Některá povolání jsou jakoby přeurčena k výkonu poslanecké funkce: lékaři, učitelé, právníci, filosofové... A tak se opticky zdá, že například v Parlamentu je sanatorium, advokátní poradna, škola pro mentálně postižené. Život s sebou přináší hlouposti. Pokud poslanci neškodí, máme to dobrý. Pokud jsou příliš aktivní a jezdí na zájezdy, tak za tím hledejme nedoceněné učitele tělocviku, popřípadě frustrované ženy politiků. Taky jich v parlamentech obou komor sedí dost.
Před několika dny člen „NERVU“, poradního orgánu vlády hlasitě odešel z této nanejvýš důležité komise pro boj s ekonomickými problémy státu a zdůvodnil to tím, že do smrti nechce už mít nic společného s ODS. Že jsou nepoučitelní. To muselo pana předsedu vlády bolet. Zrovna tak, jako když president státu, po obědě s předsedy obou komor parlamentu, se nechce znát k „tajné“ dohodě v boji s korupčníky. Taková slova, svědčící o ztrátě paměti zabolí. Co potom s prezidentskou standardou „Pravda vítězí“? Pokud poslouchají děti, pak je to hrůza o to víc, že je učíme nelhat, nelhat, nelhat, nelhat…
Hrozně rád bych se jednou dožil toho, že president ani předseda nebudou lhát, mlžit, vekslovat slovy aspoň týden, měsíc. Už jsme k tomu měli nakročeno. Vzpomínáte? V loni, v období úřednické vlády pana Fišera. Ta panečku měla důvěru! Nechat ji tak vládnout 4 roky... To by se nám žilo! Ale to by mezi námi nesměli být korupčníci, přeběhlíci a dnes už dynastie profesionálních politiků, jejichž děti se rodí se zlatou lžičkou v ústech.
No, a když jsme u těch šlechticů ducha, modré krve a šlechtických skutků, kterých se nám, údajně k naší škodě, v minulém režimu nedostávalo, pak vězte, že vše i tenkrát bylo za peníze. Zopakujme si, co za Rakouska „stálo“ šlechtictví. Prvním stupněm byl prostý šlechtic – stav udělovaný nejvíc v 19. století a bylo možno si ho koupit za 1050 zlatek. O něco málo víc mohl kdokoli dát a koupit si titul rytíře. To byli i mnozí z rodin libereckých textilních magnátů Liebiegů. Taxa za barona činila 3. 150 zlatých. O trochu víc se museli snažit a přitlačit chlapci z rodin, co už měli nějaký ten predikát doma (několik generací). Ti za povýšení na hraběte platili 6.300. No neberte to, za tu cenu a po slevě… No, vidíte, a když máte někoho, kdo se za vás přimluví a nechce moc, jako u mladého Šporka, tak vám taxu odpustí. Celou.
Ale tím jsme neskončili. Knížecí titul stál 12.600 zlatých a zásluhy o trůn stáří. Máme i tituly, které jste mohli zdědit, jako chalupu v Bedřichově. Po vymřelých rodech. V našem regionu to byli známí Clamm-Gallasové, ale mnohem kurióznější jsou tituly jako je „okněžněný hrabě“ v Čechách oblíbeného pana Schwarznberga, toho času ministra zahraničí. Byl to (v jeho případě) titul pouze dodatkový a používal se tehdy, jestliže rod získal říšské léno, které si „dal“ povýšit, tj. „okněžnit“.
Peníze, ať jsou jakéhokoliv důvodu, mohou po „vyprání“ posloužit k různým účelům. Mít je, znamenalo i v dějinách možnost vylepšit si svůj původ. Jakýpak loupeživý lapka tamhle někde z rakouského pomezí. Zaplať a jsi hned kníže a tím je dáno i jak ti mají říkat: vaše jasnosti, vaše osvícenosti, jsi-li hrabě, pak vaše urozenosti, blahorodí, vaše excelence...
Závěrem ještě pár slov, jak se naši předkové vyrovnali se šlechtou jednou a provždy. Dne 20. prosince 1918 byl v národním shromáždění ČSR odhlasován zákon, jímž se ruší šlechtictví, řády a tituly. K další změně došlo zákonem z 21. října 1936. Bylo přitvrzeno.
Šlechticem se vskutku člověk nerodí, jeho skutky mu zaručí slávu a vděk i bez predikátu a současné vlezdoprdelkování například některých našich novinářů při rozhovoru s bývalými šlechtici je kontraproduktivní a velmi zavádějící. I tak je možno pohlížet na současný stav společnosti. Ale jak řekl Machiavelli, vláda si zaslouží taký lid, jako je ona sama. A lid takovou vládu, jako je on sám…….
Žádné komentáře:
Okomentovat