Když je mi zle, když se přejím, když vím, že jsem udělal hloupost, když jsem na dně, otevřu si knížku povídek od samého pánaboha ruské literatury, Issaka Babela.
Tak, jako dítě ví, kam vztáhnout ruce po mateřském mléku, tak vím, kam naposledy jsem knížku položil. Je jako čerstvě posečená tráva, voní jak pokropený asfalt na vozovce v létě. Je to kniha, kterou snad ani nepsal člověk mající lidské potřeby. Bůh ani princové nemají nohy. A on? Doprovázel „První jízdní“ Buďonného až kamsi pod Varšavu, Žitomírštinou, krvácející Ukrajinou, těmi hrůznými dvacátými lety 20. století. Nemyl se, nespal, nejedl. Díval se a snad i střílel. To, co o tom napsal, bůh nemohl nevidět a zázrakem bylo, že zůstal naživu.
Jeho příběhy, to je dokumentární film. Nikdy na této planetě nebylo autora, který tancoval na laně, po provazovém mostě přešel strž, vznášel se, jak na Chagallově obraze, nad hořícími komíny vesnických domů. Nedostává se mi slov. Jak mohl takhle žít, vyrvat si srdce, vyplakat si oči, vzít do ruky pero a psát…
Dějiny 20. století jsou dějinami dvou válek, válečných korespondentů, konfliktů v jižní Africe, v Číně, na Balkáně, ve Španělsku, Indočíně, ve Finsku, v Zálivu... Bůh mě zatrať, nemluvím-li pravdu. Issak Babel byl jedním z těch milionů. Nebyl válečný zpravodaj, nenosil vestu se zářícími písmeny „PRESS“. Psal frontové revoluční noviny, spal s lidmi na shnilé slámě, objímal chladnou mrtvolu. Žil životy veselých ruských mužiků, psal za ně domů jejich dopisy. Žil v době, kdy revoluční doba zrušila instituci Boha – pravoslaví. Mužici tehdy zašlapali Boha do bláta. Krista, jeho syna, sundali z kříže a spálili, aby nezmrzli. Ženy si mezi sebou půjčovali a pak psali domů matce, zda se otelila kráva a že museli zastřelit otce. Chytili ho, když bojoval v Bílé armádě, v té bělogvardějské. Oni jsou u Rudé, jsou orlové revoluce.
Je jedno kdo na které straně stál a kde bojoval. Issak Babel svým psacím, přenosným kufříkovým strojem bojoval. Psal o lidech a jako humanista musel psát srdcem. Psal i modrou krví polských šlechticů a rudou krví svých bratří. Navštívil jsem některá ta místa. Musel jsem. Žitomír Novograd-Volyňsk, Berdičevo, Ovruč, Belev, Brody, Halič, Volyň… Později jsem navštívil i Kyjevský Babi Jar.
Už tam není smutku, není, kdo by zaplakal. Jsou tam stále domy z vepřovic a jednu válku zakryla ta druhá. Dnes opět se klaní „ďáčkovi“ a jsou pravoslavní. Jiné nemají rádi a Babel už nikomu nic neříká a přitom tyhle kraje proslavil. Přinejmenším jako F. Kafka Prahu, M. Brod Kafku a Janáčka.
Issaka Babela světu představil Maxim Gorkij, Čechům B. Mathesius a Julius Fučík. Babel, autor nesmírné plastičnosti, jemné brutality i lyriky a trpkého humoru nemohl v SSSR uniknout represím. Sovětská moc jej zavraždila v roce 1941. Zavraždila člověka, spisovatele, jehož texty jsou nadčasové, poetické a nanejvýš dramatické…
Žádné komentáře:
Okomentovat