Před osmou na Husovce

Byl krásný letní den. Jako obvykle jsem stál před školou na Husově třídě v Liberci a čekal, až školu otevřou. Školník nijak nepospíchal. Zábradlí před školou bylo plné školních tašek, když těsně před osmou hodinou školu otevřel.

Ten rok se děly věci! Gagarin jako první oblétl zeměkouli v kosmické raketě a na škole začala učit nová učitelka, o málo starší než my, žáci 8.C. Přišla z Prahy a na univerzitě ji učil kreslení Cyril Bouda. Alespoň tak jsem to tehdy pochopil. A co bylo hlavní. Své žákyni namaloval do knížky Strašidlo Cantervillské ihned na první stránku celostránkový obrázek, který vlastnoručně podepsal. Nová učitelka k nám byla velmi přátelská a ke mně obzvlášť, protože mi tu knížku s tak vzácným obrázkem půjčila.

Já byl v té době zblázněn do malířů prazvláštního osudu. Luďka Marolda, předčasně zemřelého génia české malby, knižní ilustrace a Jana Zrzavého, v té době infant terrible ,,naivistické“ kresby, bydlícího v horní části Nerudovy ulice v Praze. Tam, na schody pod Pražský hrad, jsem se za ním z Liberce jednou i vypravil. Ale nejmilejším mi byl Cyril Bouda. Později jsem získal do svých sbírek i jeho korespondenci z třicátých až padesátých let minulého století. Žel nikdy jsem ho osobně nekontaktoval, natož, aby mě učil. Tím se ale může chlubit můj liberecký přítel Roman Karpaš. Jak mu závidím!

Úžas a dokonalost. Dva pocity, které mám, když se dívám na Maroldovy obrazy. Uměl malovat! O koňskou délku vítězil nad svými součastníky Kavánem, Liebscherem, Lebedou, Pečenkou. Jako kluk z periferie jsem mohl porovnávat sice jen z reprodukcí, ze Světozoru a dalších dobových časopisů, ale sběrny starého papíru v Liberci a okolí mě zásobovaly neskutečnými poklady, nádhernými německými monografiemi malířů, sochařů, architektů. Chodil jsem po sběrnách a knížky vykoupil za cenu starého papíru zpátky. Později k nim přibyly staré pohlednice, mapy, fotky, noviny a časopisy.

Co já vytrpěl doma od maminky, abych už nic domů nenosil, že nám ten barák v Machníně spadne na hlavu. Tvrdila, že ty knížky smrdí starobou a vlhkem, ale  na mě tyhle argumenty moc neplatily. Bylo mi krásných -náct a kolem mě, v každé sběrně, na každé půdě ležely poklady. Jistě, nebyl jsem v Liberci sám, ale ti dva – tři, kteří mi konkurovali, byli starší třicetiletí pánové, kteří z knih obrázky vytrhávali a rámovali je na kšeft. Já knížky nikdy takhle neničil. Když jsme v rámci výuky školních dílen dopoledne likvidovali a na vozíčcích vozili do sběru celou německou knihovnu naší školy na Husovce, odpoledne jsem knihy vykupoval do své soukromé sbírky.

Když jsem tak ráno sedával před osmou hodinou na zábradlí před vchodem do školní budovy na Husovce nebo pobíhal před schody do budovy, nikdo by nevěřil, že odpoledne chodím do Moskevské ulice do okresního archivu za jeho vedoucím Vladimírem Rudou a ještě před třetí ,,vymetám“ sběrny papíru. Jedna z nejvíc úspěšně navštěvovaných byla naproti prodejny zeleniny dole v Železné ulici. Všechno se dalo stihnout, chtělo to mít jen rychlé nohy.

Jo, a tu knížku s krásnou ilustrací C. Boudy z roku 1961-2, jsem paní učitelce Rakušanové musel na konci školního roku vrátit. Dost mě to mrzelo, ale Liberecká galerie vydala k jeho výstavě překrásný katalog a tam podobná variace byla. To už ale mé síly vysávala místní jedenáctiletka, která pro mé sbírání čehokoli z této oblasti pochopení neměla…

Dodnes vzpomínám na víc než nádherné a neopakovatelné dobrodružství na cestě za starými knížkami, reprodukcemi a pohlednicemi mého kraje, kdy můj pracovní den začínal na Husovce před školou. 

