Tak, jako tisíc chutí má jablko, do kterého si kousnete, nekonečný je počet barev vašich očí. Dotazníky, formuláře, legitimace, úřední listiny mají či měly kolonku „barva očí“. Často by měli mít i v dotazníku barvu levého či pravého oka.
Oči jsou jako studny a přesto hledí do oblak, do nebe, po kterém se žene mrak. Ten taky co chvíli mění tvar a obloha vám zešedne a z mraku, tak jako z oka, čiší mráz. I bleskem po vás šlehne.
Z očí, které planou, jde často žár jako z pece. Žhnou ohněm, svatým zanícením, umí křičet, řvou. Umí se smát, plakat. Rozhodně umí měnit tvar, barvu, usazení v lebeční dutině. Hodně o očích napoví řasy i obočí. Jak daleko jsou od sebe. Vaše občanka, pas, očkovací průkaz, legitimace prvorodiče (poukaz na Sunar), to vše se neobešlo bez odtajnění toho, co potřebuje básník, chce-li vám vyznat lásku či oční lékař zkoumající vaše oční pozadí, pasový odborník, cestujete-li mimo hranice Evropy, vyhazovač, co vás nepustí do hospody.
Barva očí a jejich zvláštní odstín mluví, aniž byste pusu otevřeli. Očí je mnoho, mnohem víc než barva spektra, kterou znáte. Barva je jiná zrána, jinou mají oči unavené, staré, věkem zakalené.
I já měl jednu zkušenost, kterou si dobře pamatuji. Otec byl národním správce truhlárny Simm a Wagner v Machníně. Jednou jsem si, coby tříletý, fabriku bezelstně prohlížel. Přiběhl mistr a začal s tím, že jsem se neumyl. Hlavně oči, že zůstaly černé, špinavé. A tady narazil. S brekem jsem běžel přes ulici domů. Použil jsem hromadu mýdla. Nechám na vás, jak to vše dopadlo. Blbě, špatně, někdo se i smál. Já to nebyl a otec taky ne. Nakonec se přestal smát i mistr, který to s tím mytím vymyslel. Však si později dlouho všímal jen svých židlí, nebo co se tam ze dřeva ohýbalo.
Oči vám prozradí vše, na co se chcete zeptat a na co pán dotazníků zapomněl. Očím sluší i různorodé stíny, víčkům flitry, sluneční i optické brýle. Tisíce různých obrouček, lorňony, monokly, ty všechny mění oči k nepoznání, poskytují obrazům bohaté zdobené řezané rámy a pokaždé máte jinou image. Brýle a oči k sobě patří. To dotazník je z jiné doby. Relikt doby dotazníků, zvědavých domovnic.
Vaše oči, patří do písniček, do televize, patří krásným televizním hlasatelkám dobrých zpráv. Vaše oči patří sestřičkám, které by místo mámy četly dětem pohádky, aby se bílých plášťů nebály. Oči jsou jako panáček a panenka, co předpovídají počasí ve starém malém domečku. Také se říká „pro oči nevidí“ nebo „co oči nevidí, ….“ Nevěřte tomu, oči vás prozradí.
Oči jsou známé, chladné, vroucí, vlhké, suché, plačící… Oči se mezi sebou domluví, očima se dva rozcházejí. Stačí jeden pohled. Pohled co zabíjí. Pohled očima dětí. Bezradných. Z očí do očí. Dívej se mi do očí. Znáte to. Může to i končit slepotou a bílou holí. Ztratit zrak je to nejhorší, to poslední. Proto si své oči chraňte.
čtvrtek 20. ledna 2011
O bývalé šlechtě učitelích, doktorech…
Některá povolání jsou jakoby přeurčena k výkonu poslanecké funkce: lékaři, učitelé, právníci, filosofové... A tak se opticky zdá, že například v Parlamentu je sanatorium, advokátní poradna, škola pro mentálně postižené. Život s sebou přináší hlouposti. Pokud poslanci neškodí, máme to dobrý. Pokud jsou příliš aktivní a jezdí na zájezdy, tak za tím hledejme nedoceněné učitele tělocviku, popřípadě frustrované ženy politiků. Taky jich v parlamentech obou komor sedí dost.
Před několika dny člen „NERVU“, poradního orgánu vlády hlasitě odešel z této nanejvýš důležité komise pro boj s ekonomickými problémy státu a zdůvodnil to tím, že do smrti nechce už mít nic společného s ODS. Že jsou nepoučitelní. To muselo pana předsedu vlády bolet. Zrovna tak, jako když president státu, po obědě s předsedy obou komor parlamentu, se nechce znát k „tajné“ dohodě v boji s korupčníky. Taková slova, svědčící o ztrátě paměti zabolí. Co potom s prezidentskou standardou „Pravda vítězí“? Pokud poslouchají děti, pak je to hrůza o to víc, že je učíme nelhat, nelhat, nelhat, nelhat…
Hrozně rád bych se jednou dožil toho, že president ani předseda nebudou lhát, mlžit, vekslovat slovy aspoň týden, měsíc. Už jsme k tomu měli nakročeno. Vzpomínáte? V loni, v období úřednické vlády pana Fišera. Ta panečku měla důvěru! Nechat ji tak vládnout 4 roky... To by se nám žilo! Ale to by mezi námi nesměli být korupčníci, přeběhlíci a dnes už dynastie profesionálních politiků, jejichž děti se rodí se zlatou lžičkou v ústech.
