Krabičky, jak prosté

Dnes, v době, kdy se nelétá, neštepuje, kdy se rozbitá věc vyhazuje a kupuje nová, dnes, kdy jeden každý z nás už nemá na nic čas, dnes, když už není čas ani vzpomínat… Píši vám, kteří už téměř nečtete, a chtěl bych se vám vyzpovídat z toho, co dělám rád, co občas vezmu do ruky, u čeho se zastavím a na co vzpomínám. Byť to byla jen špulka od nití, zbytek čehokoliv, co zůstalo, co nikdo nevyhodil.

 Krabička s víčkem ze dřeva, z kosti, z plechu, z čehokoli, co nám navodí atmosféru, kdy právě ony byly součástí babiččiny domácnosti. Když to zkrátím, sbírám krabičky, co zbyly po rodičích. Nevyhazuji z nich nic, co by mi mohlo říct: Patřila jsem do rodiny, byla jsem pokaždé při ruce plničká potřebných věcí. Knoflíky, nitě, náprstek, špulky, kolíčky, jehly, sirky, svíčka, kleštičky, zrcátko, kus vazelíny… Bylo v těch krabičkách opravdu všechno. Tabák, cigarety, sladkosti, dopisy od příbuzných, sušená levandule, návody, jak co použít, perka, násadky, sponky do vlasů, brýle, staré léky, co bylo i tak škoda vyhodit, čaj sto let starý, guma na gumování, tužky, polámané hračky.

Mám těch starých krabiček stovky. Jsou jako staré fotky, jako pohlednice z cest, expedice zpět v čase do hlubin, za poznáním života jejich původního majitele. Jsou jako staré skříně. Plné obnošených šatů, bot, které se už nenosí a klobouků, co už nejsou v módě. Mám je úhledně poskládané, způsobně jednu na druhé. Dívám se na ně. Když ostatní už nejsou, šli spát, krabičky ožijí a začnou vyprávět. Dozvídám se, co všechno bylo v jejich útrobách, co všechno viděly, komu šly na nervy, kdo je měl rád. Jsem z nich celý tumpachový. Byly to i šperkovnice, uměly muzicírovat, nabídnout cigaretu, tabák. Často je vyráběli vojáci v zajetí a dostali za něj kus chleba, sýr, kus tvarohu, mléko na zapití.

Každá z nich má svou pohnutou historii. Pro radost, pro vzpomínání mé drahé krabičky. Sháním je všude po půdách, na blešáku. Patří tam, kde mají mít své místo a rád se jimi kochám. Krabičky na cokoli. Na šroubovák, na šroubky, matičky, fitinky, hřebíky a háčky, skobičky. Na různé hřebeny, prstýnky a náušnice. Jsou plné staré bižuterie, brýlí, co už nikdy sto let nenosí. Krabičky, co nikam nespěchají a nejsou líné. Kdo uklízí a nevidí je, sám sobě škodí, šlape si po štěstí a po vzkazu od našich babiček. Nic nevyhazujte. Budou se líbit vašim dětem, a tak to bude pokaždé, když je budete mít v ruce a osloví vás. Budou si s vámi povídat o světě prastarého štěstí, o práci, o životě těch, kteří tu byli a dali vám život.

Krabička. Slovo tak prosté, jednoduché, plné prastarých radostí, plničké drobností, které už neznáte. Jsou s námi a budou stále. Jsou jako svědci na zlaté svatbě, pes, co hlídá talíř výborné dršťkové polévky. Ať tedy žijí i krabičky a krabice od všeho a na vše, obrázky ze života těch, co tu byli před námi!