Pivo a nejen o pivu

Dolní kasárna liberecké posádky jsem poznal v době Šestidenní války na Středním východě. Válka mezi Izraelem a jeho sousedy trvala opravdu šest dní od 5. do - 10. 6. 1967. Byl jsem převelen z posádky Milovice do Liberce a nad vchodem do dolních kasáren mě vítal voják ve strážní věži, střežící mír a bezpečnost našeho kraje. Vizuální hlídka odtud hlídala dobré čisté nebe. Co kdyby Izraelská letadla Mirage v tom fofru, jak rozháněla Migy, doletěla až nad Liberec. Nedoletěla, ale i tak naši důstojníci oslavovali.

Byl jsem zařazen k velitelské rotě jako její účetní. Na vojáka základní služby to ušlo. Měl jsem na štábu svoje uši, a hned jsem věděl, co se kde šustlo. Válku naši arabští spojenci projeli a tolik opuštěných bot Sinajská poušť od té doby neviděla. Klukům arabským se běželo zpátky k Suezu rychleji bez bot než v námi darovaných kanadách. Mimochodem, syrští vojáci spěchali po prohrané válce domů na korbách našich V3S. Tolik opuštěných aut s klíčky v zapalování Golanské výšiny a město Kunejtra nikdy neviděli, protože nakonec Syřané až do Damašku utíkali pěšky.

Slavit se ale muselo, kdyby na krém na boty nebylo. Vozidlo V3S liberecké posádky odjelo do Vratislavického pivovaru s objednávkou na pivo do důstojnické jídelny. Vojáci ve Vratislavicích nafasovali důstojnické pivo a pivo pro mužstvo. To sice bylo zadarmo, ale jen do prázdných bandasek od tekutého mýdla. Ale znáte to, my se neumíme radovat, pokud si aspoň ždibítek nezávidíme. A tak, jak to už od Bílé hory chodí, vždy se najdou závistivci. Bažanti prý pivo nedostanou, pít budou mazáci. To už důstojníci, ožralí jako carští poradci, se mezi sebou u stolů hubičkovali. Mazáci si odnesli svoje pivo v bandasce od tekutého mýdla na půdu v naději, že si rovněž zazpívají a ožerou se stejně jako důstojníci.

Svět je spravedlivý. Bažanti, zpraveni o pivu zdarma jen pro mazáky, zas tak moc tu konev od tekutého mýdla nevymyli. Nechali  ho tam dobrou třetinu. Tekuté mýdlo s pivem po otevření konve na půdě dolních kasáren v Liberci vypěnilo v reakci, které dosud chemické vojsko ČLA nečelilo. Pěna s desítkou se přetransformovala do pěny hasicí, která překonala fyzikální zákony a po vzoru pohádky Hrnečku, vař! pěnila, tekla, kypěla a stékala. Zprvu jen půdou, pak po schodech do prostoru mezi budovy kasárenských bloků, kde jsme řvávali: ,,Ano, soudruhu veliteli!“.

Hustý tok pěny z tekutého mýdla a Vratislavického piva zamířil do prostor výstaviště LVT kde se mu srdnatě postavil do cesty Liberecký profesionální hasičský sbor a podal výkon hodný lidové armády.

Padlo několik kázeňských trestů. Darované pivo sponzoři z pivovaru rozšířili nabídkou ochutnávky piva i pro bažanty. Důstojníci si k pivu vynutili a zabili vykrmené prasátko, Arabové si mazali krémem spálená chodidla a Izraelci, ti se potichu modlili, aby si to Arabové s příštím konfliktem raději rozmysleli. Osud tisíců párů opuštěných bot mi zůstal utajen.

Píši Vám, pane Jiříku z Poděbrad, český králi!

Ach, ta obezita! Vím, co Vás trápí. Sužuje snad každého opravdového chlapa, tehdy jako dnes. Nevím, jak Vy, ale řada i těch nejúspěšnějších Čechů v naší historii s ní měla fatální problémy. A tím to nekončí, je tu ještě závist. Česká genetická chyba, která dostala řadu těch nejlepších. Hned za Vámi na ni dojela řada českých pánů při hromadné popravě české inteligence na Staroměstském náměstí…

Co tím vším chci říci? No, že Vy jste jim pořádně vypálil rybník, když jste se nechal zvolit. Viděl jsem listinu, na kterou připojili svůj podpis vlastní rukou snad všichni, co ji měli. I takoví cvrčkové politiky, jako správci, nemajetní duchové z ,,hradu“ Hamrštejna od nás z Machnína nedaleko Liberce….

Pane Jiříku, před Vámi klobouk dolů! Svět a jeho zvonička kaplička papež Vás znali jako proradnou šelmu a kacíře. Neskutečné! Vy jste dokázal obrátit naruby vše, co Vám vyčítali a byl jste zvolen králem. Kam se na Vás tak říkajíc hrabe třeba Putin. Ten má k dispozici televizi, rádio, noviny, letadla, auta, vlaky, a Vy? Všude maximálně tak koňmo vozem, co táhli valaši.

