Našel jsem na půdě venkovského domu starou dýmku. Měla tak úžasný, svěží tvar, že jsem si ji ponechal. Dala kdysi základ mému malému souboru dýmek mnoha tváří a mnoha osudů…
Tam, co stojí současný komplex kolejí Technické university Liberec v Harcově, ještě před 40 lety stály rodinné domky. Na zahrádce jednoho z domků jsem přesazoval růže a v podnoží jednoho z keřů jsem našel vysypaná snad tři vědra porcelánových hlaviček bývalé manufaktury z konce 19. století. Ta výrobna byla zdejší a zdejší byli také „umělci“, kteří křehké porcelánové hlavičky zdobili objednaným obrázkem, popřípadě textem. A to počínaje oblíbenou tématikou vojenskou, mysliveckou, s císařem až po pradlenky Madlenky s dekolty a vyhrnutými sukněmi stojící a máchající prádlo v potoce. Výjimkou nebyla krása alpských velikánů až po liberecké jizerskohorské reálie, vyhlídky, hospody nad Jabloncem, poutní místa – Hejnice, Vambeřice, Jiříkov…
Dýmky, stejně jako pohlednice a korbel s víčkem, byly všude, počínaje každou jizerskohorskou chalupou, po baráčky mačkářů, pasíři skla, libereckých tkalců, všech lidí našeho kraje obdělávající políčka od Ještědu po Jizeru. A nejen tam. Byly všude, kde si lidé udělali čas, naplnili hlavičky dýmek kuřivem a zapálili si. I kdyby na sůl nebylo, čas na dýmečku byl. Zatvrdlé ruce našich předků držely v dlaních křehoučkou krásu jejich skromného majetku, často jedinou osobní věc, která je doprovázela jejich velmi těžkým stereotypním životem skromnosti a snaze dát dětem vzdělání, aby nemuseli tak těžce pracovat jako oni.
Dýmka, jako prostředek zapomenutí na dobu dlouhé vojenské presenční služby, na stereotyp práce v kraji dravých potoků a řek, jednotvárné stravy z brambor, placek a zelí. Chuť světa, dálek, válečných konfliktů, lásek a panských lovů honících po blízkých lesích statné kance, jeleny a laně… Ach, pane Švarci z Loučné v Hrádku nad Nisou, kde asi zůstal ten starý stojan na dýmky, kterým jste ohromil kluka těsně po válce? Z té krásy jsem se jen dlouho vzpamatovával. Vysoké dýmky ve stojanu, generálské střapce jako u šavlí. To vše jsem mohl mít. Ale znáte to: maminky celého světa spojte se! Maminka rozhodovala a zdá se, že i rozumně. Ne. Ženským stále něco páchne a staré věci nejvíc. Nemohou za to. Chlubí se, co všechno při úklidu vyhodily a jak mají čisto. Ten boj s čistotou nás, sběratele, připravil o nejeden skvost. Skvost, který vytvořily ruce těch, kteří tu žili před námi. Dýmky, obrázky svatých, vyřezávané kolíbky, malované talíře, hrnky, krajky...
Co všechno ruce našich předků uměly! A proto pozor! Nic po nich nevyhazujte. Až odejdou, ať s nimi neodchází kouzlo rukodělné, manufakturní práce. To vše pak dělá naši zemi tak krásnou, že jí rovno není…
Žádné komentáře:
Okomentovat