Sousedovic kocour Simeon

My hoši, co sbíráme známky a především Bulharsko, víme své. Simeon byl bulharským carem. Němec rodem, jako současní britští panovníci. Kocour od sousedů je rovněž cizorodého zevnějšku. Bíle nadýchaný aristokrat bůhví odkud od náměstí z Jablonného pod Ještědem. Je to s ním jako s námi. Babička z Volyně táta horník z Argentiny, oči černé, vlasy kudrnaté, nos zahnutý, chlupaté uši, hádejte, odkud jsme…

Když jsem byl malý, později o něco větší, sedával jsem vzadu v kině. Nebylo tam vidět, vzduch, že by se dal krájet. Kocour od naproti se jim ztratil. Tři dny ho naháňali, až se prozradil. Seděl ve sklepě na uhlí a nevěděl jak ze šlamastyky ven. Nedivte se, ono se to v tom kině odvíjelo podobně. Ruce bůhvíkde, ústa na ústech, zrychlený tep a potíte se. Kocoura vytáhli. Byl černý, jako saze z komína. Očividně toho měl plné tlapky a kožich jakbysmet.

Když se v kině rozsvítilo, lidé zepředu se začali otáčet, co se to tam vzadu dělo. Ti vzadu se stačili doobléct a dělali, že oni nic, oni houslisté. Dobře to dopadlo. Někteří se i vzali, měli děti, psa a kočku, roztomilá morčata. Pes měl blechy a očividně ho štvalo, být pořád uvázaný u boudy. To kocour jenom kvetl. Proč taky ne? Svět je už takový. Přeje bohatým, ubírá druhým.

Simeon je kocour výstavní. Připomíná mi jednoho u sousedů. Po Němcích. Slyšel na jméno Mici.  Kocour Mikeš, kocour v botách, kocour pirát, milující otec rodiny chodící za kočičími slečnami, kocour, co kocour, to člen rodiny a bafá z dlouhatánské dýmky. Kocour od malíře Josefa Lady, kocour, co chytá myšičky a nosí je domů pánovi nebo jeho paní. Ten, co se se válí na gauči, dává si dělat manikúry, mňouká na měsíc. Nemusí mít až návyky studenta z církevní školy, hlavně, že nosí z venku v kožichu blechy. Rádi se toulají a domů chodí celý orvaní. Nemají se rádi se psy, syčí na ně jako hadi. Nosí kolem krku něco, co odhání klíšťata a blechy. Nelíbí se mi kočky na vodítku v šatičkách pro panenky, jak s nimi zacházejí někteří lidé, jak se k nim chovají různí „taky lidé“.

Bohatost srsti, oči jako duhovky… Kočky prý mají devět životů. Když nechtějí, nedají si poručit. Má první žena, když jí bylo v Anglii nejhůř, jedla i výborné kočičí konzervy. Jen nevím, proč se hezkým děvčatům říká, že jsou to kočky, proč ne jinak. Snad pro tu hezkou srst, ošetřené drápky, vždy čistý kožíšek. Nemohu jinak než kočkám věřit, že se nezmění a že budou pokaždé tam, kde chceme mít. Ať roste jejich krása k oslavě našeho soužití - člověk a kóča - tohle i mnohá další století.

Časopis Přítel zvířat - Věci kolem nás

Mám před sebou časopis z roku 1858 psaný krásnou češtinou před 160 lety, měsíčník o šlechtění člověčenstva a k ochraně zvířat, vydávaný spolkem proti jejich týrání, ve Vídni, v samém srdci mocnářství.

Staré časopisy jsem miloval od útlého dětství. Naučné na špatném papíře, obscénní na lesklém, až po dětské ilustrované Ladou, Sekorou, Burianem. Ty úplně první byli ještě po Němcích ve všech chalupách kolem té naší. Dosídlenci se jich rádi zbavovali tak, jako německy psaných knížek. O nich by mohla mluvit stará Sojkova papírna pod nádražím v Bílém Kostele. Tam byly šmelcovací stroje vyčleněny na cizojazyčné tiskoviny, na němčinu v papírové podobě.

Zpět k časopisům, třeba k tomu, kterým se právě probírám - Přítel zvířat. Zní to trochu haškovsky, frivolně, švejkovsky, ale není tomu tak. Z každého článečku je znát urputnou snahu něco změnit, dát někomu z těch němých tváří hlas, slovo, aby se mohl bránit, a protože to není možné, pak hlasem těch, kterým je ubližováno, mluví člověk. Zanícený, odhodlaný, předpojatý autor, který chce našim zvířecím přátelům pomoci.