No, a když jsme u těch šlechticů ducha, modré krve a šlechtických skutků, kterých se nám, údajně k naší škodě, v minulém režimu nedostávalo, pak vězte, že vše i tenkrát bylo za peníze. Zopakujme si, co za Rakouska „stálo“ šlechtictví. Prvním stupněm byl prostý šlechtic – stav udělovaný nejvíc v 19. století a bylo možno si ho koupit za 1050 zlatek. O něco málo víc mohl kdokoli dát a koupit si titul rytíře. To byli i mnozí z rodin libereckých textilních magnátů Liebiegů. Taxa za barona činila 3. 150 zlatých. O trochu víc se museli snažit a přitlačit chlapci z rodin, co už měli nějaký ten predikát doma (několik generací). Ti za povýšení na hraběte platili 6.300. No neberte to, za tu cenu a po slevě… No, vidíte, a když máte někoho, kdo se za vás přimluví a nechce moc, jako u mladého Šporka, tak vám taxu odpustí. Celou.
Ale tím jsme neskončili. Knížecí titul stál 12.600 zlatých a zásluhy o trůn stáří. Máme i tituly, které jste mohli zdědit, jako chalupu v Bedřichově. Po vymřelých rodech. V našem regionu to byli známí Clamm-Gallasové, ale mnohem kurióznější jsou tituly jako je „okněžněný hrabě“ v Čechách oblíbeného pana Schwarznberga, toho času ministra zahraničí. Byl to (v jeho případě) titul pouze dodatkový a používal se tehdy, jestliže rod získal říšské léno, které si „dal“ povýšit, tj. „okněžnit“.
Peníze, ať jsou jakéhokoliv důvodu, mohou po „vyprání“ posloužit k různým účelům. Mít je, znamenalo i v dějinách možnost vylepšit si svůj původ. Jakýpak loupeživý lapka tamhle někde z rakouského pomezí. Zaplať a jsi hned kníže a tím je dáno i jak ti mají říkat: vaše jasnosti, vaše osvícenosti, jsi-li hrabě, pak vaše urozenosti, blahorodí, vaše excelence...
Závěrem ještě pár slov, jak se naši předkové vyrovnali se šlechtou jednou a provždy. Dne 20. prosince 1918 byl v národním shromáždění ČSR odhlasován zákon, jímž se ruší šlechtictví, řády a tituly. K další změně došlo zákonem z 21. října 1936. Bylo přitvrzeno.
Šlechticem se vskutku člověk nerodí, jeho skutky mu zaručí slávu a vděk i bez predikátu a současné vlezdoprdelkování například některých našich novinářů při rozhovoru s bývalými šlechtici je kontraproduktivní a velmi zavádějící. I tak je možno pohlížet na současný stav společnosti. Ale jak řekl Machiavelli, vláda si zaslouží taký lid, jako je ona sama. A lid takovou vládu, jako je on sám…….
Před několika dny člen „NERVU“, poradního orgánu vlády hlasitě odešel z této nanejvýš důležité komise pro boj s ekonomickými problémy státu a zdůvodnil to tím, že do smrti nechce už mít nic společného s ODS. Že jsou nepoučitelní. To muselo pana předsedu vlády bolet. Zrovna tak, jako když president státu, po obědě s předsedy obou komor parlamentu, se nechce znát k „tajné“ dohodě v boji s korupčníky. Taková slova, svědčící o ztrátě paměti zabolí. Co potom s prezidentskou standardou „Pravda vítězí“? Pokud poslouchají děti, pak je to hrůza o to víc, že je učíme nelhat, nelhat, nelhat, nelhat…
Hrozně rád bych se jednou dožil toho, že president ani předseda nebudou lhát, mlžit, vekslovat slovy aspoň týden, měsíc. Už jsme k tomu měli nakročeno. Vzpomínáte? V loni, v období úřednické vlády pana Fišera. Ta panečku měla důvěru! Nechat ji tak vládnout 4 roky... To by se nám žilo! Ale to by mezi námi nesměli být korupčníci, přeběhlíci a dnes už dynastie profesionálních politiků, jejichž děti se rodí se zlatou lžičkou v ústech.