Škoda, že nejsme Angláni, to jste to mohl vyřešit jako Jindřich Osmý. Vám nešlo ani o trůn ani o dynastickou linii. Vám skutečně šlo o mír v Evropě, o její sjednocení. A to se psalo 15. století! To nemohlo vyjít... O šest set let později s tím zápasí Brusel a jednotlivé země současné Evropské unie.

Pane z Poděbrad, vždyť jste ani nebyl z Prahy! Nebyl jste ani příbuzným slavné herečky, fotbalisty, multimilionáře, politika z první republiky, takže když na Vás nic neměli, tak aspoň vytáhli vraždu. Zavádějící, ale alespoň něco. Sice to byla hloupost, ale lidé dlouho věřili, že jste Ladislava odpravil. Dnešní věda ale dala za pravdu Vám. Jste očištěn. To máte společné s Poldou Hilsnerem. Lidé bulváru snadno uvěří, a vyvrátit lež dá práci….

Pane Jiří, český volený králi, veliký pane! Vám patří obdiv, který necítím k těm, kteří se do podobné funkce narodili, a přišli k ní, jak slepý k houslím. Vážím si lidí, kteří drží slovo. Jsou ozdobou svého druhu, ozvěnou a příslibem, že jednou se stane naše zem takovou, o jaké jste snil a přál nám všem v ní žít. To jsem Vám chtěl napsat a tak jsem i učinil.

S pozdravem

                                                                             Egon Wiener 

K. H. Frank

Píši vám, K. H. Franku, 

vám, který jste Čechům ukázal tu pravou tvář Protektorátu Čechy a Morava a pomstil se za atentát na Reinharda Heydricha. Kde vás hledat? Na cestě z Hradčan, přes lidový soud na Pankrác, kde stávala šibenice, v pekle, kam váš život očividně od počátku směřoval?

Píši člověku (?), který nařídil vypálení Lidic, Ležáků a který dal povel do Kobylis střílet elitu národa. Dal jste zastřelit, mimo jiné, přítele a kamaráda mého dědečka ze Zbraslavi, lékaře a spisovatele Vladislava Vančuru. Nechal jste postřílet spoustu slušných lidí, které jste ani neznal. Zničil jste rodiny pěstitelů ovcí, holubů, králíků a slepic, kteří seli a sklízeli obilí a žili v poklidu a míru s vaší německou říší. Poslal jste mladé na nucené práce do říše, Židy do Terezína a do plynu…Není sporu, kam patříte vy a vám všichni podobní s cejchem škůdce, krvavého mordýře, pro kterého soud nemá alternativu.

 Nic vám nebylo svaté a vše bylo málo pro blaho Třetí říše kolaborantů, zrádců a konfidentů. Není čeho a proč vás litovat. Váš život nestál za psí štěk, vás a vašich kamarádů není třeba vzpomínat. Váš konec musel přijít a být smutný. Musel bolet, aby vaše bolest přinesla mír mým rodičům a spoustě těm, které jste zavřeli do věznic a táborů. Konec vlády Quslingů i váš, byl hlavní podmínkou pro mé narození. To je jediné pozitivum v této kapitole smutných dějin českého státu, kde jste tu nejsmutnější roli sehrál vy sám.

Budiž vám země těžká, nic horšího vám přát nechci.                                                                                       

Počasí

Je léto roku 2012. V Liberci dopoledne je zima, prší, odpoledne je kolem 30°C tepla. Jak se obléci, k tomu nepomůže ani předpověď počasí. A že se meteorologové snaží! Co oni! Autory předpovědí jsou jejich předražené unikátní přístroje, které tohle nezvyklé ,,aprílové“ počasí v polovině června předpovídají naprosto opačně.

Trvá to už příliš dlouho. Jsme svědky naprosto neodhadnutelných výkyvů počasí. Jedeme autem z Jablonce, tam neprší, v Lukášově leje jako z konve, v Liberci u Textilany sucho jako na Sahaře, u Globusu průtrž mračen, na Bedřichovce se sluníčko směje. Sedíme v autě a v rozpětí jedné hodiny, ani ne, kdy projíždíme trasu třiceti kilometrů bez většího navýšení, se svět kolem mění podle počasí.