Naslouchejte se mnou: „Na vlaštovku - Z rána za tmy k šviholení ústička již otvíráš. Hojné skladby svého pění, vlaštovičko, probíráš. Záhy, jak jen měsíc hasne, hvězda mizí s bleskem svým, světu hlasáš jitro časné zpěvem tichým, milostným.

Pokuta za trýznění zvířat. Velmi patrný důkaz o nesmírné citu prázdnosti, jaká se při mládeži nalézává, poskytuje tato zpráva z Čech nás došlá. Třinácte chlapcův do školy chodících oblíbilo sobě tuto nelidskou kratochvíli, že vajíčka zpěvného ptactva ze hnízd vybírali. Surovým těm chlapcům od tamněkšího komisarství policejního dostala se dobře zasloužilá odměna jednak pokutou tělesnou, jednak vězením.“

A trestalo se: „V posledním čtvrtletí roku 1858 přišlo ve vídeňském policejním okresu pro týrání zvířat 24 případů k vyjednávání, a sice 21 pro trýznění a přetížení koní. Tresty byly na 12 až 24 hodin do šatlavy, ve dvouch pádech s půstem zostřeno, peněžité pokuty o dvou zlatých; tělesný trest 4 až 10 ran holí neb metlou. Jihlavský c. k. okresní úřad potrestal jednoho pacholka z B., jejž filiální Spolek pro trýznění potahu udal, šatlavou po 6 hodin.“

Pokud byste si tyhle zprávy a zprávičky ze života lidí a hovádek božích chtěli objednat zvažte, zda předplatné není nad vaše možnosti. V záhlaví časopisu stojí: „P. t. údům spolku dostane se časopis tento zdarma, ale jen tam, kde roční příspěvek složili. Těm, kdo údy spolku nejsou, prodává se ročník tohoto časopisu za jeden zlatý stř.“ Nekup to za tu cenu. Jak sami o sobě píší, napomůžeš tak „k zušlechtění člověčenstva a k ochraně zvířat.“ O což o nám všem jde v období voleb i mimo ně.

 Dnešní časopisy jsou rovněž mravné, žel i nemravné, plné svalnatý chlapců, nahých žen. Snad právě proto, že nám, dnešním čtenářům, jde o to samé o co šlo čtenářům starším o 160 let, nedejme se. Bojujme a nevzdávejme se před cílem. Spisovatel Jaroslav Hašek si z té krásné myšlenky udělal námět pro crazy komedii vysmívající se Rakousku-Uhersku. Nám je dáno přestat se smát a problém týrání a zušlechťování člověka brát vážně. Máme i parlament, jeho zákony, žel schází nám ta část tělesných trestů těm, kteří jinak neslyší. Snad někdy v budoucnu, bude-li tedy toho vůbec ještě třeba.

O psu nemluvě, se psem na věky

My, co žijeme na vesnici, a to už odjakživa, máme doma psa. Říkám doma a myslím tím venku na dvoře, na zahradě. Nepatřím k výjimkám a mít psa i v naší rodině patřívalo k dobrému tónu majitele domku, vilky se zahradou, a to už asi tak od roku 1938. Na to, že žijeme v Sudetech, mnoho let existence psů je součástí naší existence. Babička z tatínkovy strany měla vlčáka a ten s ní prožil všech šest let války, aby nakonec zemřel a dal základ psímu hřbitovu na svahu za plotem zahrady, svažujícím se pozvolna k Lužické Nise.

Mít psa, byla i jistá úlitba zabezpečení domu. U nás v pohraničí, v Sudetech, o to pikantnější, že čeští dosídlenci přejímali od odcházejících Němců i domácí zvířectvo. Ještě mnoho let po jejich odsunu a splnění přání vrátit se zpět do Říše, se v našich zahradách proháněli vlčáci, kteří rozuměli povelům v češtině a němčině. Obdobně na tom byly kočky, andulky, králíci a slepice, ovšem pes byl mezi nimi král a sousedovic Brita, německá ovčačka, královna. Že mě kousla do stehna, vyřešilo doma pár pohlavků a kus salámu Britě, aby informaci o snadném úlovku neroznesla ostatním psům v okolí.