No, a když jsme u těch šlechticů ducha, modré krve a šlechtických skutků, kterých se nám, údajně k naší škodě, v minulém režimu nedostávalo, pak vězte, že vše i tenkrát bylo za peníze. Zopakujme si, co za Rakouska „stálo“ šlechtictví. Prvním stupněm byl prostý šlechtic – stav udělovaný nejvíc v 19. století a bylo možno si ho koupit za 1050 zlatek. O něco málo víc mohl kdokoli dát a koupit si titul rytíře. To byli i mnozí z rodin libereckých textilních magnátů Liebiegů. Taxa za barona činila 3. 150 zlatých. O trochu víc se museli snažit a přitlačit chlapci z rodin, co už měli nějaký ten predikát doma (několik generací). Ti za povýšení na hraběte platili 6.300. No neberte to, za tu cenu a po slevě… No, vidíte, a když máte někoho, kdo se za vás přimluví a nechce moc, jako u mladého Šporka, tak vám taxu odpustí. Celou.
Ale tím jsme neskončili. Knížecí titul stál 12.600 zlatých a zásluhy o trůn stáří. Máme i tituly, které jste mohli zdědit, jako chalupu v Bedřichově. Po vymřelých rodech. V našem regionu to byli známí Clamm-Gallasové, ale mnohem kurióznější jsou tituly jako je „okněžněný hrabě“ v Čechách oblíbeného pana Schwarznberga, toho času ministra zahraničí. Byl to (v jeho případě) titul pouze dodatkový a používal se tehdy, jestliže rod získal říšské léno, které si „dal“ povýšit, tj. „okněžnit“.
Peníze, ať jsou jakéhokoliv důvodu, mohou po „vyprání“ posloužit k různým účelům. Mít je, znamenalo i v dějinách možnost vylepšit si svůj původ. Jakýpak loupeživý lapka tamhle někde z rakouského pomezí. Zaplať a jsi hned kníže a tím je dáno i jak ti mají říkat: vaše jasnosti, vaše osvícenosti, jsi-li hrabě, pak vaše urozenosti, blahorodí, vaše excelence...
Závěrem ještě pár slov, jak se naši předkové vyrovnali se šlechtou jednou a provždy. Dne 20. prosince 1918 byl v národním shromáždění ČSR odhlasován zákon, jímž se ruší šlechtictví, řády a tituly. K další změně došlo zákonem z 21. října 1936. Bylo přitvrzeno.
Šlechticem se vskutku člověk nerodí, jeho skutky mu zaručí slávu a vděk i bez predikátu a současné vlezdoprdelkování například některých našich novinářů při rozhovoru s bývalými šlechtici je kontraproduktivní a velmi zavádějící. I tak je možno pohlížet na současný stav společnosti. Ale jak řekl Machiavelli, vláda si zaslouží taký lid, jako je ona sama. A lid takovou vládu, jako je on sám…….
úterý 18. ledna 2011
Byl prostě první
První zasilatelský závod v Liberci. Srovnání s virtuálním internetovým obchodem současnosti trochu pokulhává, ale myšlenka a objem obchodu mi dává za pravdu. Dovolte, abych vám představil obchodníka, pana Františka Mettalu, jehož první, jak sám zdůrazňuje, křesťanský závod prodeje sukna, výtečně prosperuje. Pokud mu chcete napsat, pak pište Liberec, kousek od radnice, Vídeňská ulice č. 15 (dnes Moskevská), pod firemní tabulkou „První český křesťanský tovární sklad suken, založen v roce 1880“.
Tabulka je zbrusu nová a obchod prosperuje, jako nikdy předtím. To, co tu nabízejí jinde nemají a to jsme v Liberci kolem 19. století, ve městě všelikerého textilu, sukna, koberců, plných skladů, prima primisima výrobků, které se samy neprodají, které se musí nabídnout.
Píše se konec 19. století. V centru města, ani v jeho okolí, nestojí dosud obchodní monstra, pevnosti plné zboží. Tradiční prodej má svá úskalí. František Mettal přichází s první zasilatelským závodem sukna. Žádný obchod přes okénko do ulice, ve kvelbu, přes mahagonový pultík, žádná večerka. Sukno zabalit a šup na rychlík:„Ke každé saisoně nabízí hojný výběr všech druhů látek tu – i cizoměstských, od nejlacinějších do nejjemnějších, jakož i velkolepý výběr látek černých pro důstojné duchovenstvo, stálobarevných, uniformových, přesně dle předpisů pro pány úředníky, taktéž pro sokoly, hasiče a veterány, sukna na kulečníky, pravé, nepromokavé lodeny na myslivecké kabáty, prací látky atp., jen dobré a trvanlivé zboží.
