Byl krásný letní den. Jako obvykle
jsem stál před školou na Husově třídě v Liberci a čekal, až školu otevřou.
Školník nijak nepospíchal. Zábradlí před školou bylo plné školních tašek, když
těsně před osmou hodinou školu otevřel.
Ten rok se děly věci! Gagarin jako
první oblétl zeměkouli v kosmické raketě a na škole začala učit nová
učitelka, o málo starší než my, žáci 8.C. Přišla z Prahy a na univerzitě
ji učil kreslení Cyril Bouda. Alespoň tak jsem to tehdy pochopil. A co bylo
hlavní. Své žákyni namaloval do knížky Strašidlo Cantervillské ihned na první
stránku celostránkový obrázek, který vlastnoručně podepsal. Nová učitelka
k nám byla velmi přátelská a ke mně obzvlášť, protože mi tu knížku
s tak vzácným obrázkem půjčila.
Já byl v té době zblázněn do
malířů prazvláštního osudu. Luďka Marolda, předčasně zemřelého génia české
malby, knižní ilustrace a Jana Zrzavého, v té době infant terrible
,,naivistické“ kresby, bydlícího v horní části Nerudovy ulice v Praze.
Tam, na schody pod Pražský hrad, jsem se za ním z Liberce jednou i
vypravil. Ale nejmilejším mi byl Cyril Bouda. Později jsem získal do svých sbírek i
jeho korespondenci z třicátých až padesátých let minulého století. Žel
nikdy jsem ho osobně nekontaktoval, natož, aby mě učil. Tím se ale může chlubit můj
liberecký přítel Roman Karpaš. Jak mu závidím!
Úžas a dokonalost. Dva pocity, které
mám, když se dívám na Maroldovy obrazy. Uměl malovat! O koňskou délku vítězil
nad svými součastníky Kavánem, Liebscherem, Lebedou, Pečenkou. Jako kluk
z periferie jsem mohl porovnávat sice jen z reprodukcí, ze Světozoru
a dalších dobových časopisů, ale sběrny starého papíru v Liberci a okolí
mě zásobovaly neskutečnými poklady, nádhernými německými monografiemi malířů,
sochařů, architektů. Chodil jsem po sběrnách a knížky vykoupil za cenu starého
papíru zpátky. Později k nim přibyly staré pohlednice, mapy, fotky, noviny
a časopisy.
Co já vytrpěl doma od maminky, abych
už nic domů nenosil, že nám ten barák v Machníně spadne na hlavu. Tvrdila,
že ty knížky smrdí starobou a vlhkem, ale
na mě tyhle argumenty moc neplatily. Bylo mi krásných -náct a kolem mě,
v každé sběrně, na každé půdě ležely poklady. Jistě, nebyl jsem
v Liberci sám, ale ti dva – tři, kteří mi konkurovali, byli starší
třicetiletí pánové, kteří z knih obrázky vytrhávali a rámovali je na
kšeft. Já knížky nikdy takhle neničil. Když jsme v rámci výuky školních
dílen dopoledne likvidovali a na vozíčcích vozili do sběru celou německou
knihovnu naší školy na Husovce, odpoledne jsem knihy vykupoval do své soukromé
sbírky.
Když jsem tak ráno sedával před osmou
hodinou na zábradlí před vchodem do školní budovy na Husovce nebo pobíhal před
schody do budovy, nikdo by nevěřil, že odpoledne chodím do Moskevské ulice do
okresního archivu za jeho vedoucím Vladimírem Rudou a ještě před třetí
,,vymetám“ sběrny papíru. Jedna z nejvíc úspěšně navštěvovaných byla
naproti prodejny zeleniny dole v Železné ulici. Všechno se dalo stihnout,
chtělo to mít jen rychlé nohy.
Jo, a tu knížku s krásnou
ilustrací C. Boudy z roku 1961-2, jsem paní učitelce Rakušanové musel na
konci školního roku vrátit. Dost mě to mrzelo, ale Liberecká galerie vydala
k jeho výstavě překrásný katalog a tam podobná variace byla. To už ale mé
síly vysávala místní jedenáctiletka, která pro mé sbírání čehokoli z této
oblasti pochopení neměla…
Dodnes vzpomínám na víc než nádherné
a neopakovatelné dobrodružství na cestě za starými knížkami, reprodukcemi a
pohlednicemi mého kraje, kdy můj pracovní den začínal na Husovce před školou.
Žádné komentáře:
Okomentovat