O mnoho let později: Náš pes Vilínek má bůhví čím danou obavu z automatické pračky plněné předním kulatým okénkem. Její zvuk, co povídám, už jenom cvaknutí knoflíku, kterým se pračka zapíná, vyvolává v našem psu panickou obavu, že ho stroj pozře a už nikdy nepustí. Pes, který svým hlubokým hlasem vzbuzuje strach a při otevření mordy i zasloužený respekt…

Jsme si se psy hodně podobní. Odcházíme a přicházíme. Většinou jsou k nám milí, jsou na nás ekonomicky závislí. Tenhle stav opravdových sympatií je zřejmý, když se vracíme domů. Psi mají v sobě hodiny a už nás netrpělivě vyhlížejí. Jejich radost z opětného setkání je nehraná, úžasná a život osvěžující. Jsou psi takoví, ale i makoví, jeden každý se od druhého liší. 

Ti naši, co odešli, spočinuli na improvizovaném pohřebišti na stráni svažujícím se k řece. Překvapení s sebou přinesla velká voda. Odkryla i to, co neměla. U nás to bylo nepřeberné množství psích ostatků. Znovu jsme je uložili do hlíny o trochu výš a vzpomínali, které komu patří. Shodli jsme se, že nám patří všechny. Jsou součástí smečky, která život obohacuje a dává mu dimenzi jednat lidsky,  nepřestávat být součástí přírody, společenství, kde silnější svého postavení ne zneužívají.

Pes se i pro mě stal součástí okolí, které má svůj řád a své rituály. Sdílet radosti svého chlupatého přítele, kamaráda, být mu nablízku, pohladit, podrbat, dát plnou misku v době krmení, potřást podanou pacičku, pohladit. Patříme k sobě, jsme rodina. Mít společné starosti, respektovat své fobie, mouchy, co nám sem tam přelétnou přes čenich, přes naše nosíky….

18. srpna 2018

Sobota, den jak zralé víno. Přes rozkopané Jablonné v Podještědí ostře vlevo na státní, pak směr Cvikov - Nový Bor  - Česká Sibiř - varhany a znovu ostře vlevo do kopce, z kopce podél potoka a jsme v Jánské. Ještě nebylo ani v šest ráno. Jana to odřídila bez ztráty kytičky. Tam v kopcích nám přeběhla přes cestu 4 divoká prasata zleva doprava. Na blešáku v Jánské pršelo. Tam odkud jsme, jsme déšť neviděli hezkých pár měsíců. Pole všude kolem sklizena. Kdo má ještě vodu na zalévání, zalévá. Moc to nepomáhá.

Odskočili jsme si mimo Českolipsko na Děčínsko a Liberecko, přes Černou Louži do Hrádku nad Nisou. Walter, můj strýc, byl navržen na poctu hejtmana Libereckého kraje. Rád jsem mu tu čerstvou novinu předal. Bude mu krásných 90 let.

Všude kolem kolaři, zpět do Stráže pod Ralskem a do Osečné, trochu bloudění za náměstím, směr bývalý vojenský prostor ves Náhlov. Setkali se tam z popudu Spolku historie Mimoňska bývalí obyvatelé opuštěných chalup a usedlostí sudetští Němci z tohoto kraje s českými. Přijeli jsme až po zahájení, ale i tak byl slušný zájem o mé knížky. V místním muzeu jsme si prohlédli výstavu o emigraci zdejších Němců do Brazílie.

Den byl pořád krásný, snad až moc. Sluneční cesta lesem napříč bývalým vojenským prostorem Ralsko na Českolipsku je mocný zážitek, na který se nezapomíná. Uprostřed lesních cest, na jejich křižovatce, je památník tragické události, kde při autonehodě na počátku padesátých let minulého století zemřel hrdina Sovětského svazu generál Sochor. Ten, co pomáhal na svět státu Izrael, když pomohl vycvičit vojáky, kteří uhájili existenci Izraele. Velká čest jemu, živým i padlým vojákům tohoto státu.