P. T. p. p. mistrům krejčovským zasílám skvostné vzorníky s bohatým výběrem zdarma a franko. Obsluha přísně solidní.“ A co je dvakrát důležité a po tváři pohladí – „ceny tovární“…
Když čtu dnešní záplavu slevových annoncí obchodních domů, připadám si jako štvanec, polapená zvěř či laboratorní myš. Někdo, koho jménem neznám, jakoby zkoušel, co můj žaludek, tělo i mysl vydrží. 1000 obchodních domů firmy Kaufland v Evropě.
Ubohý pane Mettale, Františku, skočte do Nisy, jako ta popletená liberecká bezdomovkyně se dvěma igelitkama před 2 lety. Nic nás už nezachrání. Jsou jako mravenci, termiti, všežravci, co jednou pohltí všechno sukno světa i textilní továrny. Textilany, Hedvy, Silky, Tiby, Seby, Kolory a s nimi všechny textilní fakulty i tu Jakubovu textilního úpravárenství...
A my? Budeme do nekonečna kupovat asijské šunty, laciné a bezcenné. Sbohem, textilní průmysle, skleněná bižuterie. Končíme. Sbohem, pane Mettale, i vašim křesťanským ideálům. Směnili jsme je za kus lacinějšího zboží.
Tabulka je zbrusu nová a obchod prosperuje, jako nikdy předtím. To, co tu nabízejí jinde nemají a to jsme v Liberci kolem 19. století, ve městě všelikerého textilu, sukna, koberců, plných skladů, prima primisima výrobků, které se samy neprodají, které se musí nabídnout.
Píše se konec 19. století. V centru města, ani v jeho okolí, nestojí dosud obchodní monstra, pevnosti plné zboží. Tradiční prodej má svá úskalí. František Mettal přichází s první zasilatelským závodem sukna. Žádný obchod přes okénko do ulice, ve kvelbu, přes mahagonový pultík, žádná večerka. Sukno zabalit a šup na rychlík:„Ke každé saisoně nabízí hojný výběr všech druhů látek tu – i cizoměstských, od nejlacinějších do nejjemnějších, jakož i velkolepý výběr látek černých pro důstojné duchovenstvo, stálobarevných, uniformových, přesně dle předpisů pro pány úředníky, taktéž pro sokoly, hasiče a veterány, sukna na kulečníky, pravé, nepromokavé lodeny na myslivecké kabáty, prací látky atp., jen dobré a trvanlivé zboží.
P. T. p. p. mistrům krejčovským zasílám skvostné vzorníky s bohatým výběrem zdarma a franko. Obsluha přísně solidní.“ A co je dvakrát důležité a po tváři pohladí – „ceny tovární“…
Když čtu dnešní záplavu slevových annoncí obchodních domů, připadám si jako štvanec, polapená zvěř či laboratorní myš. Někdo, koho jménem neznám, jakoby zkoušel, co můj žaludek, tělo i mysl vydrží. 1000 obchodních domů firmy Kaufland v Evropě.
Ubohý pane Mettale, Františku, skočte do Nisy, jako ta popletená liberecká bezdomovkyně se dvěma igelitkama před 2 lety. Nic nás už nezachrání. Jsou jako mravenci, termiti, všežravci, co jednou pohltí všechno sukno světa i textilní továrny. Textilany, Hedvy, Silky, Tiby, Seby, Kolory a s nimi všechny textilní fakulty i tu Jakubovu textilního úpravárenství...
A my? Budeme do nekonečna kupovat asijské šunty, laciné a bezcenné. Sbohem, textilní průmysle, skleněná bižuterie. Končíme. Sbohem, pane Mettale, i vašim křesťanským ideálům. Směnili jsme je za kus lacinějšího zboží.
Kolo
Kolo značky Eska nebo Favorit. Za jakou výhru jsme považovali onu možnost vybrat si. Nakonec jsme byli rádi, že byla na krámě jedna ze dvou možností, že bylo aspoň jedno kolo. Kolo mého mládí Eska. Cena něco kolem 5 stovek, pokud se nepletu. Na kalendáři se psal 28. březen r. 1957. Čas ruských Sputniků, sibiřských lajek a dovoz náramně těžkých kol značky Ukrajina ještě nezačal.
Má hvězdná chvíle přicházela. Mám své vlastní kolo, nové, značky Eska. Moje. Srovnatelné s prvními kroky sovětské kosmonautiky. Kdo to v deseti nezažil, nemá na co vzpomínat. Byl to slavný den. Den po mých 10. narozeninách jsem oblékal „pumpky“, příšerné kalhoty pod kolena kde se přezkou, nebo tak nějak, stahovaly. Vím jenom, že tahle procedura probíhala za asistence maminky. Bylo mi deset a vydržel jsem to.
Venku na mě čekal Ruda Reichlů, soused a spolužák z machnínské školy. Opravdový kamarád, který překousl, že stojí opřen o trofejní kolo ještě německé provenience, jakých po válce bylo všude plno a zadarmo. Vyšel jsem ze vrat domu opíraje se o úplně novou „Esku“ a řekl jsem: „Jedeme“.
