Za plotem naší zahrady

            Za naší zahradou jsou už jen louky. Dvakrát do roka je majitel seče, dá se říci, že i trávu suší, stáčí do rolí a snad jí i v zimě topí. Koloběh světa je v těch rolích, vzestup a pád světových říší. Mám čas a tak ten koloběh změn pozoruji. Zjara je louka jakoby ušlapaná, hrbolatá. Co zbylo z loňské trávy, je nehezká hmota. A přesto každé časné jitro přicházejí srnčata, aby se napásla tam, kde nic není. Je to smutný pohled. Louka ještě není loukou, ani pastvinou. Připomíná spíš fotbalový stadion bez hráčů, bez tribun. Louka de facto spí a čeká, kdo ji probudí.

            Sluníčko, teplé sluníčko! Louka se plní vodou, kalužemi, blátem, vším možným, co komu upadne. A náhle je jí kus, ze stran, kde jí vedou polní cesty se hlásí o slovo keře hloží. Tam, kam může slunce, tam mění barvu hlíny a zelená, dosud jen hnědá má náhle barvu staré papírové pětikoruny.

Těch pár hodin sluníčka stačí. Staré kosti, teplé boty, tak nějak se příroda brání a posílá signál za signálem, že je připravena žít. Pak už to jde skokem, hurá do světa. První květy mi podráží nohy. Musím za nimi na zem. Jsou to dcery slávy země. Prapory, štíty, ozdobné barvy dřevců slavných minesengrů.

Ano, vzplál nelítostný boj. Louka vzplála drobnými kvítky a plá ohněm zeleným a žlutým. Není to ještě léto, co se ve vzduchu tetelí, vše, co louku dělá loukou. Ale to vše má záhy přijít. Krtci vylezli, pulci si vlezli do kaluží, žáby se schovávají před čápy. Vysoko nad zemí plachtí dravci.

Louka za naší zahradou je mi stále víc a víc dražší. Tváří se, že nic, ale není to pravda. Je krásná, plná překvapení, voní, obejme a hladí. Je plná čehosi, čím se plní dorty. Je sladká a plná malin, motýlů a ještěrek, všeho, co se plazí, leze, saje, svědí. Ano, to je správná louka. Taková, jaká má být. Však já bych neměnil. Taková správná louka se vším všudy.

            Musí se i hnojit. Zrovna to nevoní, ale i to musí být. Kdysi se louka sekala ručně kosou. Kde jsou ty časy! Dnes kosí ostré nože připřažené za traktory. Bohužel, i ony mohou na pole přinést zmar života kolouším rodinám. Života je tady stále víc a víc, je tu krásně. Západy slunce, božské červánky, obloha modrá jako oceán, lodě, co plují do dálky.

            Louky předrahé, krásné, louky za naší zahradou! Umět tak malovat, fotit! Asi přece jen budu muset mezi vás. Chodit k vám na kus řeči lučními cestami.

           

Zadní vrátka

            Už od malička slyším, že si každý má chránit to, co má nejraději něčím, čemu se říká zadní vrátka.

            Začalo to tím, že někdy ve třech letech mě maminka našla u plotu naší zahrady, jak hledám zadní vrátka, kterými jednou maminku zachráním. A tak se u nás v zahradách stavěl plot s vrátky vzadu na mé přání.

Pamatovat na zadní stránka. Ta první byla v Hrádku nad Nisou tam, kde jsem žil svá první tři léta. Vrátka vedla ze svahu k řece – Lužické Nise. Hned vedle dosud stojí most s cedulkou „U Wienerů“. Vrátka s plotem odnesla přílivová vlna, co přišla s tou velkou povodní.

Zadní vrátka – jak prazvláštně to zní, jako kulisa z divadelní hry. Mít pokaždé, kam se skrýt, kam a kudy odejít. A platí to stále. Snad už staří Egypťané měli svá vrátka k Nilu a řekl bych i stále otevřené směrem k lesům, do polí, mezi hlávky zelí, květáku, do pouště plné bodláčí.

Bylo mi už mnoho let a tak se ohlížím. Shlížím s pojízdného křesla a hledám, co jsem ještě neviděl na kukuřičném poli, louce, kde se pasou ovce, na nebi, kde plují bílá oblaka. Občas mi oko padne k plotu, kde končí náš pozemek, kde v drátěném plotu jsou zadní vrátka. Cesta k právě posečené louce, co voní příštím voňavým senem, jarem i dusným létem.

