Kolo značky Eska nebo Favorit. Za jakou výhru jsme považovali onu možnost vybrat si. Nakonec jsme byli rádi, že byla na krámě jedna ze dvou možností, že bylo aspoň jedno kolo. Kolo mého mládí Eska. Cena něco kolem 5 stovek, pokud se nepletu. Na kalendáři se psal 28. březen r. 1957. Čas ruských Sputniků, sibiřských lajek a dovoz náramně těžkých kol značky Ukrajina ještě nezačal.
Má hvězdná chvíle přicházela. Mám své vlastní kolo, nové, značky Eska. Moje. Srovnatelné s prvními kroky sovětské kosmonautiky. Kdo to v deseti nezažil, nemá na co vzpomínat. Byl to slavný den. Den po mých 10. narozeninách jsem oblékal „pumpky“, příšerné kalhoty pod kolena kde se přezkou, nebo tak nějak, stahovaly. Vím jenom, že tahle procedura probíhala za asistence maminky. Bylo mi deset a vydržel jsem to.
Venku na mě čekal Ruda Reichlů, soused a spolužák z machnínské školy. Opravdový kamarád, který překousl, že stojí opřen o trofejní kolo ještě německé provenience, jakých po válce bylo všude plno a zadarmo. Vyšel jsem ze vrat domu opíraje se o úplně novou „Esku“ a řekl jsem: „Jedeme“.
Časné jitro na vesnici blízko Liberce bylo ve stylu „žádný provoz a stylový jitřní vzduch, ostrý jak břitva“. V lehké manžestrové bundě, ve „švédské košili“, cíl: Hodkovice nad Mohelkou. Projet nové kolo a cestou se podívat, co umí příroda. Na Záskalí, v zatáčkách nad Hodkovicemi, shlédnout stráně plné žlutých petrklíčů. To nám aspoň doporučila teta Erna, o svém volnu turistická značkařka – malující přímo na stromy ony tři známé malé barevné proužky.
Co jsme usmysleli, to jsme udělali. A kolo? Přej mu pánbůh věčnou slávu. Spadl mi cestou asi třikrát řetěz, ale to hlavní bylo – dojet. A já dojel tam i zpět. Opravdová silniční zkouška. Eska obstála.
Na Favorita jsem si musel počkat. Jeho doba přišla po dalších deseti letech.To už dojezdila i trofejní kola Třetí říše. Včera jsem si koupil americké kolo u Kerdy. Nové a cenově úplně někde jinde. Fousatý pan Kerda mě ubezpečil, že mě kolo přežije. Nic jiného jsem si nepřál…
Žádné komentáře:
Okomentovat