Časné jitro na vesnici blízko Liberce bylo ve stylu „žádný provoz a stylový jitřní vzduch, ostrý jak břitva“. V lehké manžestrové bundě, ve „švédské košili“, cíl: Hodkovice nad Mohelkou. Projet nové kolo a cestou se podívat, co umí příroda. Na Záskalí, v zatáčkách nad Hodkovicemi, shlédnout stráně plné žlutých petrklíčů. To nám aspoň doporučila teta Erna, o svém volnu turistická značkařka – malující přímo na stromy ony tři známé malé barevné proužky.
Co jsme usmysleli, to jsme udělali. A kolo? Přej mu pánbůh věčnou slávu. Spadl mi cestou asi třikrát řetěz, ale to hlavní bylo – dojet. A já dojel tam i zpět. Opravdová silniční zkouška. Eska obstála.
Na Favorita jsem si musel počkat. Jeho doba přišla po dalších deseti letech.To už dojezdila i trofejní kola Třetí říše. Včera jsem si koupil americké kolo u Kerdy. Nové a cenově úplně někde jinde. Fousatý pan Kerda mě ubezpečil, že mě kolo přežije. Nic jiného jsem si nepřál…
Má hvězdná chvíle přicházela. Mám své vlastní kolo, nové, značky Eska. Moje. Srovnatelné s prvními kroky sovětské kosmonautiky. Kdo to v deseti nezažil, nemá na co vzpomínat. Byl to slavný den. Den po mých 10. narozeninách jsem oblékal „pumpky“, příšerné kalhoty pod kolena kde se přezkou, nebo tak nějak, stahovaly. Vím jenom, že tahle procedura probíhala za asistence maminky. Bylo mi deset a vydržel jsem to.
Venku na mě čekal Ruda Reichlů, soused a spolužák z machnínské školy. Opravdový kamarád, který překousl, že stojí opřen o trofejní kolo ještě německé provenience, jakých po válce bylo všude plno a zadarmo. Vyšel jsem ze vrat domu opíraje se o úplně novou „Esku“ a řekl jsem: „Jedeme“.
Časné jitro na vesnici blízko Liberce bylo ve stylu „žádný provoz a stylový jitřní vzduch, ostrý jak břitva“. V lehké manžestrové bundě, ve „švédské košili“, cíl: Hodkovice nad Mohelkou. Projet nové kolo a cestou se podívat, co umí příroda. Na Záskalí, v zatáčkách nad Hodkovicemi, shlédnout stráně plné žlutých petrklíčů. To nám aspoň doporučila teta Erna, o svém volnu turistická značkařka – malující přímo na stromy ony tři známé malé barevné proužky.
Co jsme usmysleli, to jsme udělali. A kolo? Přej mu pánbůh věčnou slávu. Spadl mi cestou asi třikrát řetěz, ale to hlavní bylo – dojet. A já dojel tam i zpět. Opravdová silniční zkouška. Eska obstála.
Na Favorita jsem si musel počkat. Jeho doba přišla po dalších deseti letech.To už dojezdila i trofejní kola Třetí říše. Včera jsem si koupil americké kolo u Kerdy. Nové a cenově úplně někde jinde. Fousatý pan Kerda mě ubezpečil, že mě kolo přežije. Nic jiného jsem si nepřál…
sobota 8. ledna 2011
Dýmky
Našel jsem na půdě venkovského domu starou dýmku. Měla tak úžasný, svěží tvar, že jsem si ji ponechal. Dala kdysi základ mému malému souboru dýmek mnoha tváří a mnoha osudů…
Tam, co stojí současný komplex kolejí Technické university Liberec v Harcově, ještě před 40 lety stály rodinné domky. Na zahrádce jednoho z domků jsem přesazoval růže a v podnoží jednoho z keřů jsem našel vysypaná snad tři vědra porcelánových hlaviček bývalé manufaktury z konce 19. století. Ta výrobna byla zdejší a zdejší byli také „umělci“, kteří křehké porcelánové hlavičky zdobili objednaným obrázkem, popřípadě textem. A to počínaje oblíbenou tématikou vojenskou, mysliveckou, s císařem až po pradlenky Madlenky s dekolty a vyhrnutými sukněmi stojící a máchající prádlo v potoce. Výjimkou nebyla krása alpských velikánů až po liberecké jizerskohorské reálie, vyhlídky, hospody nad Jabloncem, poutní místa – Hejnice, Vambeřice, Jiříkov…
Dýmky, stejně jako pohlednice a korbel s víčkem, byly všude, počínaje každou jizerskohorskou chalupou, po baráčky mačkářů, pasíři skla, libereckých tkalců, všech lidí našeho kraje obdělávající políčka od Ještědu po Jizeru. A nejen tam. Byly všude, kde si lidé udělali čas, naplnili hlavičky dýmek kuřivem a zapálili si. I kdyby na sůl nebylo, čas na dýmečku byl. Zatvrdlé ruce našich předků držely v dlaních křehoučkou krásu jejich skromného majetku, často jedinou osobní věc, která je doprovázela jejich velmi těžkým stereotypním životem skromnosti a snaze dát dětem vzdělání, aby nemuseli tak těžce pracovat jako oni.