Úžasný klid, pohoda, ale i pokora, která dnes vládne tomuto ještě donedávna uzavřenému prostoru, vás úplně pohltí tak, jako mě. Nás, kteří jsme takříkajíc s otevřenými ústy vnímali krajinu, okolní svět borovic, písku, vůně lesa, modré oblohy a vody v tamním údolí. Viděl jsem toho mnoho, co svět krášlí, přírodu i stavby lidského snažení. Kraj na skok od lidí, co tu kolem žijí, je svět úplně jiný, opuštěný. Snad jako Jurský park bez hrůzných predátorů. Přívětivý, dosud nepoznaný, plný zážitků a zázraků. Den toho 18. srpna byl pro mě dnem, jaký není v nabídce zážitkových cestovních kanceláří. Ten se rodí ze šťastné konstelace hvězd každému, kdo není slepý, vidí a cítí kraj nepoznamenaný už dnes desítky let vojenskou přítomností. Zůstalo mu jen označení bývalý vojenský prostor.

Závidím a přeji vám, všem ostatním, běžte se podívat. V kostele, v synagoze nenajdete větší klid, mír a usmíření. Není tu čas ani prostor pro hádky, krajina vstřebá vše negativní a zůstane jen radost a potěšení z krásy na zemi, mír a tiché snažení větru, pohlazení po tváři, pevný stisk ruky, přivřené oči, polibek na tváři. Buď sbohem, má nová stará lásko, krajino snů a pohádek. Na zemi je ještě pořád krásně. Stačí jen otevřít oči a jít za snem.

Letmé ohlédnutí

Tak, jako mám rád krajinu a vše na dohled z Ještědu, tak miluji svah pod Cukrákem na jih od Prahy, Mníšek pod Brdy. Snad i proto, že při vjezdu do městečka pod Skalkou nestály ještě hrudkovny a dech města byl takový, jak se to řekne, abych neurazil, pomalý, ospalý.

Příbuzní bydleli v Šámalově vile. Hluboko v zahradě, kde rád snil své touhy dlouholetý přítel TGM, kancléř meziválečného období Přemysl Šámal. Ten Šámal, co tolik udělal pro vznik naší samostatnosti, po kterém je i pojmenována chata v Jizerských horách. Tak tohle mě jako kluka vůbec nezajímalo a přitom mělo. Na to jsem přišel o mnoho let později.

Prázdniny jsem trávil ve společnosti děl umělců, kteří si brali jako nejvyšší poctu své práce darovat panu kancléři svá umělecká díla. Vůbec jsem si nepřipadal jako v Národní galerii. Běhali jsme s bratrancem kolem obrazů a grafik nedozírné umělecké hodnoty od těch nejpřednějších umělců. A to mí příbuzní byli jen podnájemníci, kteří dostali dekret na ubytování od obce zcela nahodile.

Na zahradě vily byl i dřevěný altánek. Dveře byly přivřené a uvnitř poklady. Grafiky s loveckými náměty holandských mistrů, lovecké trofeje, lovecké trubky, diplomy, fotky, sošky, tepané talíře, staré pušky, tesáky, nože, medaile v prosklených rámech a mnoho, mnoho dalších krásných věcí. Starodávný vyřezávaný nábytek, glazurované staré holby, broušené sklo, perské přehozy, nádherný lustr z paroží. Nikdy předtím a ani potom jsem neviděl nic krásnějšího. Nic jsme tam nerozbili, nic nevzali, až jednou. To jsme si vypůjčili ze zdi staré bambitky a honili se s nimi po zahradě a hráli si na piráty, až se stalo, co se stát muselo. Náhle, z ničeho nic, jsem se propadl shnilými prkny do septiku plného zapáchající nedefinovatelné hmoty. Bambitky byly vráceny na původní místo a dveře do srubu strýček zatloukl hřebíky, aby nám tam ztížil přístup, neboť našemu ujišťování, že to bylo naposledy, nevěřil.

Když si po letech strýček, mimochodem šikovný zedník, postavil v Mníšku pod Brdy rodinný domek a já už kolem Šámalovy vily jenom chodil, pokaždé jsem si vzpomněl na původního majitele, Němci zavražděného velikána naší politické prvorepublikové scény Přemysla Šámala, na mé skvělé letní prázdniny v tomto pro mne nádherném paláci, na babičku, tetu, příbuzné, kteří v tom nádherném prostředí řadu let bydleli.