Pokud nezaprší, pak ani zadní vrátka nezmoknou. Doma kromě mne nikdo není a shrabat sušené – na to mé staré nohy nestačí. Nedám to. Má babička, podruhyně na statku, vdova se čtyřmi dětmi se musela otáčet, pokud děti chtěla uživit. Co mi vyprávěla, tak zadní vrátka jí nikdy nic neříkala. Brala, co bylo a děti vychovala. Mezi nimi byla i moje maminka.

Co vím, tak zadní vrátka kdysi pomohla Cesarovi, Žižkovi i Husákovi. Měl to být i poslední trumf. Vojenská garda, pretoriáni oddaní do posledního dechu. Kus něčeho, co hospodyňka vrazí do hrnce a uvaří návštěvě, kterou nečekala. Improvizace, umět si poradit. Najít si omluvu, jak z toho vybruslit – tam patří i ona zadní vrátka, stovka schovaná někde vzadu v peněžence.

Poslouchám, jak se svět mění, kdo s kým a proč už zase válčí, kdo s kým podepsal mír. Svět, který potkávám, je žel, pořád stejný. Spoléhá se na zadní vrátka. Každý je má, jak eso v rukávu. Snad je to tak i lepší. I velké myšlenky umírají, i za plotem roste plevel, nebo sladké maliní. Cesta k nim vede skrze vrátka, zadní vrátka v oplocení každé zahrady.

Vážení, pár slov k vážení

            Každý z těch dávno ztracených světů měl svého stále se usmívajícího hocha, co celoživotně úspěšně pásl ovečky a obecní váhu. Má rozmilá obec v podhůří Ještědu ovčáka neměla. Měla bubeníka a potom tu váhu uprostřed obce naproti poště, s domkem se vším tím vážným příslušenstvím. Právě tam, nad obecní váhou se, pokud přijel, procházel na laně provazochodec. Pár metrů odtud, směrem k nádraží, havaroval horkovzdušný balón Amalia.

            Za mého ztřeštěného mládí mělo pár soukromníků k potahům belgičany – koně s chlupatými kotníky a širokými plecemi. Naše klukovská banda tam v okolí pokaždé okouněla. Obecní váha byla zajímavé téma k rozhovorům. Doma jsme měli tak sotva decimálky, kolečko s vápnem, pár tašek na střechu, vozík, na který se házelo vše, co se odváželo za vesnici k lesu na divokou skládku. Příroda a sousedé se postarali o to, že co jsme tam odvezli, vše v brzkém čase zarostlo ku prospěchu přírody.

            Vedle decimálek byly doma ještě váhy kuchyňské, mincíř a na poště ještě váhy na dopisy. Na té první se vážilo především to, co se usušilo do školy, neboť bylinky, kaštany a žaludy, to byl „vedlejšák“ každé vesnické školy.

           Na oslavy VŘSR to byly básničky oslavující hrdiny, po zbytek roku jsme sušili kůru z pomerančů, žaludy, kaštany, léčivky, svázaný papír na decimálky, kontryhel, březové listí na mincíř.

            Jednou po ránu přinesla popletená babička zlatý prstýnek, protože si myslela, že vybíráme zlato na zlatý poklad republiky. Nevím, kam se to vše podělo - váhy jsou pryč. Ty obecní s domečkem odnesl čas a nějaký pohotový soused. Jáma se zasypala, koně pochcípali, staří Němci, co se vyhnuli odsunu umřeli, mladí si pověsili postroje do pokoje a podkovy nade dveře. Za to, co prodali na blešáku si nakoupili do kuchyně čínské váhy a do pokoje malované obrázky Alp ale od Vietnamců.

            Sem tam se ještě doma najde mincíř, ale většina už neví, k čemu ta hloupost sloužila. Občas se  v pozůstalosti po tetě objeví kuchyňská váha se zobáčky a s posunem vahadla, hezký kus litiny. A tím to končí. Číňané vyrábějí v plastu lehčí, omyvatelné a lidé je rádi kupují.

            No, nic. Nic netrvá věčně. I čínské váhy jednou skončí na smetišti. Jde jenom o to, čím budou příští generace vážit. Nebo i tak – v budoucnu bude mít vše jednu váhu a na co se pak zatěžovat vážením...