Dýmka, jako prostředek zapomenutí na dobu dlouhé vojenské presenční služby, na stereotyp práce v kraji dravých potoků a řek, jednotvárné stravy z brambor, placek a zelí. Chuť světa, dálek, válečných konfliktů, lásek a panských lovů honících po blízkých lesích statné kance, jeleny a laně… Ach, pane Švarci z Loučné v Hrádku nad Nisou, kde asi zůstal ten starý stojan na dýmky, kterým jste ohromil kluka těsně po válce? Z té krásy jsem se jen dlouho vzpamatovával. Vysoké dýmky ve stojanu, generálské střapce jako u šavlí. To vše jsem mohl mít. Ale znáte to: maminky celého světa spojte se! Maminka rozhodovala a zdá se, že i rozumně. Ne. Ženským stále něco páchne a staré věci nejvíc. Nemohou za to. Chlubí se, co všechno při úklidu vyhodily a jak mají čisto. Ten boj s čistotou nás, sběratele, připravil o nejeden skvost. Skvost, který vytvořily ruce těch, kteří tu žili před námi. Dýmky, obrázky svatých, vyřezávané kolíbky, malované talíře, hrnky, krajky...
Co všechno ruce našich předků uměly! A proto pozor! Nic po nich nevyhazujte. Až odejdou, ať s nimi neodchází kouzlo rukodělné, manufakturní práce. To vše pak dělá naši zemi tak krásnou, že jí rovno není…
Tam, co stojí současný komplex kolejí Technické university Liberec v Harcově, ještě před 40 lety stály rodinné domky. Na zahrádce jednoho z domků jsem přesazoval růže a v podnoží jednoho z keřů jsem našel vysypaná snad tři vědra porcelánových hlaviček bývalé manufaktury z konce 19. století. Ta výrobna byla zdejší a zdejší byli také „umělci“, kteří křehké porcelánové hlavičky zdobili objednaným obrázkem, popřípadě textem. A to počínaje oblíbenou tématikou vojenskou, mysliveckou, s císařem až po pradlenky Madlenky s dekolty a vyhrnutými sukněmi stojící a máchající prádlo v potoce. Výjimkou nebyla krása alpských velikánů až po liberecké jizerskohorské reálie, vyhlídky, hospody nad Jabloncem, poutní místa – Hejnice, Vambeřice, Jiříkov…
Dýmky, stejně jako pohlednice a korbel s víčkem, byly všude, počínaje každou jizerskohorskou chalupou, po baráčky mačkářů, pasíři skla, libereckých tkalců, všech lidí našeho kraje obdělávající políčka od Ještědu po Jizeru. A nejen tam. Byly všude, kde si lidé udělali čas, naplnili hlavičky dýmek kuřivem a zapálili si. I kdyby na sůl nebylo, čas na dýmečku byl. Zatvrdlé ruce našich předků držely v dlaních křehoučkou krásu jejich skromného majetku, často jedinou osobní věc, která je doprovázela jejich velmi těžkým stereotypním životem skromnosti a snaze dát dětem vzdělání, aby nemuseli tak těžce pracovat jako oni.
Dýmka, jako prostředek zapomenutí na dobu dlouhé vojenské presenční služby, na stereotyp práce v kraji dravých potoků a řek, jednotvárné stravy z brambor, placek a zelí. Chuť světa, dálek, válečných konfliktů, lásek a panských lovů honících po blízkých lesích statné kance, jeleny a laně… Ach, pane Švarci z Loučné v Hrádku nad Nisou, kde asi zůstal ten starý stojan na dýmky, kterým jste ohromil kluka těsně po válce? Z té krásy jsem se jen dlouho vzpamatovával. Vysoké dýmky ve stojanu, generálské střapce jako u šavlí. To vše jsem mohl mít. Ale znáte to: maminky celého světa spojte se! Maminka rozhodovala a zdá se, že i rozumně. Ne. Ženským stále něco páchne a staré věci nejvíc. Nemohou za to. Chlubí se, co všechno při úklidu vyhodily a jak mají čisto. Ten boj s čistotou nás, sběratele, připravil o nejeden skvost. Skvost, který vytvořily ruce těch, kteří tu žili před námi. Dýmky, obrázky svatých, vyřezávané kolíbky, malované talíře, hrnky, krajky...
