prkotinou k doktorovi? Žili tu s námi maminka, táta a sourozenci,
živí a zdraví. Co tu po nás zůstalo z doby našeho mládí? Mamuti a
ptakoještěři? Tak nějak se ptají naše děti. Jak dlouho, než i nám se zešeří?
Žádné komentáře:
Okomentovat