Autobus dětskýma očima

            Co si tak posledních víc jak šedesát let prohlížím zvědavě autobusy, musím říci, že co se módy týče, určitě drží krok s auty. Ale nejkrásnější jsou ty naše, co do problémů, asi ty maďarské z doby před čtyřiceti léty.

            Můj první autobus byl docela celičký školně-výletní a spojený s mou první třídou. Byl to takový pes huňatý, s čumákem od motoru, vzadu jako by sražený. Byl to jediný bus, kde žáci - výletníci nechtěli sedět vzadu, neboť v kopcích nebylo ze zadního okna zhola nic vidět, jen kouř. A protože nám v těch padesátých letech nebylo známo fetování, hnali jsme se odzadu zpět k řidiči, který pil meltu z termosky, co si s sebou nosívali řidiči od velkých volantů výletních autobusů a dávali nám „loka“.

            To byl nástup, předzvěst toho, co dovedou děti z vesnice, z národních škol. Po dvaceti kilometrech  už první zvraceli a drželi si pytlíky od mouky před pusou a ostatní řvali na plná ústa: „Zastavte, chceme čůrat!!!“ Po směru jízdy holky, přes silnici kluci. Jak je možno chytit při prostém čůrání klíště nevím, ale byla tam. Kam dočůrá prvňák, je zázrak. Však se také řidič a soudruh ředitel chodili dívat a jen teskně komentovat, že to byly časy. Zatracená prostata!

            Po zastávce v lese nebo blízko lesa, se dorazilo na parkoviště pod hradem Kost, u Varhan blízko Děčína, Babiččina údolí, Trosek, Sychrova. Všude tam, dřív než se šlo na hrad se svačilo a psaly pohlednice domů. Víte, od kdy nemám rád vajíčka na tvrdo? Přesto, že byla oloupaná, matky  tušily, že s nimi po sobě házíme. To jsme dělali dál od karoserie autobusu, neboť nás  řidič upozornil, že následky  nebude řešit přes učitele, ale že nám rovnou dá přes hubu. Řeč to byla přímá a věcná...

            Prohlídka hradu: Často němý úžas a převeliká snaha sáhnout si, která se zopakovala v našem životě a v životě mých vrstevníků i v pozdějších dobách, ale to už nešlo o šavle, bambitky, katovy meče, mučící nástroje, ale o vrstevnice, pokud se mohly pochlubit velkými oblinami. Ach, kdeže ty doby jsou.

            Legrace byla, pokud se boty obouvaly do filcových bačkor a nohama se zámkem šouralo, posunovalo vpřed pohybem, co noha nohu mine. Venku se znovu chodilo vlevo – vpravo, a ti, co blinkali si brali kinedryl a zoufale si přáli umřít.

            Za zmínku stojí i následující sborový zpěv, kdy autobus trpěl asi nejvíc. Řidiči už toho měl i dost. Hned potom se na ně vybíralo. To měl být jako dík. Každý dal aspoň tříkorunu. Já dal tolik, jako na obnovu Koreje – na bagr. Zda Severokorejcům pomohla na nohy nevím, a co si za kupovali šoféři autobusu jsem zapomněl. Nová tříkoruna se mi moc líbila. Modrá, malá, akorát do kapsy od kalhot.

Im memoriam

            Před libereckou radnicí se koncem dubna neděje až tak moc událostí, aby se zapomnělo. A pokud se vzpomíná významně historické zkušenosti čekal jsem, že z radnice tam potkám třeba primátora s míčem, nebo jeho prvního náměstka, horlivého čmeláka J. Korytáře. Co mě bere slepá vášeň, ani loni, ani letos nepřišli. Nepříjemná zkušenost, zklamal jsem se, pánové mají jiné starosti.

            O co šlo? Upozornit na stav dodržování lidských práv ve světě a působit formou osvětové veřejné akce preventivně proti šíření a projevům antisemitismu a rasismu mezi mladou generací. Přizvat v krajském městě nejširší veřejnost k uctění památky obětí rasového pronásledování, nacistické perzekuce Židů a Cikánů (Romů). Nevím, kde, co tihle dva funkcionáři zahajovali, kde, koho svým šarmem oslňovali, ale kde měli být aspoň půl hodiny před zahájením, tam nebyli. Co si o takových lidech myslet? To co oni o nás. Musel stačit  vedoucí odboru. Parádní myšlení. Jednoduché, ponižující.