Co všechno ruce našich předků uměly! A proto pozor! Nic po nich nevyhazujte. Až odejdou, ať s nimi neodchází kouzlo rukodělné, manufakturní práce. To vše pak dělá naši zemi tak krásnou, že jí rovno není…
Pocta maršálu rusky psané literatury Issaku Babelovi
Když je mi zle, když se přejím, když vím, že jsem udělal hloupost, když jsem na dně, otevřu si knížku povídek od samého pánaboha ruské literatury, Issaka Babela.
Tak, jako dítě ví, kam vztáhnout ruce po mateřském mléku, tak vím, kam naposledy jsem knížku položil. Je jako čerstvě posečená tráva, voní jak pokropený asfalt na vozovce v létě. Je to kniha, kterou snad ani nepsal člověk mající lidské potřeby. Bůh ani princové nemají nohy. A on? Doprovázel „První jízdní“ Buďonného až kamsi pod Varšavu, Žitomírštinou, krvácející Ukrajinou, těmi hrůznými dvacátými lety 20. století. Nemyl se, nespal, nejedl. Díval se a snad i střílel. To, co o tom napsal, bůh nemohl nevidět a zázrakem bylo, že zůstal naživu.
Jeho příběhy, to je dokumentární film. Nikdy na této planetě nebylo autora, který tancoval na laně, po provazovém mostě přešel strž, vznášel se, jak na Chagallově obraze, nad hořícími komíny vesnických domů. Nedostává se mi slov. Jak mohl takhle žít, vyrvat si srdce, vyplakat si oči, vzít do ruky pero a psát…
Dějiny 20. století jsou dějinami dvou válek, válečných korespondentů, konfliktů v jižní Africe, v Číně, na Balkáně, ve Španělsku, Indočíně, ve Finsku, v Zálivu... Bůh mě zatrať, nemluvím-li pravdu. Issak Babel byl jedním z těch milionů. Nebyl válečný zpravodaj, nenosil vestu se zářícími písmeny „PRESS“. Psal frontové revoluční noviny, spal s lidmi na shnilé slámě, objímal chladnou mrtvolu. Žil životy veselých ruských mužiků, psal za ně domů jejich dopisy. Žil v době, kdy revoluční doba zrušila instituci Boha – pravoslaví. Mužici tehdy zašlapali Boha do bláta. Krista, jeho syna, sundali z kříže a spálili, aby nezmrzli. Ženy si mezi sebou půjčovali a pak psali domů matce, zda se otelila kráva a že museli zastřelit otce. Chytili ho, když bojoval v Bílé armádě, v té bělogvardějské. Oni jsou u Rudé, jsou orlové revoluce.
Je jedno kdo na které straně stál a kde bojoval. Issak Babel svým psacím, přenosným kufříkovým strojem bojoval. Psal o lidech a jako humanista musel psát srdcem. Psal i modrou krví polských šlechticů a rudou krví svých bratří. Navštívil jsem některá ta místa. Musel jsem. Žitomír Novograd-Volyňsk, Berdičevo, Ovruč, Belev, Brody, Halič, Volyň… Později jsem navštívil i Kyjevský Babi Jar.
Už tam není smutku, není, kdo by zaplakal. Jsou tam stále domy z vepřovic a jednu válku zakryla ta druhá. Dnes opět se klaní „ďáčkovi“ a jsou pravoslavní. Jiné nemají rádi a Babel už nikomu nic neříká a přitom tyhle kraje proslavil. Přinejmenším jako F. Kafka Prahu, M. Brod Kafku a Janáčka.
Issaka Babela světu představil Maxim Gorkij, Čechům B. Mathesius a Julius Fučík. Babel, autor nesmírné plastičnosti, jemné brutality i lyriky a trpkého humoru nemohl v SSSR uniknout represím. Sovětská moc jej zavraždila v roce 1941. Zavraždila člověka, spisovatele, jehož texty jsou nadčasové, poetické a nanejvýš dramatické…
Tak, jako dítě ví, kam vztáhnout ruce po mateřském mléku, tak vím, kam naposledy jsem knížku položil. Je jako čerstvě posečená tráva, voní jak pokropený asfalt na vozovce v létě. Je to kniha, kterou snad ani nepsal člověk mající lidské potřeby. Bůh ani princové nemají nohy. A on? Doprovázel „První jízdní“ Buďonného až kamsi pod Varšavu, Žitomírštinou, krvácející Ukrajinou, těmi hrůznými dvacátými lety 20. století. Nemyl se, nespal, nejedl. Díval se a snad i střílel. To, co o tom napsal, bůh nemohl nevidět a zázrakem bylo, že zůstal naživu.