Buď nám šlapou špatně drahé numerické přístroje včetně počítačů a jejich programů, nebo zlenivěly týmy vědců, hvězdopravců a kouzelníků s počasím a šamanů, všech, kteří si na předpovědi počasí v minulosti vybudovali svou neomylnou image. Tehdy totiž znamenalo splést se v důležité předpovědi počasí třeba před rozhodující bitvou, přijít ne o odměny, ale o nos, uši, dostalo se mu vypálení cejchu rozpáleným železem, uvěznění ve věži o chlebu a o vodě.

Rozdíl v počasí mezi východem a západem naší malé republiky je tak rozdílný, že se podobá rozdílům v časovém pásmu. To je už trošku moc. To ty instituce, které prodávají drahé předpovědi nemusejí existovat. Na takové věštby nám stačí rosnička, lištičky, lesní zvěř, co si obaluje boky tukem, třeba i já, který to dělám taky, králíci co žerou jako draci, a žížalky, co se hluboce zavrtávají do země.

Vždyť si z předpovědi počasí už dělají blázny i v televizi, v novinách, lidé co cestují vlakem, tramvají, na kolech i autobusy. Počasí se stává tématem rozhovoru, hned po vládní krizi tak, jako je tomu velké Británii.

Jestli to takto budou meteorologové pokračovat dál, je možné ušetřit na drahých přístrojích a zainteresovat do programu předpovědi počasí zoologické zahrady, psychiatrické ústavy a kartářky. Bylo by to veselejší, levnější, a přitom by se dala práce lidem stojícím tak trochu na kraji společnosti. No a my, liberečtí a jablonečtí bychom mohli v tomto experimentu zaujmout významné postavení a věnovat ušetřené peníze na zlepšení dopravy v Libereckém kraji. Ať žije nestálé počasí!                                 

Smyslná letní noc

            Mít stan a o padesát let méně… Cože bych dělal? To vím naprosto jistě. Popadl bych ho a spěchal ven do noci.

            Je právě půlnoc. Okno pokoje mám otevřené dokořán. Zhasnul jsem, sedl si a zatajil dech. Jsem ve vesmíru sám. Ze všech světových stran, včetně té páté nahoře,  na mě padá tma. Připadám si lapen, chycen, uvězněn jako ta rosnička v sudu. Čekám, až se tma promění v den a někdo mi podá pomocnou ruku. Hloupost, to bych se načekal.

            Čekám, zda se mi vrátí vzpomínka horká jako dnešní letní den, sen jedné horké noci před tisíci světelnými léty plný křiku divokých ptáků, letmých polibků a doteků krásných hladkých mladých těl. Čekám, zda znovu uslyším tu hlučnou mořskou bouři, řvoucí vlny běsnící slané vody, kdy nám šlo o život a kdy dotyk dívčích dlaní, pohlazení a sten našich rtů dokázaly zastavit čas a vrátit naše těla posečené louce a ranní rose…

            Nic takového nepřichází dvakrát. Je půlnoc. Černá, horká noc voní a vábí včely z úlů ven, na hrnek horké kávy. Včely jsou vůči takovým svodům imunní, to já si jen tak fantazíruji. V okně pode mnou si vaří kávu starší pár sousedů. Také nemohou spát, ale na rozdíl ode mne stojí na zemi.

            Být o hodně mladší, právě téhle horké noci sundávám své dívce z ramen saténová ramínka podprsenky a líbám její třesoucí se záda. Líbám ji po celém těle a tisknu se k ní, jak nikdy. Je dusno, potíme se, je nám i zima, třeseme se a držíme se pevně jeden druhého.

            Kolem nás, přivábeni lidským potem, krouží hladoví komáři, v dálce pomrkávají okna našich příštích sousedů. Propadáme se do mokré trávy, která studí a zebe. Nevnímáme z toho  nic, jsme jako v transu. Z polí a luk se zvedá mlha a halí nás do mokrých šatů milenců.

            Dnes, o padesát let později, na vzdáleném kopci svítí televizní věž Ještědu. Nevnímám čas. Vše se dnes tak krásně prolíná. Co jsem dělal tehdy, co dělám teď, když jsem zůstal sám. Co bylo dole je nahoře, slunce už nehřeje, rosa studí, srdce bolí, tlak stoupne, kotník oteče…

            Stojím v otevřeném okně a jsem zároveň tam, v té mokré trávě, ne sám, ale s ní. Už si nevzpomínám, jak vypadala. Byla to dívka s dlouhými vlasy, byl to jen krásný sen? Viděl jsem to v kině? Kdo ví… Je tomu tolik let, jsem na rozpacích. Neopájím se tu sladkou lží, pohádkou, cukrátkem před spaním? Opravdu nevím.