Mníšek pod Brdy, město tehdy ještě zavřeného zámku, nádherných rybníků, poddolované Skalky, lesů plných těch drobných malých jahod, busty spisovatele F. X. Svobody na náměstí, kluků, s nimiž jsem se tam každé léto kámošil, parcely, kde měla babička slepice, kterým jsme s bratrancem brali ještě teplá, právě snesená vajíčka a pili je syrová… Ano, tak nějak vypadalo mé mládí rovných 30 kilometrů od Prahy, šťastné a veselé. Byli jsme tolik mladí…

Za okny je stále víc teplo, jako na poušti

Je tomu víc jak 72 let, co jsem se narodil a co byla vedra k neutěšení. Traduje se, že nám Rusko poslalo vagóny obilí, ač sami neměli, co dát svým lidem. Vše oschlo na stojáka. Kupodivu u nás doma v Sudetech ne. Lesy, potoky, kopce a samotná řeka Nisa, Ploučnice to nesly statečně a vedro potažmo sucho unesly. Mně bylo v kočárku hej. Maminka měla svoje mlíčko sucho nesucho.

Splachovací WC nebylo, tudíž se vodou šetřilo, velké praní mytí těla se oddalovalo, co to šlo. Kropicí vozy, o tom se nikomu ani nezdálo a studně? Já do nich nekoukal. Táta se v duchu radoval. Nemusel kropit ovoce a zeleninu. O to déle vydržely ty krásné pozinkované konve po Němcích. Jablka červivěla ještě na stromech, to samé švestky, hrušky. Mirabelek, špendlíků, těch bastardů naši pangejtů,  zarostlých zákoutí, vyvážek a lesních pasek bylo dost a sládly před očima, těch bylo kupodivu dost.

Vedro. Už jsem se sprchoval jednou doma regulerně pod sprchou, dvakrát venku vodou z hadice. Teď ležím doma na koberci na břiše a snažím se někomu, kdo to bude číst v zimě sdělit, jak je mi horko, jak mě pálí oči, jak mi teče z čela pot a blbě se mi dýchá. Je toho horka moc. Teď ve tři odpoledne 36°C, samosebou ve stínu a nad nulou. Včera nám praskl teploměr. 42 °C na sluníčku.

Pes leží v koupelně a potí se jazykem. Černý kožíšek, co má jen jeden a stále na těle, nesundává, leží jako zabitý, jen smutně na mě koulí oči a z jazyka mu kape. Pije vodu jako protržený a moje paní? Ani se neptejte. Komáři koušou tam, kde to nejvíc svědí. Je sladká, tudíž láká mé konkurenty, predátory. Mě koušou jen sporadicky.

Hergot! Mraky tu plují oblohou od hranic k Ještědu, od Ralska k Lemberku a nic! Už měsíc neprší. A bude se nám stýskat. Paní už ani nevěří. Zahřmí - a nic… Já kropím rajčata vodou z konve a kupodivu rostou. Svědčí jim má píle. Tráva už není trávou, ptáci oněměli bojí se usnout. Nikdo už po obědě nepracuje. V tom horku mozek stávkuje, ruka sotva udrží láhev piva, minerálky, popřípadě studeného čaje (to v mém případě). Strašně se mi potí čelo. Už aby zapršelo. Snad už zítra, to bude pátek 10. července roku 2018. V zimě si rádi vzpomeneme, hlavně ten, kdo půjde odhazovat sníh. Bude to i o sluníčku, co v zimě nehřeje. Ruce v rukavicích, teplé obutí. Proboha, lidi, nestrašte! Kde jsou ta letní vedra, teplo, jak se lidově říká, jako v pekle u kotle.

Teplo je pořád, slunce žhne jak na Sahaře. Co vypiješ, vypotíš. Vše, co roste, usychá. Žízeň máme všichni. Dát si tak trochu tepla do batohu, do ledničky. Zní to infantilně, ale je to moje přání. Uvidíme, kdo se toho chopí. No, řekněte sami, mít tak ledničku, co umí i topit. Asi trochu blbnu. To bude z toho horka. Už se těším, až zasněží.