            Když byl  před 20 lety založen institut Terezínské iniciativy, stala se jeho hlavním úkolem dokumentace obětí holocaustu. Prvním výstupem byly pamětní knihy, které se staly východiskem pro databázi obětí holocaustu. Záznam každé osoby zachycené v databázi obsahuje jméno, datum narození, transport do Terezína, či jiného tábora, kde většinou zemřel. Naskenované dokumenty jsou nahrávány do databáze systému. Lidem -  obětem perzekuce jsou tak navráceny nejen tváře, ale i životní osudy. Veřejné čtení jejich jmen s přiřazením jejich dalšího osudu se stalo v Liberci už tradicí. Ve dnech vzpomínek na statečné z nejstatečnějších, kdy povstalo ghetto ve Varšavě proti fašistům se scházíme v řadě měst, kde vedle primátorů a ambiciozních politiků čteme jména Židů a Cikánů (Romů), kteří nepřežili. Díky všem Vám, co jste přišli, Vám, co jste se na chvíli zastavili a udělali i na rozdíl od jiných čas.

Jménem:

Karla Ševčíka, narozeného 1929, zavražděného v Osvětimi 1943

Věry Pacovské narozené 1924 zavražděné v Osvětimi 1943

Tomase Wienera narozeného 1939 zavražděného v Osvětimi

Jana Vrbacha narozeného 1905 zavražděného v Lodži 1942

                                                                                                                Egon Wiener

Doma je doma, byť by to bylo jen kamení

            Rovina je kolem, stále rovina. Nevím komu se líbí Polabí, komu ve Štýrském Hradci. Můj domov je v kopcích, mí předkové byli tkalci, co nosili plátno hozené přes záda. Můj domov mám v srdci. Ten byl navždycky položen mezi prsy Bezděz a Rálsko, s Ještědem na věčné časy. Tam, kde má být.

            Rybníky kolem jsou mi svědky, borovice, pískovcové skály, vysoko posazené nebe, vodní ptáci. To je můj domov. Kraj malířů a sekáčů trávy, kde voní posekané louky, kde k potokům chodí pít srnky a s nimi ovčí mámy s dětmi. Mým domovem jsou blízká hnízda jeřábů, co tak pronikavě křičí, kola štěstí čápů na komínech, na starých věžích, všude tam, odkud slyším křik dětí.

            Můj domov tady v Podještědí je plný pronikavých vůní. Voní rozkvetlé louky kolem, co kvetou jako o závod, a které zvou k tanci miliony včel, když slunce zlatí jejich křídla barvou sasanek, svatebním pugétem. Jen lehce přivřu oči a slyším k tomu všemu šepot skal, šumění křídel dravců, co posedávají při cestách zahaleni v šedý plášť... Obdivně naslouchám šumění tekoucí vody, jak rostou stromy, ořechy, třešně, houby v lese, v zahrádkách sousedů cibule a česnek. Slyším cinkot talířů u sousedů, když jedí oběd v pravé poledne.

            Jak je tu krásně! Sedím na terase a k večeru, kdy slunce zapadá na západě, dívám se do červánků v dálce. Denní hluk kolem utichá a slovo se hlásí podvečer. Přichází noc. Obloha se plní hvězdami, z mokré trávy zebou bosé nohy predátorů. Slovy se plní telefonní dráty. Lov začíná. Vše kolem se chystá jít si lehnout. Svět kolem pozvolna usíná. Valdov, Dubnice, Česká Ves, Velký Valtínov.

            Jen tiše za domem kape kohoutek, ježek dupe, jako by si obul kanady. Česká Ves spí, jako by ji do vody hodil, jen občas v boudě pejska se probudil chlupáč. Stýská se mu po pánovi, možná i po misce jídla a vody. Vesničky kolem jsou utopeny v moři temné noci a optimista v nich vidí středomořské přístavy, ostrovy.

            Svítá. Poslední zamávání křídlem, poslední sbohem jezevcům, ježkům, myším, liškám a kraj otevřel okna slunci dokořán. Pekaři rozvezli rohlíky a housky, kdo topí šel přiložit, děti se chystají do školy, kdo to má dál už vyrazil. Den začíná. Továrny, dílny, prodejny, tam všude začíná pracovní den. Důchodci se tlačí u doktora v čekárnách, kočka i pes si vzácně užívají míru, ptáci už hodnou chvíli krmí mladé. Poštovní vůz se dal do rozvozu balíků, je na čase nakrmit domácí havěť.