            Noc stále ještě dýchá poletujícími pavučinami a voní nočním křikem ptáků, tichým, milosrdným větrem, šepotem listů a rybníkem u Šarešů, kde občas z vody vyskočí kapr a plácne sebou zpět o hladinu. To je má noc mileneckých hlasů, opojné vůně a věčného strachu z rozbitého hrnku ze vzácného porcelánu, stojícího na poličce hned vedle malovaného džbánku od babičky.

            Tmavá noc se pomalu trhá v šedé, bledě modré cáry zmuchlaného papíru. Kouř horké kávy od sousedů se někam vytratil. Opojný svět tmavé noci odchází s jitrem, aby se probudil nový den.

            To byla čarovná noc, z níž se rodí první letní den. Noc letního slunovratu z 20. na 21. červen letošního roku 2012.

S humorem do světa módy

Čas od času se dívám na televizní americké armádní vyšetřovací metody, jak dopadnout delikventy. Dr. Malárd a jeho úvahy z patologie si nikterak nezadají s četbou o tom, co si oblékaly ženy koncem 19. století. Zajímavé je především používání cizích slov, se kterými se jen tak nesetkáte.

Co obléknout si mají mladé ženy plné života a zdraví koncem 19. století? Černé atlasové sukni ještě rozumím, ale vesta z tmelovobarveného sukna s vykrajovanými šůstky, se mi zdá zavádějící. To, co přijde nyní, je jak ze slovníku mongolštiny… Fichu Marie Antoinetty ze skotského taffetu a černým atlasovým rušem…. Uf!, ale zdaleka to není vše.

 Módní monolog pokračuje. Otevřené prsní záhyby z černého atlasu, mašle z krajek Ancienne padá na prsa… To hlavní však teprve přijde: límec z tmavomodrého a zeleného changeant taffetu, plissés z téhož taffetu obklopují límec, a teď pozor, mimořádné důležité sdělení: přímý devan tvoří Vetement (?) s dvěma kulatými pans, které jsou zcela perlami ozdobeny a plissés posázeny. No, považte, že tímto slovníkem se na sebe obracela děvčata se základním školním vzděláním v učení na dámskou krejčovou. Z toho všeho jsem pochopil a vybavil si jen ta dámská prsa, ale zahalená mašlí ,,ancienne“ ve mně vzbuzují rozpaky a stařecké choutky….

Kdeže jsou ty dnešní předeprané kalhoty s umělými dírami po všech světových stranách? Onehdy jsem před radnicí pozoroval mladou dvojici s kočárkem. On kalhoty s tolika sápanci, že dohromady držely jen silou gravitace, a přitom dítě v kočárku i samotná mladá paní se chovali kultivovaně, čistě a odpočatě. Otec v roztrhaných kalhotech proti nim působil jako zastydlý puberťák.

Móda, to je i o slušnosti uprostřed hepeningu, kdekoliv i v práci na ,,subotniku“ ve prospěch společnosti. A tak si matně vzpomínám, čím jsem se to já, pubertou zasažen, všem na truc oblékal. K nelibosti rodičů jsem si na sebe párkrát vzal z Moskvy poslanou bílou rubášku na dva knoflíčky u krku, černou stuhou vyšívanou, s černým provazem v bocích přepásanou. Sama má přítelkyně Marina Arab - Ogly z Moskvy v tom 62. roce minulého století mi ji původně nechtěla shánět, protože se prý v Moskvě neprodává, snad už jenom na vsích. Nevím už jak, ale do jedné z těch vsí zajela, rubášku mi koupila a do Liberce poslala.

Nakonec jsem se moc od toho s těmi dírami na gatích ani tak moc nelišil. Já si tu rubášku párkrát oblíkl, koupil si nádraží v Liberci ruské Izvestije velikosti plachty z náklaďáků, sedl si do kupé a četl, až přistoupila paní s  dítětem. Pomohl jsem jí s batohem do síťky nad lavicí. Potom jsem si vyslechl, jak šeptem říká dcerce, jaký to jsem galantní Rus. No co, každý dělal v pubertě něco jiného. Já stromky nelámal, ani neohýbal dopravní značky. ,,Zamiloval“ jsem se do módy. Kdysi, za mého působení na okresním výboru SSM v Liberci jsem stál i u zrodu docela známé mládežnické akce ,,Mladý módní tvůrce“.

Jak vidíte, móda dovede mít spoustu podob. Někoho zkulturní, druhého dovede obléknout i tak, že v čemkoli vypadá jako strašák do zelí…….