Jeho příběhy, to je dokumentární film. Nikdy na této planetě nebylo autora, který tancoval na laně, po provazovém mostě přešel strž, vznášel se, jak na Chagallově obraze, nad hořícími komíny vesnických domů. Nedostává se mi slov. Jak mohl takhle žít, vyrvat si srdce, vyplakat si oči, vzít do ruky pero a psát…
Dějiny 20. století jsou dějinami dvou válek, válečných korespondentů, konfliktů v jižní Africe, v Číně, na Balkáně, ve Španělsku, Indočíně, ve Finsku, v Zálivu... Bůh mě zatrať, nemluvím-li pravdu. Issak Babel byl jedním z těch milionů. Nebyl válečný zpravodaj, nenosil vestu se zářícími písmeny „PRESS“. Psal frontové revoluční noviny, spal s lidmi na shnilé slámě, objímal chladnou mrtvolu. Žil životy veselých ruských mužiků, psal za ně domů jejich dopisy. Žil v době, kdy revoluční doba zrušila instituci Boha – pravoslaví. Mužici tehdy zašlapali Boha do bláta. Krista, jeho syna, sundali z kříže a spálili, aby nezmrzli. Ženy si mezi sebou půjčovali a pak psali domů matce, zda se otelila kráva a že museli zastřelit otce. Chytili ho, když bojoval v Bílé armádě, v té bělogvardějské. Oni jsou u Rudé, jsou orlové revoluce.
Je jedno kdo na které straně stál a kde bojoval. Issak Babel svým psacím, přenosným kufříkovým strojem bojoval. Psal o lidech a jako humanista musel psát srdcem. Psal i modrou krví polských šlechticů a rudou krví svých bratří. Navštívil jsem některá ta místa. Musel jsem. Žitomír Novograd-Volyňsk, Berdičevo, Ovruč, Belev, Brody, Halič, Volyň… Později jsem navštívil i Kyjevský Babi Jar.
Už tam není smutku, není, kdo by zaplakal. Jsou tam stále domy z vepřovic a jednu válku zakryla ta druhá. Dnes opět se klaní „ďáčkovi“ a jsou pravoslavní. Jiné nemají rádi a Babel už nikomu nic neříká a přitom tyhle kraje proslavil. Přinejmenším jako F. Kafka Prahu, M. Brod Kafku a Janáčka.
Issaka Babela světu představil Maxim Gorkij, Čechům B. Mathesius a Julius Fučík. Babel, autor nesmírné plastičnosti, jemné brutality i lyriky a trpkého humoru nemohl v SSSR uniknout represím. Sovětská moc jej zavraždila v roce 1941. Zavraždila člověka, spisovatele, jehož texty jsou nadčasové, poetické a nanejvýš dramatické…
úterý 4. ledna 2011
Kam s ním, zeptal se J. Neruda?
Kam s ním, s tím sněhem špinavým, ptám se já. Ani gauč, ani pohovka. Péra z něj netrčí, zato kdejaký psík, kočička a leckdy i člověk svůj barevný čůrek ucvrknul, kdekteré kočkopsí hovínko tu ulpělo. Už dávno bílé barvě dala vale tahle bílá peřina. Teď je to krusta špinavého, zmrzlého sněhu. Žádný měkký, starý otoman páně Nerudy. Jen špinavé, prosolené kopce sněhu, hmota o neznámém původu s příměsí toho, co kdo ztratil.
Kam s ním, s bývalým romantickým sněhem, kam s onou, kdysi bílou peřinou? Jaké asi jiné priority může mít dnešní nové vedení liberecké radnice? Ti noví by měli začínat ráno, každý den, každé své zasedání jako ve starém Římě. Vzpomenout na Kartágo, dvoumiliardový dluh předchozího vedení radnice. Toho, co tu zanechalo… Pokaždé, když budou muset platit každou limonádu, ovesnou kaši, ať vzpomenou, co pili a jedli ti před nimi, s kým se bavili, nad čím jásali, co zapíjeli… Co nám všem dluží.
Ten špinavý, hnusný sníh v Liberci stále ještě leží. Nikdo jej zadarmo z města neodveze a proto páni radní, milé obecenstvo, senátoři, lide římský i liberecký pomni na Kartágo, těch, kteří na radnici seděli tak dlouho, že mysleli, že je to navždy….
Kam s ním, s bývalým romantickým sněhem, kam s onou, kdysi bílou peřinou? Jaké asi jiné priority může mít dnešní nové vedení liberecké radnice? Ti noví by měli začínat ráno, každý den, každé své zasedání jako ve starém Římě. Vzpomenout na Kartágo, dvoumiliardový dluh předchozího vedení radnice. Toho, co tu zanechalo… Pokaždé, když budou muset platit každou limonádu, ovesnou kaši, ať vzpomenou, co pili a jedli ti před nimi, s kým se bavili, nad čím jásali, co zapíjeli… Co nám všem dluží.
Ten špinavý, hnusný sníh v Liberci stále ještě leží. Nikdo jej zadarmo z města neodveze a proto páni radní, milé obecenstvo, senátoři, lide římský i liberecký pomni na Kartágo, těch, kteří na radnici seděli tak dlouho, že mysleli, že je to navždy….
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)