            Tomu všemu se říká domov. Je v nás. Čím dál jsme od něj, tím víc nám schází a srovnáváme. Líbí se nám, vracíme se a nedáme na něj dopustit. Je v nás, je střelkou kompasu, co řídí naše kroky. Těžko lze zabloudit - rovina, nebo horský pás. Doma je doma, bosí, nebo v botách, vždy pevně na zemi, které se říká – doma...

Bylo nám krásně

            Bylo mi asi 9 let. Na pohlednici k Vánocům se v tom samém roce lepila třicetihaléřová známka s portrétem Ladislava Zápotockého, presidenta republiky. O něm mi upovídaná maminka říkala, že byl z Kladna, kousek od Suchomast, kde se narodila.

            Nic mi nescházelo. Vlak stavěl na každé pěšině, cesta trvala neskutečné 4 hodiny, ale na jejím konci se objevila vytoužená Praha, hlavní město. Na začátku cesty jsem byl divoký jako mladý Buffalo Bill, na jejím konci jsem si sotva vzpomněl na to, že jsme v Turnově krmili racky, ve Všetatech cítili cibuli a slyšeli její prodejce.... Z nádraží tramvají přes střed města na Smíchov. Tam, úplně na konci Prahy za smíchovským pivovarem bylo autobusové nádraží. Odsud to trvalo už jen půl hodiny do Mníšku pod Brdy, kde na mě už čekala má česká babička.

            Ještě k cestě z Prahy do Mníšku pod Brdy. Pokud jsem si sedl do řady za řidiče, pozoroval jsem řeku, krásnou řeku Vltavu, plnou lodí a lodiček, kousíček řeky Berounky a hlavně Vyšehrad z jehož hradeb si zaskákal bájný Šemík. Z druhé strany jsem viděl chuchelské závodiště, televizní věž na Cukráku ještě nestála.

            Městečko Zbraslav vonělo i na náměstí sušenými bylinkami, jejichž sezóna nikdy nekončila. Dodnes, a je tomu víc jak 60 let, bych poznal, kudy nahoru jezdila po Zbraslavi závody v autech slavná Eliška Junková.

            Já se nesmírně těšil na prázdniny „do Čech“, kde vše bylo naruby, nic jako v Liberci. Třešně zde byly sladší a vajíčka v kurníku jsme s bratrancem Ivanem pili ještě za tepla přímo ze skořápek. Koupání v rybníku, zámecký park v blízkém Dobříši patřil jen nám. A všude vůně medu, plno včel, křiku dětí v kočárcích. Babičky na lavičkách pod alejí kaštanů, dolů mnišeckým náměstím... Tam někde stojí nahoře v roští téměř zapomenutý F.X.Svoboda, spisovatel, co žil, tvořil, a městu dělal pozitivní reklamu.

            Téměř bych zapomněl. Městečku pod skalkou hned zkraje vévodila reklama z první republiky na zubní pastu Thymolin, na druhé straně místní kino, kam jsem pilně docházel, neb ceny vstupného byly příznivé. Ach, mládí zapomenuté, střípky z mozaiky obrazů nádherných barev! Slunce, co prahne horkem, vodou, kdy déšť volá na dešťovky: „Neutopte se!“, a na mne: „Vem si prut a hybaj k vodě! Maž se krémem, nedívej se přímo do slunce!“.

            Indulona, mast na všechno, řešila naleštěnou obuv i ultrafialové záření. Co si kdo pamatujeme, dětské nemoce, rodičovské hádky, rozvody, příchody strýčků, tetiček, suché záchody, koupání v neckách, dobu, kdy ještě nebyla televize. Po Vltavě pluly vory, všude visely mucholapky, kdekdo pěstoval krávy a slepice, sousedi sekali příkopy, popel a odpad se vozil na kraj lesa, do strží u silnic. Veřejný rozhlas oznamoval, co se kde šustlo, kdo kam přijde, kdy se budou očkovat psi.

            Svět dospělých si záhy našel náhradníka, a já se posunul a třídu výš. Začal jsem nosit brýle a ploché nohy mě bolely čím dál víc. Svět se začal měnit a rok 1960 byl vyhlášen rokem Afriky. To všechno si pamatuji. A možná i víc. Nemám z toho radost, ale začal jsem dospívat a v témže roce zemřel prezident Antonín Zápotocký.