My, co žijeme na vesnici, a to už odjakživa, máme doma psa.
Říkám doma a myslím tím venku na dvoře, na zahradě. Nepatřím k výjimkám a mít
psa i v naší rodině patřívalo k dobrému tónu majitele domku, vilky se zahradou,
a to už asi tak od roku 1938. Na to, že žijeme v Sudetech, mnoho let existence
psů je součástí naší existence. Babička z tatínkovy strany měla vlčáka a ten s
ní prožil všech šest let války, aby nakonec zemřel a dal základ psímu hřbitovu
na svahu za plotem zahrady, svažujícím se pozvolna k Lužické Nise.
Mít psa, byla i jistá úlitba zabezpečení
domu. U nás v pohraničí, v Sudetech, o to pikantnější, že čeští
dosídlenci přejímali od odcházejících Němců i domácí zvířectvo. Ještě mnoho let
po jejich odsunu a splnění přání vrátit se zpět do Říše, se v našich zahradách
proháněli vlčáci, kteří rozuměli povelům v češtině a němčině. Obdobně na tom
byly kočky, andulky, králíci a slepice, ovšem pes byl mezi nimi král a sousedovic
Brita, německá ovčačka, královna. Že mě kousla do stehna, vyřešilo doma pár
pohlavků a kus salámu Britě, aby informaci o snadném úlovku neroznesla ostatním
psům v okolí.
O mnoho let později: Náš pes Vilínek má
bůhví čím danou obavu z automatické pračky plněné předním kulatým okénkem. Její
zvuk, co povídám, už jenom cvaknutí knoflíku, kterým se pračka zapíná, vyvolává
v našem psu panickou obavu, že ho stroj pozře a už nikdy nepustí. Pes, který
svým hlubokým hlasem vzbuzuje strach a při otevření mordy i zasloužený respekt…
Jsme si se psy hodně podobní. Odcházíme a
přicházíme. Většinou jsou k nám milí, jsou na nás ekonomicky závislí. Tenhle
stav opravdových sympatií je zřejmý, když se vracíme domů. Psi mají v sobě
hodiny a už nás netrpělivě vyhlížejí. Jejich radost z opětného setkání je
nehraná, úžasná a život osvěžující. Jsou psi takoví, ale i makoví, jeden každý
se od druhého liší.
Ti naši, co odešli, spočinuli na
improvizovaném pohřebišti na stráni svažujícím se k řece. Překvapení s sebou
přinesla velká voda. Odkryla i to, co neměla. U nás to bylo nepřeberné množství
psích ostatků. Znovu jsme je uložili do hlíny o trochu výš a vzpomínali, které
komu patří. Shodli jsme se, že nám patří všechny. Jsou součástí smečky, která
život obohacuje a dává mu dimenzi jednat lidsky, nepřestávat být součástí přírody,
společenství, kde silnější svého postavení ne zneužívají.
Pes se i pro mě stal součástí okolí,
které má svůj řád a své rituály. Sdílet radosti svého chlupatého přítele,
kamaráda, být mu nablízku, pohladit, podrbat, dát plnou misku v době krmení,
potřást podanou pacičku, pohladit. Patříme k sobě, jsme rodina. Mít
společné starosti, respektovat své fobie, mouchy, co nám sem tam přelétnou přes
čenich, přes naše nosíky….
Žádné komentáře:
Okomentovat