Mít
stan a o padesát let méně… Cože bych dělal? To vím naprosto jistě. Popadl bych
ho a spěchal ven do noci.
Je
právě půlnoc. Okno pokoje mám otevřené dokořán. Zhasnul jsem, sedl si a zatajil
dech. Jsem ve vesmíru sám. Ze všech světových stran, včetně té páté
nahoře, na mě padá tma. Připadám si
lapen, chycen, uvězněn jako ta rosnička v sudu. Čekám, až se tma promění
v den a někdo mi podá pomocnou ruku. Hloupost, to bych se načekal.
Čekám,
zda se mi vrátí vzpomínka horká jako dnešní letní den, sen jedné horké noci
před tisíci světelnými léty plný křiku divokých ptáků, letmých polibků a doteků
krásných hladkých mladých těl. Čekám, zda znovu uslyším tu hlučnou mořskou
bouři, řvoucí vlny běsnící slané vody, kdy nám šlo o život a kdy dotyk dívčích
dlaní, pohlazení a sten našich rtů dokázaly zastavit čas a vrátit naše těla
posečené louce a ranní rose…
Nic
takového nepřichází dvakrát. Je půlnoc. Černá, horká noc voní a vábí včely
z úlů ven, na hrnek horké kávy. Včely jsou vůči takovým svodům imunní, to já
si jen tak fantazíruji. V okně pode mnou si vaří kávu starší pár sousedů.
Také nemohou spát, ale na rozdíl ode mne stojí na zemi.
Být
o hodně mladší, právě téhle horké noci sundávám své dívce z ramen saténová
ramínka podprsenky a líbám její třesoucí se záda. Líbám ji po celém těle a
tisknu se k ní, jak nikdy. Je dusno, potíme se, je nám i zima, třeseme se
a držíme se pevně jeden druhého.
Kolem
nás, přivábeni lidským potem, krouží hladoví komáři, v dálce pomrkávají
okna našich příštích sousedů. Propadáme se do mokré trávy, která studí a zebe.
Nevnímáme z toho nic, jsme jako
v transu. Z polí a luk se zvedá mlha a halí nás do mokrých šatů
milenců.
Dnes,
o padesát let později, na vzdáleném kopci svítí televizní věž Ještědu. Nevnímám
čas. Vše se dnes tak krásně prolíná. Co jsem dělal tehdy, co dělám teď, když
jsem zůstal sám. Co bylo dole je nahoře, slunce už nehřeje, rosa studí, srdce
bolí, tlak stoupne, kotník oteče…
Stojím
v otevřeném okně a jsem zároveň tam, v té mokré trávě, ne sám, ale
s ní. Už si nevzpomínám, jak vypadala. Byla to dívka s dlouhými
vlasy, byl to jen krásný sen? Viděl jsem to v kině? Kdo ví… Je tomu tolik
let, jsem na rozpacích. Neopájím se tu sladkou lží, pohádkou, cukrátkem před
spaním? Opravdu nevím.
Noc
stále ještě dýchá poletujícími pavučinami a voní nočním křikem ptáků, tichým,
milosrdným větrem, šepotem listů a rybníkem u Šarešů, kde občas z vody
vyskočí kapr a plácne sebou zpět o hladinu. To je má noc mileneckých hlasů,
opojné vůně a věčného strachu z rozbitého hrnku ze vzácného porcelánu,
stojícího na poličce hned vedle malovaného džbánku od babičky.
Tmavá
noc se pomalu trhá v šedé, bledě modré cáry zmuchlaného papíru. Kouř horké
kávy od sousedů se někam vytratil. Opojný svět tmavé noci odchází s jitrem,
aby se probudil nový den.
To
byla čarovná noc, z níž se rodí první letní den. Noc letního slunovratu
z 20. na 21. červen letošního roku 2012.
Žádné komentáře:
Okomentovat